O Dědečkovi

Kdysi dávno žil jeden starý a moudrý dědeček. Bydlel na velké hoře, která byla tak velká, že když dědeček vyšel před svoji chaloupku, mohl vidět celý svět a všechno, co se kde děje. Vždycky když ráno vstal, uvařil si čajíček, ukuchtil kašičku, vyšel ven před svou chaloupku, sedl za stůl a svým bedlivým zrakem pozoroval svět. Byl to dědeček velice starý, byl zde již od počátků věků, ale i přesto byl jeho zrak stále zrakem malého dítěte, které se zájmem vše sleduje a jeho oči ještě nejsou unaveny.
Každé ráno vycházel dědeček před svoji chaloupku a rozhlížel se. Když spapal svoji kašičku, díval se dál, díval se a naslouchal, naslouchal a pomáhal, pomáhal, ale neomezoval. Potom si uvařil druhou kašičku k obědu, přidal do ní sůl a koření, aby nechutnala stejně jako ta ranní. Vyšel před chatičku a pokračoval ve své činnosti. Večer si uvařil třetí kašičku, jen lehkou bez příchuti, aby se mu potom dobře spinkalo. Pomalounku si vychutnal večeři a šel si lehnout do svoji postýlky. Usnul a zdály se mu krásné sny... Krásné sny o Lásce...
Jednoho rána stařeček vstal, uvařil, usedl před domeček, rozhlédl se a mohutně zamrkal. Zamrkal překvapením nad tím, co viděl. Přes noc někteří lidé zapomněli, co je to štěstí... Většina lidí chodila bez úsměvu a nadšení ze života a tato většina pronásledovala ten zbytek, který byl šťastný. Stařeček chvíli uvažoval nad tím, jak se to mohlo stát. Po chvilce k němu přiletěl čížeček, kterého vždy večer vysílal, aby dával pozor na svět v době, kdy on spinkal. I ptal se dědeček svého ptáčka, jak je možné, že lidé zapomněli, co je to štěstí. A čížeček začal vysvětlovat:

"Když jsi, dědo, když jsi spal,
přišel jeden muž,
do rukou nám závist dal,
do srdcí nám zabod´ nůž.
Někteří jsme odmítli
tento špatný dar,
ráno oni poznali,
že závist je zmar.
Začali nám závidět
to, co my stále známe,
začali nás nenávidět
za to, že my štěstí máme."

Dědeček pomalu dál žvýkal svoji ranní kašičku a uvažoval. Jeho věrný čížeček mu usedl na rameno a čekal, co stařeček vymyslí.
Sluníčko už pomalu zacházelo za obzor a rozlévalo po kraji oranžovou záři, když se dědeček otočil k čížečkovi a povídá:

"Já závist lidem ponechám,
když chtějí, ať závidí,
já nikam nespěchám,
jen ať zapomenou a nevidí.
Časem začnou toužit po Lásce,
začnou dobro činit
a tajemné provazce
štěstím budou život plnit.
Hned vytvořím ty provazce,
dám lidem zákon hlavní,
že ti toužící po Lásce,
budou vždycky šťastní.
Ti, co dobro konat budou,
budou dobří kamarádi,
štěstí vždycky míti budou,
budou se mít stále rádi.
A až ti „zlí“ poznají,
že dobro jenom štěstí plodí,
že dobro když konají,
do nového života se zrodí.
Nový život pak jim začne,
život plný věčné Lásky,
krásná éra jim tím počne,
nezanechá žádné vrásky."

Takto dědeček si usmyslil a šel vykonat svou práci. Upletl provazce, kterými propletl celý náš svět, provazce, které nikoho neomezují, provazce, které jen určují základní pravdu:
DOBRO VŽDY JEN DOBRO SPLODÍ, ZLO JEN ZLO VŽDY STVOŘÍ...

Dědeček tam pořád sedí,
stále všechno sleduje,
na svět shora denně hledí,
ze všeho se raduje.
Raduje se ze života,
s láskou lidi pozoruje,
není žádný despota,
nikoho neomezuje
a všechny miluje.