Lesní

Před mnoha a mnoha lety, za tisíci moři, žili a byli lesní lidé. Na hlavách věnce z listí, oblečeni v barvě kapradin, povídali si se zvířaty a nerušili jejich království. Rukou mírumilovnou jim vládl král Břečťánek se stříbrnými nitkami ve vlasech. Dlouho se trápil pro lásku, kterou marně hledal, a každá probdělá noc mu ukradla z jednoho vlasu barvu. To ale ustalo, když potkal mladinkou Pomněnku, svou křehkou paní se zářícíma očima.

Král byl tak šťastný, že se celý les vesele zazelenal. A poněvadž i Pomněnka zaplanula čistou láskou ke králi, brzy pod srdcem nosila nového malého lesního človíčka a bříško měla celé kulaté.

I nadešel den, kdy královna přivedla na svět malého prince Kaštánka. Sebralo jí to mnoho sil, než ho mohla držet v náručí. A Kaštánek ani nezaplakal. Jedinkrát se na ní podíval očima, které zářily jako její, a než zašeptala jeho jméno, oči se zavřely znovu – a navěky. Marně plakala, marně jej líbala na čelo, ležel jí na rukou nehnutě, s výrazem, který se málo hodil k dětské tvářičce.

>>Vždycky jsem si přál syna, paní moje. Všechno bych mu dal, všechen čas, všechnu lásku, celou lesní zem...<<

A poté si vzpomněla na starobylý magický obřad, na Zapovězené Kouzlo. Zavřela pevně oči. Duchem přivolala síly všech čtyř světových stran, síly všech živlů, síly lesa. Pod víčky jí kroužily barvy v divokých rejích a v hlavě syčely hlasy jeden přes druhý..

>>Kdo povolal nás? Kdo se odvážil? Kdo nás ruší? Čí nebojácný to byl hlas, kdo odkryl nám svou duši?<<

Pomněnka odpověděla pevným hlasem:

>Jsem královna lesních krajů. Žádám vás! Propusťte mě z mého těla a pomozte mi najít Pána Letokruhů. Ve jménu dobra, pomozte!<

Barvy před očima znovu zavířily:

>>Paní, zvaž svá slova. Víš jistě, o co žádáš?<<

Královna jen přikývla.

>>Pak tedy...nechť pouť začne!<<

Pomněnka pocítila náhlou slabost, jako by se jí zem ztrácela pod nohama. Hlava – přestože měla pocit, že žádnou nemá – se jí točila, celé tělo se zkroutilo, zcvrklo, znovu natáhlo a vymrštilo se vpřed černočernou tmou. Pak náhle přišlo znovu světlo, jasné, až bodalo.

>>Pán Letokruhů je před tebou.<<

Královna s námahou otevřela oči. Před ní stál obrovský strom, tak obrovský, že si připadala malá jako mravenec. Poklekla a sklonila hlavu.

>Pane Letokruhů,mocný panovníku, prosím tě. Nenechej naše osudy, aby se daly špatným směrem, zachraň nevinný život a vrať jej zpět do lesního království!<

>>Zachránit jej můžeš jedině ty, odpověděl pomalu velikán. Podívej se vzhůru.<<

Pohlédla do jeho zářivé koruny. Každá větévka byla obrostlá lístky, jež zářily pestrými barvami, jako drobné barevné hvězdy.

>>To jsou nevinné duše, jež musely opustit váš svět. Nyní dobře poslouchej, paní. Pokud chceš zpátky svého Kaštánka, musíš ho mezi nimi najít svým srdcem a dotkout se jej. Pokud zvolíš špatně, jeho život bude navždy připoután k mým větvím. A pokud se necháš vést láskou a zvolíš správně..zázraky se mohou dít. Rozmysli se ale dobře, Pomněnko! Cena za taková kouzla není nízká. Musíš obětovat ještě něco.<<

>Co? Pověz mi.<

Pověděl jí to.

Královna sklonila pohled k zemi a celá pobledla. Pak se zhluboka nadechla a pravila:

>Není-li jiné cesty...ať se tak stane.<

Poté dlouho, předlouho obcházela kmen stromu. Aby lépe viděla svým srdcem, šla s očima zavřenýma, klopýtala o kořeny, padala, vstávala, znovu padala, ale nevzdala se. Konečně jí srdce radostně poskočilo. Otevřela na okamžik oči. Vysoko mezi větvemi zářil jeden lísteček krásněji a silněji než ostatní. Královna tedy šplhala vzhůru, nožky si celé rozedřela, šaty roztrhala, ale stoupala stále výš a výš. Když měla lístek na dosah, zavřela oči znovu. Přiblížila k němu ruku a ta ji začala hřát, jako by se dotýkala teplé pokožky. Pevně přikývla a uchopila lístek mezi prsty.

>>Dobřes zvolila, paní<< zatočil se kolem ní hlas staletého stromu.

Všechny větve zmizely a Pomněnka padala, padala stále rycheji, lupínek svírajíc v dlani, znovu se její tělo smrštilo a natáhlo a tryskem letěla temnotou. A znovu světlo.
Rozhlédla se. Zpět ve své lesní komnatě. V rukou místo lístku teď znovu držela Kaštánka. Políbila ho na čelo. Děťátku růžověly tváře a s tím, jak se jemu barva vracela, královně z obličeje ubývala. Cítila se slabší a slabší a rty se jí třásly.
Kaštánkovi se zachvěla víčka a otevřel jiskřivá očka. Královna se na něj ještě stihla usmát, než se jí zatmělo před očima, jako by někdo všechno polil inkoustem, a tentokrát to byly její oči, z nichž zmizel svit a zavřely se.