Příběhy starého domu

V jednom městě stojí, starý, veliký dům, ale není to jen tak obyčejný dům, jak by se na první pohled mohlo zdát.Má spousty oken, velkých i maličkých jako dlaň. Za každým tím oknem se odehrál nějaký příběh. Někdy šťastný, jindy zase se smutným koncem. Dům si všechny ty příběhy pamatoval a uměl je vyprávět tomu, kdo mu rozuměl a uměl mu naslouchat.
I já jsem v tom domě bydlel. Neměl jsem ještě šedivé vlasy a pod nosem mi nerostl knír. Tenkrát bylo jaro, nosil jsem kalhoty na kšandu a šlapal jsem si na jazyk, protože mi právě vypadaly první zuby.Po prázdninách mě čekala škola.
Tatínek s maminkou pracovali v továrně, často tam museli zůstat až dlouho do noci. A já se o sebe musel postarat sám. Nevadilo mi to, jen večer mi bývalo smutno, protože nebyl ani počítač, ani televize. Ani rádio u nás doma nebylo, stálo moc peněz, nemohli jsme si ho dovolit. Ležel jsem ve své postýlce, všude bylo ticho v pokoji vládla strašidelná, černo, černá tma. Hrozně jsem se jí bál, zavíral jsem před ní oči, když bylo nejhůř, schovával jsem hlavu pod polštář a čekal až tma zmizí.
Jednou večer, když jsem zase marně zaháněl tmu, která byla snad ještě větší a ještě černější než jindy! Když, už jsem začal natahovat moldánky, ozval se z ničeho nic tichy, konejšivý hlas. „Přece by si neplakal, vždyť už jsi velký kluk! A navíc tě celou dobu hlídám, aby se ti nic nestalo!“ Zpozorněl jsem, nastražil uši a s napětím čekal co se bude dít dál. Hlas pokračoval, „Diviš se , že na tebe mluvím? Už jsem se na tebe nemohl dívat, bylo mi tě líto, nemám rád, když malí kluci pláčou a bojí se tmy!“ Kdo jsi? „Špitl jsem skoro neslyšně. „ Jsem dům, ve kterém bydlíš.“ „Ty mluvíš?“ Podivil jsem se. „Mluvím, ale ne všichni mi rozumí! Ty mi rozumíš protože, jsi ještě malý a umíš mluvit pohádkovou řečí, někteří dospělí s ní také umí mluvit, ale stydí se to přiznat, proto jí před ostatními dospěláky tají.“ “ Hm, a budeš tady se mnou než usnu?“ Prosebně jsem zaškemral. „To víš, že budu! Dobrácky zamručel dům.“ Než usneš povím ti o takovém chlapci jako jsi ty, jmenuje se Arnoštek, také půjde po prázdninách do školy. Nosí námořnický obleček s bílou, kapitánskou čepicí. Ve svém pokojíčku má spousty hezkých hraček a knížek s barevnými obrázky . Ke svačině dostává šlehačkové dorty, čokoládu a kakao. Na procházku jezdí na červené koloběžce.A večer mu před spaním chůva čte pohádky. Přesto je mu smutno, stejně tak jako tobě. Moc by si přál kamaráda s kterým by si mohl hrát.
Najednou už jsem se nebál, zavrtal jsem se do voňavého kanafasu a v hlavě spřádal plány, jak se hned zítra ráno vydám za Arnoštem „kapitánem“ a zeptám se ho, jestli by si se mnou nechtěl hrát třeba na piráty, nebo na honěnou, nebo si postavíme v lese bunkr! „Musím si to ještě pořádně promyslet!“. Při tom usilovném přemyšlení se mi pomalu začaly klížit víčka. Konečně jsem byl šťastný,čekaly mě nové zážitky na dobrodružných výpravách do neznáma.
Ale hlavně jsem věděl, že už mi večer nikdy nebude smutno, že už se nemusím bát tmy, protože mě hlídá dům, který mi na dobrou noc vypraví svoje příběhy.
Věděl jsem, že pohádkovou řeč nesmím zapomenout, ani když už budu velký, protože starým věcem a starým domům se má naslouchat.
I já už jsem starý, dávno nenosím kalhoty na kšandě a v puse už mám třetí zuby, vyndavací.
Večer sedávám za psacím stolem, kouřím dýmku a při tom píšu. Píšu příběhy, nejen svoje, ale také PŘÍBĚHY STARÉHO DOMU.