Rolnička

Sedím u okna a na trhacím kalendáři se usmívá datum 24.prosince.Sedím tu,sedím a sleduji,jak na sebe velké vločky nabalují ticho,ano to krásné vánoční ticho,do kterého zaznívá těžký kovový zvon,zvonící na vánoční mši.
Do této melodie se mi ale vtírá jiný zvuk,je to tichý pláč.Je tak tichý,že i tlukot mého srdce jej překrývá.Rozhlédla jsem se po místnosti a našla stvůrce příliš tichého pláče.Je to malý vánoční skřítek s rolničkou na maličké čepičce.
,,Copak tu děláš?Proč pláčeš?''zeptala jsem se ho něžně,ale odpovědí mi bylo jen tiché cinkání,cinkání,které uspává víčka a voní po skořici.Pomaličku jsem ho zvedla do své dlaně,moc velké pro něco tak krásného.Teď už vím,proč pláče.Drží v ručičkách rozbitou vánoční ozdůbku.Pohladím ho po tvářičce a dávám mu do ruky jinou,krásnější,než byla ta minulá.Odpovědí mi je zase cinkání malé zlaté rolničky,která leží na mé velké dlani.Žádný skřítek už tady není.
,,Asi se ti něco zdálo.''říkají mi rodiče,když jim svůj vánoční zážitek sděluji,ale já v duchu kroutím hlavou.Vždyť je tu ta rolnička,rolnička z malé skřítkovo čepičky,kterou mi tu nechal,abych nezapomněla.Nezapomenu,slibuji a ruku se zlatou věcičkou zatínám v pěst.