O kuchařce Cecilce

Kuchařka Cecilka nežije za devatero horami, devatero řekami a sedmero lesy, jak byste možná čekali, ale za jedním velikým oceánem. Cecilka žije v Americe. Kulinářské schopnosti má v rodině: její strýček Mack je vlastníkem všech fastfůdů Mack Donalds po celém světě a jejímu dědečkovi patří celá síť KFC.
Cecilka se zaměřila na pečení buchet, koláčů, dortů a jiných neodolatelných laskominek. Odmala ujížděla na sladkém a už ve čtyřech letech vyškemrala na mamince recept na arašídové sušenky a naučila se je upéct tak křupavé, jak to sama maminka neuměla. Ani na základce ji pečení neopustilo. Téměř denně nosila do školy na ochutnání různé záviny, sušenky, bonbony atd. a její spolužáci je vždy uvítali s nadšením. Dokonce i paní učitelka měla pro její čokoládové pralinky s ananasovou náplní slabost, takže se fakt, že pro pečení trochu zanedbávala školu, na známkách vůbec neprojevil. Jenže paní učitelka začala po pralinkách nabývat na váze a hrozilo, že Cecilku ze školy z pomsty vyrazí. Cecilka věděla, že by doma kvůli tomu bylo zle a pečení by jí určitě zakázali, a tak celé noci dumala nad papíry, okusovala tužku a psala ty nejsložitější chemické vzorce. Po dvou takto strávených nocích se jí objevily pod očima temné kruhy, ale Cecilka si z toho nic nedělala. Peněž z brigády u strýčka Macka, kde pekla ovocné taštičky do jeho fastfůdů, měla dost, takže si mohla dovolit make-up a kruhy jím zamaskovat. Asi po měsíci, uprostřed noci na to přišla. „Heureka!“ zvolala, až tabulka v okně jejího pokojíčku povážlivě zadrnčela. S láskou se podívala na papír popsaný jejím rukopisem a pak se dala do zpěvu. „Heureka. Heureka.“ trylkovala a tancovala po pokoji. Nakonec vysílením usnula na koberci, kam se zhroutila uprostřed tanečního kroku. Ráno, ještě než vykročila do školy, honem rozpustila čokoládu a pomocí formiček udělala pralinky s ananasovou náplní. Do každé z nich potom injekční stříkačkou vpravila trošku jejího vynálezu – lektvaru proti obezitě. Ten, nejen že měl zabránit uložení tuku a cukru z pralinky, ale dokonce odboural část tuku již uloženého. Jednoduše řečeno, vyrobila bonbóny na hubnutí.
Hned po zvonění se vkolébala paní učitelka do třídy, vrhla vražedný pohled na Cecilku, s hlasitým „Ufff!“ si kecla na židli za katedrou. Cecilka k ní hned rozkošně přihopkala s táckem ráno vyrobených pralinek a zacukrovala: „Paní učitelko, vezměte si bonbónek, zlepší vám to náladu. Speciálně pro vás jsem je upravila, abyste po nich už netlou.... aby vám už nezpůsobovaly zdravotní problémy.“ Učitelka si Cecilku změřila nedůvěřivým pohledem od kraťoučkých culíčků, přes v obrovském hollywoodském úsměvu vyceněné zuby, k růžovým botičkám s Barbienkou, pak natáhla ruku a uchopila jednu pralinku. Důkladně si ji ze všech stran prohlédla, očuchala, opatrně olízla a pak teprve strčila do pusy a vychutnávala tu skvělou chuť. „Zdá se mi být úplně stejná!“ zahuhlala s pusou plnou čokolády a ananasového likéru s kousky pravého ovoce. „Vezměte si je domů všechny a snězte je. Po dvanácti hodinách uvidíte rozdíl,“ vysvětlila Cecilka, položila tácek na katedru a s lehkým pohupováním v bocích se vrátila do lavice.
Druhý den, když učitelka vešla do třídy, rozhostilo se překvapené ticho. Tom, který tahal za copánky Janičku kvůli tomu, že mu nechtěla půjčit novou, zářivě růžovou gelovku, škubl překvapením tak silně, že mu půlka copánku zůstala v ruce, ale Janička, šokovaně zírající na učitelku, si toho ani nevšimla, jen zavřela pusu, z které už jí taktak ukápla slina. Paní učitelka vypadala o pět kilo lehčí!!! Napodobila včerejší Cecilčin úsměv a sedla si na židli s jen třetinovým „Uf !“. Pak se podívala na Cecilku a vyzvala ji, aby šla k ní. Když Cecilka docupitala ke katedře, učitelka se k ní naklonila a zašeptala „Nevím, co si s těmi bonbony provedla, ale dovolím si říct, že jsou zázračné! Mohla bych si u tebe objednat tak pět kilo těch výtečných pralinek? Za samé jedničky na vysvědčení... Co myslíš?“ Cecilka se usmála a kývla hlavou tak mocně, až se jí culíčky rozklepaly. „Zítra to tady máte!“
Po vyučování se Cecilka stavila v supermarketu pro čtyři kila čokolády, půl kila ananasu a litr ananasového sirupu. Doma čokoládu rozehřála, nalila do formiček, spolu se směsí ananasové sirupu a ananasu a přidala lektvar. Formičkami naplnila celou ledničku, ve které přes noc všechny pralinky ztuhly. Ráno je naskládala do tří ohromných dortových krabic a s vynaložením síly, na osmiletou holčičku nevídané, je dovlekla do školy. Postavila je na katedru před paní učitelku, ta se rozzářila, první krabici hned otevřela a začala si pralinky po hrstech cpát do pusy. K dětem zamručela něco v tom smyslu, že dnes se neučí, ať si malují nebo dělají svou práci a vyučování ukončila o dvě hodiny dřív. Ani po cestě domů si nepřestala strkat do pusy jednu pralinku za druhou a její osobní rekord byl sedmdesát dva pralinek za minutu.
Druhý den šla Cecilka do školy z prozpěvováním. Byla si jistá, že paní učitelka bude díky pralinkám ve velmi dobré náladě. Jaksi jí ale zmrzl úsměv na rtech, když místo oblé paní učitelky přišla do třídy žena připomínající tříletou anorektičku. Došla až k lavici Cecilky, naklonila se k ní tak blízko, že Cecilka si mohla bez problému ověřit, jestli je pravda, že člověk má 12 párů žeber, a nenávistně zavrčela: „Čeká tě pan ředitel!“. Cecilku polil ledový pot, rozdrkotaly se jí zuby, s třesoucími se koleny se vysoukala z lavice, se strachem vyběhla ze třídy a tiše zavřela dveře. Opřela se o stěnu, třikrát se zhluboka nadechla a vydala se do ředitelny. Zaťukala na těžké dveře a po hromovém „Dále!“ vklouzla do místnosti. Zůstala stát u dveří, strach jí koukal z očí. Věděla, že kvůli učitelčině nerozumnosti bude mít pořádný malér. Neřekla přece, že má ty pralinky sníst najednou. Měly jí vydržet tak na měsíc! Pan ředitel zvedl oči od monitoru a přívětivý úsměv z jeho tváře zmizel. „Cecilko, kvůli událostem posledních dnů musíš na žádost paní učitelky opustit náš vzdělávací ústav. Máš ovšem možnost přestoupit na jinou základní školu. Můžeš jít, nashledanou.“ Po vyčerpávajícím monologu upřel ředitel pohled zpět do monitoru a Cecilky si už nevšímal. Ta se, bledá jak stěna, vrátila do třídy pro věci a šla domů. Strašně se bála nové školy, ale ukázalo se, že zbytečně. Okamžitě si našla nové kamarády, kteří oceňovali její vynikající sladkosti stejně, jako Cecilčini bývalí spolužáci. Na škole se cítila šťastná. Prospívala s vyznamenáním, přátelské prostředí jí dodávalo energii do nových a nových receptů, způsob výuky jí také vyhovoval. Jen jedno měla nové škole za zlé. Nevyučovalo se zde vaření a chemie byla také základová. Po základce se vůbec nerozmýšlela a přihlásila se na cukrářskou. Do školy ji přijali a ona od prvního září mohla studovat svůj koníček. Zapsala se i na kroužek chemie, díky němuž mohla vymýšlet další praktické i nepraktické lektvary. Učení jí šlo do hlavy samo, odmaturovala se samými jedničkami a dveře na vysokou školu stejného zaměření měla otevřené.
O prázdninách opět vypomáhala strýčkovi s pečením taštiček. Už se jí ale nechtělo jezdit přes půl města MHD, a tak si vždy nechala suroviny poslat vrtulníkem a pekla doma. Objednávky ale byly veliké a Cecilka moc nestíhala. Navíc ještě zkoušela nové lektvary, aby měla s čím jít prvního září do školy. Jednoho dne se do hloubání tak zabrala, že si vůbec neuvědomila letící čas a z alchymie jí vytrhl až zvuk helikoptéry. Objednávka byla ještě větší než normálně, a tak si Cecilka ani neuklidila pracovní plochu a rovnou začala rozvalovat těsto. Vykrájela proužky, naplnila různým ovocem, poskládala a dala péct. Pak si konečně chtěla utřít stůl zašpiněný lektvary, které vybublávaly ze zkumavek a následně moukou a ovocem. Z hrůzou ale zjistila, že cákance lektvarů se zapracovaly do těsta taštiček! Počkala tedy, až se taštičky upečou a doufala, že se na nich bude dát poznat, ve kterých lektvar je a ve kterých ne. Ale ouvej! Všechny buchtičky vypadaly lákavě a naprosto neškodně. Když je tak okukovala a hledala alespoň maličké náznaky, přišel strýček Mack. „Skoro jsem si myslel, že to nestihneš, objednávka byla skoro dvakrát taková než obyčejně, ale ty jsi šikovná holka!“ „Strýčku Macku, nerada to říkám, ale ony jsou nebezpeč...“ Cecilčino varování přerušil Mack smíchem: „Ale vždyť já vím! Jsou nebezpečně dobré!“ Pak sbalil taštičky, nasedl do helikoptéry, zamával Cecilce a odletěl.
„Toho lektvaru bylo málo, nemůže to mít na nikoho žádný vliv“ uklidňovala se Cecilka a když se do dvou dnů nikomu nic nestalo, začala tomu i věřit a na každý zvonící telefon se už nedívala tak úzkostlivě.
Asi po týdnu, zrovna pekla mamince k narozeninám osmipatrový dort, zazvonil telefon. Cecilka měla ruce od mouky, v jedné z nich ještě držela cukrářský zdobící sáček plný lahodného krému, a tak nedbale zvedla sluchátko a přidržela si ho u ucha ramenem. Ani nestihla říct její obvyklé „No halóóó!“, protože z telefonu se začal ozývat strašný řev. Cecilka, nedbajíc na špinavost své ruky, sluchátko uchopila a odtáhla ho od ucha co nejdál, aby si nezničila sluch. „Ty holka zatracená, cos to zase prováděla! Ty tvoje kouzelné lektvary! Proč je proboha vlastně vymýšlíš?!! A proč je kruci dáváš do mých taštiček?!!“ „Strýčku Macku? Stalo se něco?“ přerušila strýčka Cecilka a doufala, že přestane tolik řvát. Upažená ruka třímající sluchátko ji začala bolet. „Strýčku Macku? Stalo se něco?“ pitvořil se Mack. „Ne! Nestalo se vůbec nic! Jen si jeden zákazník koupil taštičku a teď lítá nad náměstím! Ať už si tady s nějakým antilektvarem!“ Břink! Strýček Mack praštil sluchátkem ještě dřív, než se Cecilka stačila nadechnout, aby mu vysvětlila, že žádný antilektvar nemá. A tak nechala dort dortem, opláchla si ruce, sedla si nad sešit z chemického kroužku a začala okusovat tužku. Věděla, že ji tlačí čas, a proto jako na potvoru nemohla na nic přijít. Prolistovávala tedy alespoň seznam svých lektvarům, když v tom ji něco napadlo. Nalistovala si recept na lektvar proti špatné náladě a vypsala si tu část vzorce „proti“. Tu pak přidala k „levitujícímu lektvaru“ a s lahvičkou husté zelené tekutiny v batůžku nasedla na kolo a rozjela se co nejrychleji k náměstí. Tam se procpala hloučkem čumilů, aby se k nim záhy přidala. Když spatřila muže, přivázaného provazem k lampě pouličního osvětlení, který se vznášel dobrých osm metrů nad zemí. Za chvíli se ale vzpamatovala a začala pátrat po strýčkovi. Našla ho docela snadno, měl obličej červený jako krocan a sotva spatřil Cecilku, z očí mu lítaly blesky. Než ale začal soptit, Cecilka vyhrkla: „Potřebuju vrtulník.“ Mack párkrát naprázdno otevřel a zase zavřel pusu a pak se podíval na Cecilku jako na největšího blázna na světě. Ta jen ukázala vzhůru. „Musím se k němu nějak dostat. Nevím, jestli ten lektvar bude fungovat, ale zkusit to musíme.“ Strýček pochopil, nastartoval vrtulník a hned byli u létajícího muže. Cecilka ho přetáhla do vrtulníku a dala mu napít lektvaru. Ten skutečně fungoval, muž přestal levitovat a spadl na podlahu vrtulníku. Strýček Mack rychle přistál, protože lano táhlo nebožáka z vrtulníku k zemi.
Jaké bylo strýčkovo překvapení, když ho neznámí muž nežaloval, ale nadšením zářil, když přihlížejícím popisoval, jak nádherný měl výhled! Také reklamní agentura zareagovala pružně a hned další den byly poštovní schránky po celém světě plny letáčky s ohromným nápisem: „Skvělá chuť jídla od strýčka Macka je prostě povznášející!“
Cecilka se tak postarala strýčkovi o skvělou reklamu a navíc měla úžasný zážitek do slohu, který psali ve škole na téma „Co jsem dělal(a) o prázdninách“.