Anděl

Anděl.

Jedné letní noci šel jeden člověk ani dobrý ani zlý.
Ani moudrý ani hloupí.
No prostě jen jeden jediný člověk jen jedno zrnko ve vesmíru.
Nejprve si to vykračoval polem pak přešel louku a nakonec ho jeho cesta zavedla do hlubokého lesa. Nebyl to jen tak obyčejný les byl to opravdový a nefalšovaný černý les.
Dalo by se říci černý les s velkým Č a možná i L.
Do této noci jím nikdo nedokázal v noci projít.
Kdo se o to pokusil už nikdy nenašel cestu ven.
Ten děsivý hvozd byl domovem starého lesního ducha, který tam žil už dávno před tím než se v kraji objevili první lidé.
Lesní duch byl pro lidi jen děsivým přízrakem.
Tak tomu, ale ve skutečnosti nebylo.
On nemohl být zlý ani dobrý. On ani vzdáleně netušil co to dobro a zlo je. A když nevíte co to dobro nebo zlo je tak takoví nemůžete být.
Žil sám jen se svými stromy a jediné o co usiloval bylo ochránit své panství před zničením. Náš člověk neznalí pověstí o lese co mu stál v cestě vešel mezi stromy.
Duch lesa v každém póru svého letitého těla poznal, že kdosi nepovolaný vstoupil na jeho území.
Uchopil do levé ruky lesní vítr a do pravé obrovské žezlo z tisíc let sterého dubového dřeva. Stačili jen tři kroky a všemocný lesní pán stál před člověkem.
Nikdo se nikdy nedozví co se v té chvíli muži honilo v hlavě. Pohled na tvora z jiného světa musel vyvolat obrovský děs, ale on sice pozbyl dech na však hlas.
Do napjatého ticha lesní ho zákoutí řekl hlasem člověka, který celé roky bojuje s nepřízní osudu:,,Co si přejete pane ?“
Duch už po celé věky neslyšel lidský hlas.
Každý zatím v jeho přítomnosti jen zoufale blekotal.
Teď je něco jinak.
Místo okamžité exekuce nad vetřelcem váhá.
Má odpovědět ?
Má vetřelce zabít ?
Kdo mu poradí ?
Nakonec se rozhodl promluvit.
Lesní tišinou zazněl hlas, který mlčel po celé věky.
Jen jediný člověk a okolní stromy slyšeli drsný hlas osudu:,,Ty člověče nebohý vkročil si do mého panství. Za svou drzost zaplatíš životem než vyjde slunce !“
Rozsudek byl vynesen.
Každý druhý by podlehl panice, ale náš člověk měl pro koho žít.
Hlasem zastřeným strachem odvětil:,,Pane slituj se. Já nevěděl co činím.“
Duch nechal slova doznít mezi stromy a pak nesmlouvavě zahučel:,,To tě neomlouvá. Zákon tohoto lesa je neúprosný. Na tvé provinění je jen jeden trest. Není vyhnutí.“
Náš člověk stiskl do propocené dlaně medailon, který mu vysel na hrudi a odhodlaně řekl:,,Já, ale nesmím zemřít. Tam venku na mne čekají děti a žena !“
Pán lesa se zarazil jeho děti byli stromy, ale že i lidé mají děti to ani vzdáleně netušil.
Jeho zvědavost byla probuzena.

Na nebi zrovna vyplul nádherný měsíc a osvítil malou paseku.
Člověk a duch usedli a ten s krví v těle začal vypravovat.
Sundal medailon a otevřel víčko.
Uvnitř byla podobenka mladé ženy a dvou dětí.
Slova plynula a s nimi ubíhal i čas.
Člověk ve svém nitru našel zrnko naděje.
Jak to ten morous řekl:,,Za svou drzost zaplatíš životem než vyjde slunce.“
Pokud vydrží do rána je zachráněn.
Najednou jeho slova přerušil hlas prvního ranního ptáka.
Lesní pán sebou trhl jakoby se probudil ze snění s otevřenýma očima.
Věděl co musí udělat. Zákon lesa platil i pro něho on musí plnit povinnost ať je to jakkoliv obtížné a nepříjemné.
Zvedl své žezlo a člověk smířeně zaklapl medailónek.
V vnějšku byl na víčku vyrytý reliéf anděla.
Žezlo v ruce nositele osudu pokleslo.
Pohled na anděla ho zaujal.
Vše trvalo jen krátký okamžik, ale ten stačil.
První ranní paprsky dopadli na mosazný plíšek medailonu.
Lesní pán odložil žezlo a řekl:,,Jdi člověče. Anděl nad tebou roztáhl ochranná křídla.“
Pak se rozplynul v ranním oparu.
Náš hrdina v pokoji došel domů, ale nikomu nic neřekl.
Andělský medailon, ale do smrti neodložil.
Černý Les od toho dne byl bezpečným.
Zdá se, že anděl roztáhl svá křídla nad každým, kdo do něho od toho dne vstoupí.