Povídej mi něco...

Seděly na houpačkách a bosýma nohama klátily ve větru. Tu a tam malé palce tiše zabruslily do rozehřátého písku, aby pak dítě na houpačce vyletělo výš, než minule. Slunce se krvavě sklánělo k obzoru obklopené naducanou peřinou zrůžovělých mraků, když děti seskočily z barevných houpaček a přistály v písku na kolenou.
Malý kluk se setřepal zrnka písku z kalhot a vydal se přes dětské hřiště, topící se v červánkové mlze, domů.
Dívka, napůl smutně, napůl vzdorovitě, pohodila hlavou se dvěma culíčky, když zůstala sama. Vrátila se k houpačkám a písek se jemně rozvířil, když skoro neslyšně stoupala výš a výš ke krvácejícímu nebi.
V dáli zavyl pes. Zvuk psího stesku se rozlehl okolím, když se děvče leklo a ruce sklouzly z železných tyčí. Tělíčko vylétlo do vzduchu a jako ve zpomaleném filmu se lehce snášelo k zemi. Celý pohyb vyjadřoval údiv spojený s mírným strachem z dopadu. Čas se vrátil do normálu a dítě s tvrdou ránou, mrazící do morku kostí, dopadlo na betonový chodníček. Hrudní se naposledy vzedmul a klesl, když se dívčina duše přenesla…kam vlastně?
Zamrkala a rozhlédla se kolem. Všechno bylo tak čisté a barevné. Sladká vůně květin se nesla po okolí, když lehce našlapovala po upraveném trávníku. Všude kolem běhaly, zpívaly, nebo tančily děti. Některé plakaly a jiné se, stejně jako děvčátko, udiveně rozhlížely kolem.
„Ty jsi tu nová, viď?“ Doběhl k ní udýchaný chlapec jen o málo starší než ona. Usmál se a zadumaně si ji prohlížel.
„Jacku!“ Ozvalo se za nimi s milým smíchem. „Shání se po tobě John.“ Kývla hlavou směrem k druhému chlapci a Jack se za ním rozeběhl.
„Kde to jsem?“ Divilo se dítě.
„Kde bys řekla?“ Usmála se paní v dlouhých barevných šatech, s vlasy splývajícími v mírných vlnkách po zádech. Holčička se znovu rozhlédla. Došly až k veliké budově připomínající zámek.
„V pohádce?“ Zašeptala.
„Tak tedy v pohádce.“ Přikývla žena a vzala ji za mírně roztřesenou ruku.
Stoupaly po kamenných schodech pokrytých červeným kobercem. Po obou stranách schodiště plápolaly ve zlatých svícnech veliké svíčky, jejichž plameny na obě příchozí přívětivě mrkaly. Na konci na ně majestátně shlížela dubová vrata, před kterými přecházel zbrojnoš s mečem u pasu. Kývl na ně a brána se s hromovým skřípěním otevřela dokořán.
Oslepující záře zlata vycházející snad ze všech předmětů v kruhové místnosti na okamžik zastínila panovnici sedící uprostřed místnosti na trůně zdobeném drahokamy.
„Vítám tě, Rose.“ Usmála se královna. Dlouhým černým vlasům vévodila zlatá koruna s diamanty a drahými kameny. Špičatý obličej zdobily velké pronikavé černé oči, zahnutý nos a úzké rty sepjaté v neupřímně sladkém úsměvu.
„Líbí se ti tu, Rose?“ Zašeptala.
„Ano, miluju pohádky!“ Přikývla rozzářeně Rose.
„A chtěla bys tu zůstat? Napořád?“ Vyzvídala královna. Při jejích slovech zpoza trůnu vyběhli dva klaunové v křiklavě zbarvených kostýmech. Chvíli žonglovali s jablky, metali kotrmelce, skákali salta a děvče jim nadšeně tleskalo.
„Ano, chci tu zůstat!“ Vykřikla a královna se škodolibě zachechtala. „Ale,“ Pokračovala Rose. „Jen jestli tu se mnou bude moci být moje maminka.“ Královnin úsměv zmizel jako po mávnutí kouzelného proutku.
„Ne!“ Vyštěkla na vystrašené dítě a v jejích černých očích zaplály jiskrné ohně.
„Tak se chci vrátit domů.“ Řekla Rose rozhodně a založila si ruce v bok.
Královna mlčela a probodávala dítě zlostně a udiveně zároveň. Všechny děti chtěly zůstat v pohádce.
„Dobrá,“ Přikývla pomalu. „Ale musíš splnit jeden úkol.“ Luskla prsty a objevil se malý mužík s plnovousem, kroutícím se mu u kotníků.
„Přejete si, má paní?“ Uklonil se tak hluboko, až se dlouhý nos dotkl studené podlahy.
„Zaveď Rose do jeskyně.“
„Má paní? Ale říkala jste přeci-“
„Já vím, co jsem říkala!“ Vybuchla panovnice rozhořčeně. „A teď říkám, abys ji tam odvedl!“ Sluha už nic nenamítal a vzal Rose jemně za ruku. „Tak pojď“ Řekl smutně.
„Pokud se chceš vrátit, musíš královně donést kouzelný prsten. Je ukrytý v truhle na konci jeskyně. Ale vchod do ní hlídá tříhlavá saň. Žádnému z rytířů se ji ještě nepodařilo zabít, tobě se to taky nepovede, maličká.“ Vysvětloval zkroušeně, když přecházeli rozkvetlou louku. Slunce se schovalo za mrak, jakoby nechtělo přihlížet tomu, co se má stát.
Dívka zatajila dech, když spatřila obrovského draka, hlídajícího vchod do jeskyně. Všech šest očí si ji upřeně prohlíželo a každou chvíli vylétávali z nozder jiskry. Když Rose zůstala sama, usedla na kámen před jeskyní. Drak si lehl, složil křídla a nespouštěl dítě z očí.
A v tom to Rose napadlo. Začala vyprávět všechny pohádky, které znala, klidným a pomalým tónem a saň začal usínat. Přivírala oči, až najednou hlasitě zachrápala. Rose draka potichu obešla a vkročila do temné a chladné jeskynní chodby. Na konci zahlédla třepotavé světlo a zamířila k němu. Zjistila, že vychází z malé vyřezávané truhly a urychleně ji otevřela. Záře prstenu ji na chvíli oslnila, když ho bezmyšlenkovitě natáhla na prst s jediným přáním – vrátit se domů.
V tom se zem pod jejíma nohama propadla a všechno pohltila nepropustná tma…
„Rose!“ Zaslechla známý hlas. Pootevřela oči a bílé světlo působilo jako bodnutí nožem. Chvíli mrkala, než vstřebala nemocniční prostředí.
„Rose, ty jsi nás vyděsila.“ Mamince po tvářích stékaly slzy úlevy.
„Zdálo se ti něco?“ Vyzvídal mladší bráška Jack.
„Jo, pohádka.“ Usmála se na něj šibalsky sestra.
„Vážně? Povídej mi jí!“ Zaprosil kluk a melodický hlas děvčete se roztančil po pokoji, když se dala do vyprávění…