Noční dobrodružství

Je temná noc, měsíc se schoval za veliký mrak a ani hvězdy nechtějí svítit lidem bloudícím světem na cestu. Nejspíše si hrají na schovávanou a jen někomu dovolí, aby je našel. Kterápak hvězdička to dovolí mně? Odjakživa mám ráda večery, kdy vítr mírně pofukuje, ovívá mi tvář a pobrukuje písničku na dobrou noc. Ale dnes, dnes bych se nejraději schoulila do teplých peřin, zavřela okno na petlici a spala a spala. Proč? Abyste mi rozuměli, dnes vítr skučí ostošest. To není písnička na dobrou noc, která by zahřála u srdce. A ještě k tomu se toulám hustým černým lesem a ani nevím, kdo na mě kde a kdy vyskočí a zabije mě.
O tomto lese se vypráví jedna pověst. Kdysi se tudy vracela domů mladá dívka. Bylo něco kolem půlnoci, když se zvedl vítr, rozfoukal jehličí na lesní cestě, a kde se vzal, tu se vzal, stál před ní malý mužíček. Byla tma, takže nemohla rozeznat jeho tvář, jedné věci si však všimla. Za stříbrným opaskem se mu leskla flinta. Dívenka se dosti ulekla a začaly ji napadat hrůzné myšlenky. Tu k ní mužík přistoupil, rozsvítil malou dřevěnou lucerničku, kterou držel v ruce, a slušně se představil.
„Dobrej večír, já jsem Pinďulka. Co tady tak pozdě v noci děláš?“
Nedostalo se mu žádné odpovědi, a tak pokračoval v hovoru.
„Copak se nebojíš, že na tebe skočí divé zvíře nebo člověk a zabije tě? Pojď se mnou, můžeš přenocovat v mém příbytku a ráno najdeš cestu domů snáz. Jak se vůbec jmenuješ?“
Teď už se dívenka trochu vzpamatovala a lehounkým hláskem špitla, že je Katka. Dali se na cestu a ani ne za deset minut došli k malé chaloupce. Už z dálky byla slyšet hudba, a když vstoupili dovnitř, vše náhle utichlo. Ve světničce seděli dva další mužíčci, velice podobni Pinďulkovi. Byli však mnohem tlustší a později Katka zjistila, že jsou dvojčata. Jmenovali se Ťapka a Tlapka. Dali Katce najíst, napít, ustlali jí a do rána spala, jako by ji do vody hodili.
Ráno, když se rozednilo, Pinďulka dodržel slib, dal jí na cestu koláč a vyvedl ji na kraj lesa. Co se s Katkou stalo dál, to už nikdo neví. Někdo říká, že ji zabili, někdo zase tvrdí, že došla zdráva domů. Kdo ví.
Co čeká v tomto lese mě? Kolik je vůbec hodin? Je tma jak v pytli, není vidět ani na krok a já mám před sebou ještě takový kus cesty. Snad v pořádku dojdu domů. Pokouším se jít potichu a ani se nemusím moc snažit, protože vítr skučí jako šílený. Tiše si pobrukuji písničku, abych zahnala strach a zapomněla na pověst, která se k tomuto místu váže. Brzy bych měla být v polovině cesty. Odhadnout se to však nedá, protože tudy často nechodím a nemohu říct, že bych les znala jako své boty.
Co to? V dálce vidím proti sobě jít nějakou postavu! Strachem se mi hrdlo sevřelo a celá jsem zdřevěněla. Na útěk není ani pomyšlení. Po pár vteřinách stojí proti mně malý mužíček se stříbrným opaskem, flintou a v ruce drží malou dřevěnou lucerničku. Zdá se mi to až neskutečné. Nikdy jsem nevěřila v pověsti a pohádky. A teď tohle.
„Dobrej večír, já jsem Pinďulka. Co tady tak pozdě v noci děláš?“
„Já… já jdu domů,“ cela popletená koktavě odpovídám. A mužíček pokračuje ve vyptávání.
„Copak se nebojíš, že na tebe skočí divé zvíře nebo člověk a zabije tě? Pojď se mnou, můžeš přenocovat v mém příbytku a ráno najdeš cestu domů snáz. Jak se vůbec jmenuješ?“
Už jsem se vcelku vzpamatovala, ale stále nevěřím vlastním očím a uším, že ta pověst je pravdivá.
„Já jsem Zuzka. Děkuji vám za nabídku, ale já dojdu domů sama. Sbohem!“
Mužíček se nedá hned tak odmítnout.
„Teď v noci cestu stejně nenajdeš. Moje chaloupka je odtud zhruba deset minut. Neměj strach, nic se ti nestane. Tak pojď. Už přece nejsi malé dítě, které věří na duchy a skřítky.“
„Ty znáš pověst o lese? Co se stalo s tou dívenkou?“ Pinďulkovi zajiskří oči a vypravuje vše, co se událo ten večer. Bylo to navlas stejné, jak praví pověst, ale ten konec…
„Katka došla domů, nikdo ji nezabil. Žila stejný život, jako dřív. Byla ale dosti chtivá, zajímala se jen o peníze, zlato, a tak jsem Katce dal za muže rybáře. Odstěhovala se k němu a doufala, že snad jednoho dne chytí zlatou rybku, která splní každé přání. Nyní o Katce nemám žádné zprávy, ale určitě je šťastná. Každý toho hodně namluví a člověk pak neví, čemu věřit. To je myslím dostačující důkaz, no ne?“
Nechci si raději představovat, co si o mně v tuto chvíli myslí, ale asi na něho hledím, jako na zjevení. Ani jsem nepostřehla, že stojíme u jeho chaloupky. Dveře se rozrazily a… ve dveřích stojí Ťapka a Tlapka. Chystají mi postel, dělají smaženici z čerstvých hub a taky výborný čaj z mateřídoušky. Ta je údajně velmi uklidňující a dobře se po ní usíná. Mají pravdu, jen co jsem dolehla, už mi bylo všechno jedno a jak se říká, spala jsem tak tvrdě, jako by mě do vody hodili.
Za zpěvu ptáků se probouzím do nové dne. Z kuchyně se line nádherná vůně. Hm… Copak to tak nádherně voní?
„Dobré ráno, slečinko, jakpak jste se vyspinkala? Určitě máte hlad.“
Ťapka je velmi sympatický. Nebo Tlapka? Nelze je od sebe rozeznat. V každém případě mi na stůl pokládá čerstvě upečený koláč s povidlovou, meruňkovou, hruškovou a jahodovou marmeládou posypaný drobenkou a mátový čaj. V tom vchází do chaloupky Pinďulka a nese košík plný bylin.
„Dobrýtro, vydatná snídaně je důležitá. Slunce už pomalu vychází, až se posilníš, můžeme vyrazit.“
Mile se na něho usměji a ihned se ptám.
„Jak se vám třem mohu odvděčit? Opravdu jsem se ze začátku bála, ale teď vidím, že jste velice milí a hodní.“
„Nic za to od tebe nechceme“, říká Pinďulka. „Máme radost, když můžeme někomu v nouzi pomoci. A abys na nás nikdy nezapomněla, tady dostaneš na památku zlatý medailonek, na kterém vidíš vyobrazenou malou lucerničku a flintu. Spánembohem, ať tě štěstí provází na každém kroku.“
Vkládá mi do ruky medailonek a ukazuje cestu z lesa ven. Za vše ještě jedenkrát děkuji, popojdu pár kroků, a když se otočím, abych Pinďulkovi zamávala, je už pryč.
Domů to beru úprkem, protože se co nevidět vrátí rodiče. Nikdo neví, co se mi tehdy v noci přihodilo, ale pokaždé, když vítr venku skučí, vezmu do ruky malý medailonek a vzpomínám na ty tři hodné mužíčky.