O dřevaři ze Zubří země

Krotký zubr

Vysočina, se svými kopci a hlubokými lesy, je domovem divokých zvířat, jako jsou zajíci, srnci, divoká prasata, jeleni a mnoho dalších. Kdysi se však touto krajinou proháněli také zubři, proto ji zdejší lidé nazývali Zubří zemí. I páni z Pernštejna měli ve svém znaku zubří hlavu.
Narazit v lese na zubra nebylo nic příjemného. Je to zvíře daleko silnější a větší než třeba býk, a hlavně je to zvíře divoké, které si od lidí nedá poroučet. Proto každý, kdo se se zubrem setkal, klidil se mu rychle z cesty a byl rád, když se ve zdraví dostal domů. Bylo i mnoho takových, které zubr nabral na rohy nebo je rozdupal svými strašlivými kopyty. Takový osud potkal však jen toho, kdo nevěděl, že divoké zvíře ublíží jen tomu, kdo jej ohrožuje v jeho volnosti.

Nedaleko Kobylnic, vesničky pod východním svahem Zubštejna, stála na malém lesním paloučku chaloupka dřevaře Ondry. K té chaloupce přicházel každý večer statný zubr, který se však choval jako by byl domácím zvířetem a ne obávaným divokým obrem.
Ondra žil v chaloupce sám, dříve tu bydlel ještě jeho bratr Václav, ale ten před nedávným časem zmizel. Několik týdnů po jeho zmizení se Ondra vracel večer z lesa, kde se živil kácením stromů a u dveří chaloupky poprvé uviděl onoho zubra. Stál, hlavu téměř přitisknutou na dveře a hrabal kopytem. Ondra se zarazil, za opasek si zastrčil svou sekeru a vyšplhal na nejbližší strom, kde chtěl počkat, až zubr odejde. Čekal až do setmění, ale zubr se pořád nehodlal od chaloupky vzdálit, jen kousek poodešel od dveří a spásal trávu před domem. V měsíčním světle viděl Ondra jeho hustou hřívu a silné rohy a nevěděl co si počne. Na stromě se mu však nocovat nechtělo, tak začal po zubrovi házet šišky. Jenže šiška na zubra neplatí, ani se neohlídnul a pásl se dál. Ondra tedy potichu slezl ze stromu, nabral si do kapes kamení a honem zpátky nahoru. Sekeru zaťal do kmene a opaskem se k němu pevně připoutal, aby ho zubr neshodil dolů, kdyby se rozzuřil a vrazil hlavou do stromu. Potom začal házet kameny. Nejprve jen tak aby se do zubra trefil a za chvíli už vší silou. Kámen za kamenem přistával na zubrově obrovském těle, ale ten se jen ohlídnul směrem k Ondrovi a pásl se dál. Když Ondrovi došlo kamení, zubr se napil vody z vědra u studny, lehl si a usnul.
Ondra se odpoutal od kmene, vzal do ruky sekeru a pomaloučku slézal ze stromu. Co nejtišeji prošel kolem spícího obra, rychle otevřel dveře své chaloupky a vběhl dovnitř. Ke dveřím potom přistavil stůl a doufal, že ráno bude zubr pryč. Ten večer se neodvážil ani do stáje za svým koněm, statným valachem, který měl zítra s Ondrou pracovat v lese.

Ráno ho probudilo valachovo ržání. Kůň byl neklidný, protože neviděl svého pána celý den a celou noc a nebyl zvyklý na to, že by za ním Ondra před spaním nepřišel.
Ondra se podíval z okna, zubr byl pryč, tak opatrně otevřel dveře a ještě jednou se rozhlédl. Když přišel do stáje, koník se uklidnil a Ondra se mu omlouval:
„Nemohl jsem večer přijít, nezlob se, s takovým obrem, co se nám včera usadil před chalupou, by sis ani ty neporadil.“
Dal valachovi vodu a oves a po snídani vyrazili do lesa za prací. Dnes měli stahovat nakácené kmeny ze stráně pod Zubštejnem k lesní cestě, kde je potom dal hajný naložit na vozy a odvést na pilu. Ondra věděl, že budou stahovat alespoň tři dny, protože pokácených stromů bylo hodně a práce to byla těžká. Musel s koněm mnohokrát za den vyšplhat do prudkého kopce, zapřáhnout za něj několik dlouhých a těžkých klád a potom opatrně sjíždět z kopce dolů tak, aby se koni nic nestalo.
Třetí den v poledne, když si s hajným a chlapy od povozů dávali oběd, říká Ondra hajnému:
„Předevčírem jsem se vrátil domů z práce a před chalupou se mi pásl zubr. Házel jsem po něm ze stromu kameny, ale nic mu to nevadilo a klidně si nakonec usnul.“
„To se může stát,“ smál se hajný, „asi máš doma chutnou trávu!“
Ondra zamyšleně pokýval hlavou a mezi dvěma sousty zabručel:
„Včera tam byl znovu a myslím, že dneska přijde zas.“
„To bych rád viděl! Ten je dávno za horami, zubr není kočka, aby se držel u stavení,“ odpověděl rozčileně hajný, kterého začala Ondrova zubří příhoda zajímat. Domluvili se, že večer půjde s Ondrou domů, aby se přesvědčil, kdo bude mít pravdu.
Když se blížili k chaloupce, začal kůň neklidně pofrkávat a Ondra už věděl, že zubr se opět vrátil. Hajnému neřekl nic až teprve když přišli na dohled, ukázal před stáj, kde se páslo největší zvíře, jaké Vysočina znala.
Hajný okamžitě sáhl po kulovnici, opřel se o strom, aby měl pevnější ruku, a zubra neminul. Ondra mu však sklopil hlaveň a řekl:
„Nic nám neudělá, šetřete náboje, pane hajný. Projdeme kolem něj, ustájíme valacha a dáme si k večeři zelňačku, mám ji uvařenou, jen ji ohřát!“
Hajný nedůvěřivě následoval Ondru, prst připravený na spoušti a ze zubra nespustil ani na chvíli oči. Ten se dál pokojně pásl, jen když kolem něj procházeli, otočil hlavu k Ondrovi a dlouze na něj pohlédl.
U polévky mudroval hajný:
„Kdybych věděl, že má někdo doma ochočeného zubra, myslel bych si, že mu utekl a usadil se u tebe. O ničem podobném jsem ovšem nikdy neslyšel a přiznávám, že bych ti neuvěřil, kdybych na vlastní oči neviděl, jak je to zvíře krotké. Jak je to ale možné, to nevím, vždyť zubr je obávanější než medvěd. Nejspíš tu pár dní pobude a potáhne zase dál.“
Ale zubr neodtáhl, přicházel každý den a trávil u Ondry čím dál tím víc času.

Nečekaný zachránce

Jednoho mrazivého podzimního dopoledne pracoval Ondra v dlouhém strmém srázu nad vesničkou Koroužné, kde byla pila, na kterou s valachem stahoval poražené stromy. Byla to nedostupná krajina, kam se kůň dostával jen s námahou a i člověk měl mnohokrát co dělat, aby se při práci udržel na nohou.
Ondra skácel vysoký modřín, který při pádu změnil směr a padl jinak, než měl Ondra v úmyslu; šikmo na svah. To bylo nebezpečné, protože se mohl snadno překulit, svalit dolů a zaklesnout mezi ostatní stromy, odkud by jej Ondra musel s velkou námahou vyprostit. Ondra si proto řekl, že musí modřín narovnat. Přivedl koně ke koruně stromu, přivázal řetěz a dal valachovi povel k tahu. Kůň se snažil, až byl celý zpěněný, ale s mohutným stromem nemohl do strmého srázu pohnout. Ondra musel modřín nejdřív zbavit větví a potom jej rozřezat na kratší kusy, aby tak koni odlehčil. Vzal tedy sekeru a začal strom odvětvovat. Pracoval od nejspodnějších větví směrem ke koruně. Osekával těsně u kmene, aby ani kousíček větve na něm nezůstal a strom pěkně klouzal po zmrzlé zemi, až ho koník potáhne. Když byl s prací těsně za polovinou, přešlápl kůň z nohy na nohu a přitom mu trochu podklouzlo kopyto. Jen málo, ale stačilo to k tomu, že napnutý řetěz se na chvíli prověsil, strom se vlastní vahou o kousek posunul a přimáčkl Ondrovi nohu. Ještě štěstí, že valach hned zase zabral a držel modřín na místě. Jinak by měl Ondra nohu ošklivě polámanou a rozmačkanou.
Rozmačkanou ji sice neměl, ale nemohl ji zpod stromu vyprostit. Jedinou jeho nadějí bylo, že kůň dokáže modřín aspoň o kousek povytáhnout. Ondra na něj volal: "Táhni, táhni!", valachovi se napínaly všechny svaly, celé tělo mu pokrýval zpěněný pot, ale se stromem nehnul ani o píď. Na zmrzlém jehličí mu ještě na víc podkluzovaly nohy a Ondra dobře věděl, že jestli se kůň sesune jen o kousek níž, modřín ho zavalí úplně a to bude jeho konec. Proto přikázal valachovi, aby stál na místě, bál se aby mu zbytečně nedošly síly.
"Jestli se odsud nedostanu, bude to jen kvůli mé neopatrnosti,“ honilo se Ondrovi hlavou, "musím něco vymyslet, přece tu nevypustím duši!"
Jenže tady byla každá rada drahá. Na nářadí Ondra nedosáhl, pila ležela i s páčidlem na samém konci dlouhého kmene a sekera mu při pádu sklouzla ze svahu. Nikde ani živé duše, pomoci se zde nedovolá, hajný nepřijde dřív než před setměním a to už může být taky pozdě. Noha, uvězněná pod stromem, začínala bolet čím dál víc a mráz ze studené země pomalu, ale jistě prokousával Ondrův oděv. Svah je příliš prudký, strom příliš těžký, takže kůň Ondrovi pomoci nemůže, zatím sice statečně drží tíhu kmene na řetězu, ale až mu dojdou síly, s Ondrou bude zle. Takové myšlenky táhly dřevorubci hlavou, když pozvolna pociťoval, že se o něj pokoušejí mrákoty.

Ondra položil hlavu na zem, aby si trochu ulevil a rozhodl se, že mu nezbývá, než počkat až ho najde hajný. Do té doby musí doufat, že valach udrží strom na místě.
V okamžiku, kdy se jeho hlava dotkla promrzlé země, uslyšel Ondra dunění. Zvedl unavené oči k vrcholu svahu, odkud dunění přicházelo, a uviděl, jak se k němu dlouhými skoky blíží zubr. Hříva za ním vlála jako šála, z nozder se řinula pára a od kopyt mu odskakovaly kusy zmrzlé hlíny. Byl to ten samý zubr, který se usadil u Ondrova stavení.
Přihnal se až ke koruně poraženého stromu, zamířil pod něj a obloukem se vrátil zpět. Ze spodu se opřel svou mohutnou hlavou do kmene a začal jej obrovskou silou tlačit nahoru. Ondra se vzpamatoval a křikl na valacha: "Teď! Táhni! Táhni ze všech sil!"
Kůň zabral a modřín byl v mžiku daleko od Ondry, položený kolmo na svah, tak jak to Ondra chtěl. Dřevař se s úlevou posadil a nevěřícně sledoval, jak se k němu zubr zase vrací. Přičichl ke zraněné noze, pohodil hlavou a zmizel v lese. Ondra mu nestačil ani poděkovat. Pokusil se tedy vstát. Nohou mu projela pichlavá bolest. Cítil, jak se mu dělá otok, ale belhat se mohl, kost zlomenou neměl. Sebral svoje nářadí, přišoural se k valachovi a vypřáhl jej z řetězu, který ho stále ještě poutal ke stromu.
"To bylo o fous", povídá koníkovi, "děkuji ti, držel ses statečně. Teď půjdeme domů, tuhle práci dokončíme jindy, musíme si oba odpočinout."

Hajný se odpoledne dozvěděl na pile, že Ondra dnes žádné dřevo nepřitáhl a nikdo ho celý den neviděl. To mu nešlo do hlavy a vydal se do míst, kde měl Ondra pracovat. Našel poražený, z poloviny odvětvený modřín a v nastávajícím soumraku si ještě všiml nezvykle rozryté půdy kolem stromu. Nebylo zvykem, že by Ondra práci nedokončil, to hajný dobře věděl, proto se rozhodl jít za ním, aby zjistil, jestli se něco nepřihodilo.
Když došel k dřevařské chaloupce, byla již tma. Před maštalí stál neodstrojený kůň, Ondra ležel oblečený a v botách na posteli. Byl celý rozpálený a nohavici na levé noze měl promáčenou od krve. Hajný kalhoty roztrhl a viděl, že Ondrova noha je škaredě podřená a pořádně oteklá. Pečlivě mu ránu vyčistil, převlékl ho a uložil do peřin, protože Ondra měl horečku. Potom šel k valachovi, odstrojil ho, vyhřebelcoval, nakrmil a vrátil se do chaloupky. Zůstal u Ondry celou noc, aby se o něj mohl starat.
Ondra dostal horečku už po cestě domů, šel z těžka, sotva se dovlekl do postele, na které v tu ránu tvrdě usnul. V rozpálené hlavě se mu však celou noc honily myšlenky na ten nepovedený den, na zubra, který jej zachránil a nejvíc na bratra Václava, který mu stále víc a víc chyběl. Kdyby tu totiž Václav byl, nikdy by se nestalo, že by někoho z nich zavalil strom. Ve dvou jim šla práce od ruky daleko líp a hlavně si mohli navzájem pomoci, když se jeden nebo druhý dostal do úzkých. A tak si Ondra v té horečnaté noci znovu připomněl, jak se to vlastně seběhlo, že jeho bratr zmizel. Všechno začalo tím, že našel plochý kámen s podivným nápisem…

Čaroděj Krutodráp a jeho poklad

Před velmi dávnými časy pobýval ve zdejších lesích zlý čaroděj Krutodráp. Nikdy pro nikoho neudělal nic dobrého, každému jen škodil a nejraději rozséval mezi lidi chamtivost, závist a zlost. Žil daleko od lidí na malém ponurém hrádku, v jehož sklepení ukrýval svou moc a sílu. Z hrádku už dlouhá léta zbývaly jen sutiny a uprostřed té hromady kamení stál mohutný dub. Mezi lidmi se vyprávělo, že okolo tohoto prastarého stromu se prostíralo nádvoří Krutodrápova sídla. V jeho širokém kmeni je prý dutina, kterou vede cesta do hradního sklepa. Jen málokdo se na toto místo odvážil podívat a ti, kteří měli pro strach uděláno a pokoušeli se dostat do sklepení, našli dutinu zasypanou hlínou a odešli s nepořízenou.
Krutodráp ukrýval v podzemí hradu nejen svou moc a sílu, ale také tři truhlice, které prý dodnes hlídá jeho služebník, ošklivý podzemní skřet. V jedné z truhlic leží poklad nesmírné ceny. Co schoval čaroděj do dalších dvou, nikdo neví.
Druhý skřet střežil ve vedlejší místnosti čarodějovu sílu a moc, bez nichž by Krutodráp ztratil nesmrtelnost. Tento jeho nejcennější poklad měl podobu orlího drápu a byl uložen v dřevěné truhličce, kterou skřet po staletí hlídal jako oko v hlavě. Jednoho dne však polevil ve své službě a ochutnal pohár čarodějova vína. Opojný nápoj mu zachutnal a skřet si čepoval ze sudu tak dlouho, až usnul tvrdým spánkem. Ve spánku pak převrhl svíčku na otep slámy, na které sedával, když hlídal schránku s orlím drápem. Plameny od slámy zachvátili truhličku a čarodějova moc i síla lehly v okamžiku popelem. Když hustý dým probudil opilého skřeta, bylo už pozdě, z Krutodrápa se stal smrtelník. Zůstala mu jen truhla s pokladem, ke které se oheň nedostal.
Čaroděj den ode dne cítil, jak chřadne, a opouštějí ho čarodějné schopnosti. Dokud ještě trochu vládl svým uměním, proměnil provinilého skřeta v kámen a druhému přikázal, aby na věky zůstal ve sklepení u zlatého pokladu a dál jej hlídal. Potom zasypal dutinu dubu hlínou a kamením.
Krutodráp si byl jist, že o jeho pokladu se mezi lidmi ví, a že dřív nebo později se jej někdo bude chtít zmocnit. Do velkého plochého kamene vypálil svýma očima zaklínadlo, které otvírá cestu do hradního sklepa a přidal vzkaz, že nálezce čeká obrovské bohatství, které mu tímto odkazuje. Nenapsal nic o skřetovi, nic o třech truhlicích, vše mělo vypadat tak, že toho, kdo tento kámen najde, potkalo nenadálé štěstí. Ve skutečnosti ho však čekala zákeřná léčka.
Tento poslední čarodějův čin jej tak vyčerpal, že se do druhého dne rozplynul v mlhu a zmizel ze světa.

Tak se po mnoha dlouhých letech stalo, že Krutodrápův kámen našel Václav. Neměl od toho dne pokoje a myslel jen na vyzvednutí pokladu. Vidina, že by ze dne na den mohl získat takové jmění, jej úplně zaslepila a jednoho jarního rána se místo za prací vypravil ke zřícenině čarodějova hradu. Ondrovi se jeho rozhodnutí vůbec nelíbilo, ale Václav ho uklidňoval:
„Do večera jsem zpátky a potom si budeme žít jako v ráji!“
Nedal se nijak zadržet a už se nevrátil. Ondra bratra několik dní hledal, kde se dalo, i do dutiny ve starém dubu se podíval, ale tam byla zase jen hlína a kamení. Ondra litoval, že se Václava nezeptal na zaklínadlo, které otevírá cestu do sklepení, tak hledal kámen, na kterém bylo napsáno, jenže ten Václav ve strachu, že by jej našel někdo jiný, dobře ukryl. Kam se Václav poděl, o tom neměl nikdo ani tušení.
Takové vzpomínky běžely Ondrovi hlavou, když celou noc blouznil v horečce.

Za pár dní se Ondrovi ulevilo na tolik, že mohl vstát z postele a postarat se o sebe sám. Po celou dobu, co musel ležet, přicházel k němu každý den hajný a čistil mu ránu noze. Díky jeho pomoci se dřevař brzy uzdravil a nemoc mu připomínala jen jizva na zraněném místě.

Setkání s Mikulášem a čerty

Od chvíle, kdy zase vstal, přichystával Ondra před stáj každý den něco sena nebo ovsa pro zubra, který mu zachránil život. Chtěl se mu tak alespoň trochu odvděčit. Zubr přicházel každý večer, spořádal vše, co měl nachystáno a občas zůstal u Ondrova stavení až do rána. Většinou odběhl do lesa, ale stále byl někde nablízku.
Rok se mezitím začal chýlit ke konci a nastala doba předvánoční. V tento čas bývalo Ondrovi nejvíc smutno po bratrovi, protože dny byly nejkratší v celém roce, brzy se stmívalo a dřevaři mohli pracovat v lese jen krátce. Ondra vzpomínal, jak za těchto dlouhých večerů sedávali s Václavem ve vyhřáté světnici, v kamnech praskalo a bratři opravovali svoje nářadí a koňské postroje, brousili sekery a přitom si povídali. Žili jeden pro druhého, nikoho jiného už neměli, proto si teď Ondra připadal na celém světě docela sám. Jediný, kdo s ním sdílel jeho domov, byl kůň, ale poslední dobou získal Ondra ještě jednoho přítele – zubra. Proto nechal první adventní neděli dveře do stáje otevřené, píci pro svého obrovitého zachránce nachystal do žlabu a čekal, jestli zubr stráví noc s valachem.
Ráno byl zubr skutečně ve stáji. Kůň už byl na něj zvyklý a tak společně vítali Ondru radostným frkáním a kýváním hlavou. Bylo to zrovna v den, kdy každý rok chodí po světě svatý Mikuláš s čerty a anděly.
Ondra přihodil oběma zvířatům slámu na podestlání, nasypal do žlabu ovsa a zubr se pochvíli vydal do lesů. Odpoledne se však zase vrátil a čekal před stájí, až mu Ondra otevře.
„Tak mám tedy ve stavení divokého zubra!“ zvolal Ondra sám pro sebe, „když jste zde teď dva, nebude vám smutno a já se můžu jít podívat do vesnice,“ řekl oběma svým zvířecím kamarádům. Zavřel stáj a šel se procházet mrazivým večerem. Z oblohy se tiše sypaly sněhové vločky, všude byl klid a v celém okolí bylo cítit zvláštní napětí, které všem dávalo na srozuměnou, že lidská obydlí dnes navštěvují nebeské i pekelné bytosti zároveň. Ondra právě přecházel přes kobylnickou náves, když ze starostova domu vyšel Mikuláš s andělem a dvěma čerty. Jeden z čertů nesl na zádech veliký pytel a druhý hlasitě chrastil řetězem. Anděl nesl koš s Mikulášovými dárky a při chůzi lehce mával křídly, aby si z nich otřepal sníh. Mikuláš držel v jedné ruce stříbrnou berlu, v druhé objemnou knihu a namířil si to rovnou k Ondrovi:
„Už dlouho jsme se neviděli, čím bych tě mohl potěšit?“ pravil svatý muž, „je tomu několik let, co jsem u vás byl naposledy.“
„Však už dávno nejsem dítě, svatý Mikuláši,“ odpověděl Ondra, „mě nemůžeš potěšit ničím, protože mé přání bys ve svém koši nenašel.“
„Tak se mi zdá, Ondro, že o mně nemáš valné mínění, myslíš si, že jsem dobrý jen k tomu, abych nosil dětem cukrlátka,“ usmíval se pod vousy Mikuláš, „já však moc dobře vím, jaké je tvé přání a dokonce ti mohu poradit, jak bys mohl zjistit, kde svého bratra hledat.“
Ondra byl tak překvapený, že ani neodpověděl. Celé měsíce je zoufalý z toho, že Václav nenávratně zmizel a najednou se může dozvědět kde ho hledat! A ještě k tomu mu nabízí pomoc sám Mikuláš. To by ho nikdy ani ve snu nenapadlo. Po chvíli se vzpamatoval a řekl:
„Opravdu mi můžeš pomoci? Hledal jsem všude a nikde nezbylo ani stopy!“
„Tvůj bratr je blíž, než si myslíš. Udělal však hroznou chybu a teď si za ni odpykává trest. Když mu nepomůžeš, nikdy se už spolu neshledáte, když ale obstojíš ve zkoušce, v které Václav chyboval, objeví se živý a zdravý tam, kde bys ho vůbec nečekal. Já ti povím, co musíš udělat, chceš-li bratra zachránit,“ odpověděl Mikuláš.
Začal Ondrovi vyprávět o studánce Mariášce, kterou dřevař dobře znal. Byla to malá lesní studánka nedaleko odsud. Ležela pod příkrým svahem, při cestě do Štěpánova. Každý pocestný, který se z ní napil, si ji dobře zapamatoval, protože její voda byla chladivá a chutná jako z nejvzácnějšího vysokohorského pramene.
„Jistě víš, že studánka dostala jméno podle toho, že se u ní hrává mariáš,“ řekl Mikuláš.
„To vím, ale dnes už tam nikdo karty hrát nechodí, nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by tam hrál,“ odpověděl Ondra,
Oba čerti se rozchechtali na celé kolo a začali tropit takový rámus, že je musel Mikuláš hlasitě okřiknout. Když se uklidnili, řekl Ondrovi:
„Tito dva hrávají u studánky často a nejen oni a další pekelníci, ale všemožná strašidelná cháska se tam schází. Od nepaměti je to místo od půlnoci až do rozednění rájem takových výtečníků,“ Mikuláš se zle podíval na čerty, aby se nepokoušeli zase začít rámusit a pokračoval:
„Protože Václav zmizel díky kouzlu čaroděje Krutodrápa, který taky patřil k té zlotřilé společnosti, musíš právě u nich hledat radu, jak najít svého bratra,“
„Jenže jak je donutím, aby mi poradili? Vždyť si ze mne budou jen utahovat a nakonec mi ještě něco zlého provedou!“ zvolal Ondra.
„Splníš-li jejich podmínky, musí ti radu dát. I peklo a ostatní temná společenstva mají svá pravidla, jimiž se musí řídit.“ odpověděl Mikuláš.
„Jaké podmínky?“ zeptal se Ondra.
„Na ty se jich musí zeptat každý sám,“ řekl Mikuláš, „tobě však dnes ušetřím čas, protože tito dva ti řeknou, co musíš splnit. Povídejte!“ přikázal čertům, kteří se začali neochotně ošívat, ale poslechnout museli.
Jeden po celou dobu jen poskakoval a přikyvoval druhému, který začal blekotat:
„Nikdy, ty lidský červe, nesplníš naše podmínky! Dřív, než se ti to podaří, zmrzneš, usneš, nebo strachy vezmeš nohy na ramena!“
Čert poskakoval a točil se dokola, divoce mával ocasem, chytal se za rohy a snažil se Ondru postrašit hrůzostrašnými obličeji. Dřevař však na něj spustil:
„Nezajímá mě, co ty si myslíš! Řekni mi, co musím udělat a o víc se nestarej, nebo tě vezmu sekerou přes záda, až tě příště potkám!“
Čert, vida že na Ondru jeho strašení neplatí, spustil ocas mezi nohy, sklopil hlavu a začal:
„Dva dny před štědrým dnem se u studánky sejdou k partičce karet čert Tobiáš, lesní strašidlo Trouchnivák a podzemní skřet Kornelius. Ty jim budeš dělat čtvrtého. Do rozednění budete hrát mariáš, a jestliže do rána nevydržíš, nikdy se už nedozvíš, kde hledat svého bratra!“
Pekelník začal zase divoce tančit kolem Ondry a vesele se pochechtával. Ondra mu však přišlápl ocas a spustil na něj:
„A co když vydržím?! Řekne mi někdo z té povedené chásky, jak mám Václava najít?“
Čert se vzpouzel, z uší a z nosu vypouštěl štiplavý kouř a byl vzteky bez sebe, že nemůže na Ondru použít žádné svoje čáry, protože dřevař není hříšníkem, který patří do pekla. Proto raději řekl:
„Stačí, když vyhraješ třikrát po sobě a dozvíš se všechno, co potřebuješ. A teď už mě pusť!“
Ondra čertovi přišlápl ocas ještě víc, takže si musel kleknout na kolena, aby si ulevil od bolesti.
„Co když nevyhraji ani jednou?! Nejsem karbaník a ti tři hrají každý den! To jsou ta vaše pravidla?!“ křičel Ondra na klečícího čerta, který se z té potupy mohl hanbou propadnout. Podíval se Ondrovi do očí a řekl:
„Buď musíš vyhrát, nebo musíš každého z nich přistihnout při podvádění. Vyhraješ-li jen jednou, musíš přistihnout dva, vyhraješ-li dvakrát, stačí přistihnout jednoho. A nevyhraješ-li ani jednou, musíš přistihnout všechny tři. Víc už ti opravdu nemám co říct, když dokážeš splnit tyto podmínky, dozvíš se, jak získat bratra zpět.“
Ondra sundal botu z čertova ocasu a poděkoval Mikuláši, že mu pomohl. Čerta, který si bolestivě hladil ocas, si ani nevšiml a vrátil se domů.

Jak hrál Ondra karty o bratra

Čas od setkání s Mikulášem a čerty uběhl Ondrovi rychle, pořád přemýšlel o té osudné noci, kdy se rozhodne, zda ještě někdy uvidí Václava a najednou zbývaly už jen dva dny do štědrého dne. Ondra si přichystal láhev s horkým čajem, aby se měl v mrazivém nočním vzduchu čím zahřát, oblékl si teplý kožich, na hlavu nasadil beranici a vzal si s sebou otep slámy, aby při kartách neseděl na studeném sněhu.
Ke studánce to měl asi půl hodiny cesty, a tak vyrazil chvíli po té, co na kostelní věži odzvonilo jedenáct hodin. Na místě bude ještě chvíli před půlnocí.

Měsíční svit, dopadající na vysokou sněhovou peřinu, která zakrývala celý kraj, na ní vytvářel tisíce třpytivých jiskřiček, takže Ondra, když scházel ke studánce, viděl skoro jako ve dne. Kolem zamrzlé tůňky tančily a křepčily tři podivné postavy a jedna přes druhou vykřikovaly:
„Dnes bude velká noc, obehrajem Ondru,
dřevaři umrzne nos, nenecháme mu ani vindru!“

Čert Tobiáš měl na sobě černošedý kožich, na mnoha místech záplatovaný, z kudrnaté hlavy mu trčely dva zakřivené rohy a při řeči neustále prskal, slintal a frkal. Lesní strašidlo Trouchnivák mělo podobu velkého pařezu, z něhož trčely dřevěné ruce, nohy a hlava, kterou pokrýval klobouk spletený ze smrkových větví a uschlého listí. Když se Trouchnivák pohnul, všechny jeho údy skřípaly a trousil se z něj zetlelý dřevěný prach. V jeho blízkosti byl cítit pach ztrouchnivělého dřeva.
Podzemní skřet Kornelius byl sotva půl metru vysoký, na sobě krátký kabát s kožešinovým límcem a kalhoty, obalené nánosy podzemního jílu. Byl to představený podzemních skřetů ze štěpánovských stříbrných dolů, proto měl na kabátě zavěšen stříbrný řetěz, jako odznak své hodnosti.
Ondra přišel až ke studánce, posadil se na svoji otep slámy a čekal, co se bude dít. Tobiáš zahudroval nějaké kouzlo a na sněhu se objevil malý stoleček. Kolem něj se všichni posadili a Kornelius vytáhl ušmudlaný balíček karet. Potom začali na Ondru dorážet, kolik má s sebou peněz, že ho do rána o všechny oberou.
„Nemám u sebe ani groš! Nebylo ujednáno, že budeme hrát o peníze, hrajeme o záchranu mého bratra,“ odpověděl dřevař.
Strašidla nespokojeně protáhla obličeje a Kornelius začal rozdávat karty.

Během prvních několika her nevyhrál Ondra ani jednou. Jeho protihráči si z něj v jednom kuse tropili žerty, ale přitom se hádali i mezi sebou. Každý z nich chtěl neustále vyhrávat a pořád měnili karty, se kterými se hrálo. Chvíli byl na stole balíček podzemního skřeta, chvíli čertův a chvíli zase karty lesního strašidla. A vždycky vyhrával ten, s jehož balíčkem se právě hrálo. Každý měl své karty nějak poznačené, aby mohl podvádět. Ondra si všiml, že Trouchnivák má navíc v puklinách svých dřevěných rukou poschovávané další karty, které si přidával do hry, jak se mu to hodilo. Tobiáš s Korneliem to dělali jistě taky, jenže byli šikovnější a Ondra je prozatím nepřistihl. Trouchniváka mohl pro jeho nešikovnost přistihnout při podvádění hned a potom by mu zbývalo vymyslet už jen něco na čerta se skřetem, ale řekl si, že ještě počká, aby ty dva nevyplašil. Bál se, že by přestali podvádět a on by pak neměl možnost je přistihnout. Musí se pozorně dívat, kdy udělají chybu, do rána je času dost. Zatím zkusil jinou věc. Vytáhl z kapsy úplně nový balíček karet, který si včera koupil a řekl:
„Teď budeme hrát s mými kartami, chtěl bych je trochu obehrát, aby šly lépe do ruky.“
Strašidlům se jeho návrh vůbec nelíbil, protože hrát s poctivými kartami se jim nechtělo, ale Ondra nedal jinak. Přesto prohrál i tentokrát, ale při dalším střídání, když přišla řada na jeho balíček, konečně jednu hru vyhrál. Bylo to třetí hodinu po půlnoci. První se začal vztekat čert:
„To je z toho, že hrajeme s jeho kartami! To neplatí, tuto hru musíme hrát znova,“ brblal uslintaný čert, ke kterému se přidali i ostatní, ale Ondra mu se smíchem řekl:
„Budeme hrát znovu, jenže další hru! Tuto jsem poctivě vyhrál já, ať se ti to líbí nebo ne!“
Čert věděl, že se nedá nic dělat a vztekle rozdal své vlastní karty. Ondra nespustil oči z jeho ušmudlaných, chlupatých rukou a uviděl, jak mu z rukávu vykukuje rožek karty. Hráli sotva jednou dokola, když Tobiáš pustil rychle jednu kartu pod sebe do sněhu a z rukávu se snažil vytáhnout schovaný trumf. V tom ho dřevař hbitě chytil za ruku a současně zvedl ze země odhozenou kartu.
„Ty švindlíři! Copak to máš v rukávu? Ale to se podívejme! Eso! A tady na zemi se nám válí dvojka. Teď máš o jednu kartu víc!“ udeřil na čerta.
Pekelník se snažil vytáčet, že mu do rukávu karta spadla a o té ve sněhu, že nic neví, asi ji tady zapomněl nějaký jiný čert, co tu hrál včera. Jenže Ondra se nedal, sáhl Tobiášovi do rukávu a vytáhl další tři esa.
Padá ti tam těch karet nějak moc!“ smál se, „raději přiznej, že jsem tě přistihl při podvádění, nebo ti to v pekle Lucifer spočítá! Slyšel jsem, že musíte dodržovat přísná pravidla.“
Čert pochopil, že na Ondru nevyzraje a přiznal, že švindloval.
Několik dalších her Ondra jen prohrával a neříkal nic. Pozoroval, že Tobiáš i Kornelius si nějakou dobu dávali pozor, aby hráli poctivě, protože dřevaři už zbývalo jen jednou vyhrát nebo přistihnout jednoho ze zbývajících dvou protihráčů a oni by museli s pravdou ven. Trouchnivák si ovšem žádné starosti nedělal a podváděl vesele dál, proto taky každou hru vyhrál. To přestalo bavit čerta i Kornelia a vrátili se zase ke švindlování. Ondra viděl že, lesní strašidlo je tak nešikovný švindlíř, že ho může přistihnout kdykoliv. Proto ho nechal být a soustředil se na skřeta. Kornelius netahal karty z rukávu, ani je nepouštěl pod sebe, podváděl při míchání. Jeho kalhoty byly celé umazané od lepivého jílu. Protože však mrzlo, byl zmrzlý i jíl na skřetových šatech. Kornelius ale každou chvíli třel rukou o stehna a tím jíl zahříval. Potřeboval, aby lepil. Tento zahřátý jíl si namazal na ruku, a když míchal karty, zůstaly mu na ní přilepené ty, které potřeboval k výhře. Ondra to vypozoroval a při rozdávání řekl:
„Ukaž ruku, Kornelie, jak to, že my všichni máme teprve dvě karty a ty už máš čtyři? A jak to, že když otevřeš dlaň, nespadnou ti na zem? Vsadím se, že tam máš samý trumf!“
Chytil skřeta za zápěstí, otevřel mu dlaň a na ní visely čtyři slepené karty. Kornelius je měl poznačené, takže vždycky poznal, jak si je má namíchat a potom rozdával tak šikovně, že bylo těžké si všimnout, že sobě už žádnou kartu nedává.
Skřet nechtěl uvěřit tomu, že ho Ondra odhalil a zíral na něj s otevřenou pusou, zatím co dřevař vesele mluvil:
„Tak! Jednou jsem poctivě vyhrál a přistihl jsem Tobiáše a Kornelia při podvádění, tak se mi zdá, že jsem všechny podmínky splnil! Ale kdyby vám to bylo málo, tak tady máme ještě jednoho švindlíře!“
Vytáhl z Trouchnivákovy pukliny na ruce několik karet a hodil je před něj.
„Tebe jsem Trouchniváku odhalil hned ze začátku. Jenže ty jsi takový nešika, že tebe přistihne každý, kdy se mu zachce!“ smál se Ondra, ale pak zvážněl:
„Uznáváte, že jsem splnil, co bylo nutné k tomu, abyste mi řekli, jak najdu Václava?“

Strašidla věděla, že je partie prohraná, ale uznat porážku se jim nechtělo. Tobiáš začal smlouvat, aby se hrálo znovu, od začátku a prý bez podvádění. Tomu se Ondra jenom smál a odmítavě kroutil hlavou. Tři strašidelní výtečníci se začali mezi sebou hádat a postrkovat, jeden obviňoval druhého z nešikovnosti a nakonec se spojil čert se skřetem proti Trouchnivákovi, že prý za všechno může on, protože má nešikovné dřevěné pazoury a hloupou ztrouchnivělou hlavu.
Snad by se tak dohadovali ještě dlouho, kdyby se časným mrazivým ránem neozvala ohlušující rána, provázená dlouhým klikatým bleskem. Ve vzduchu začpěla síra a před rozhádanými strašidly se objevila obrovská postava, která naháněla strach nejen lidem, ale i všem bytostem z temného podsvětí – sám vládce pekel, Lucifer. Byl rozhněván tak, že když promluvil, ohýbaly se okolní stromy až k zemi a když udělal krok, duněla promrzlá země jako pod kopyty splašených zubrů.
„Hanbáři!“ zařval. „Děláte ostudu všem temným silám! Prohráli jste, tak máte splnit, co bylo ujednáno. A vy se zatím snažíte porušit úmluvu! Za to vás stihne trest! Nestrpím, aby si kdokoli na Zemi myslel, že v podsvětí nepanuje řád.“
Blýskl očima po Trouchnivákovi a tomu se usadila na dřevěných zádech červeně zářící jiskřička. Trouchnivák začal naříkat, že ho to pálí, a že celý shoří, protože je samý troud.
„Neshoříš,“ řekl vážně Lucifer, „ale po mnoho týdnů budeš muset ve dne v noci jiskřičku hasit, dokud ji neuhasíš úplně, to je tvůj trest za to, že nevíš, jak se máš chovat.“
Potom se obrátil ke Korneliovi a ztrestal ho tím, že mu na dlouhou dobu zchromil nohu, aby se mu špatně prolézalo podzemními štolami.
„S tebou si to vyřídím v pekle,“ řekl Tobiášovi, „budeš dělat ty nejpodřadnější práce, a jestli tě ještě někdy pustím k něčemu pořádnému, to se teprve uvidí.“

Čert stál se sklopenou hlavou, zahanbeně klopil oči k zemi a mumlal něco o tom, že měl raději sedět doma u hřejícího kotle, než se nechat v mrazu porazit v kartách od nějakého dřevaře. Kornelius si ohmatával chromou nohu, bědoval, že nebude moci kontrolovat své podřízené skřety v úzkých podzemních štolách a Trouchnivák se chvíli válel po sněhu a chvíli zase rukou neohrabaně hasil svoje doutnající záda. Ondra jen čekal, co se bude dít dál.
Lucifer se znovu obrátil k Tobiášovi a přikázal:
„Řekni Ondrovi, jak najde svého bratra!“
Tobiáš sáhl do kapsy, vytáhl zmuchlaný papírek, podal jej dřevaři a řekl:
„Na tomto lístku je zaklínadlo, které ti otevře cestu do sklepení Krutodrápova hradu. Zaklínadlo, které zanechal čaroděj na placatém kameni, vzal Václav s sebou do podzemí, takže jestli tento lístek ztratíš, nikdy se již nedozvíš, jak si cestu do hradního sklepa otevřít. Až budeš na místě, uvidíš před sebou tři truhlice. V jedné z nich se skrývá poklad, pro který se tvůj bratr vydal, tu musíš otevřít. Nesmíš udělat stejnou chybu jako Václav, protože ve druhé truhlici se skrývá prokletí a ve třetí, chamtivost. Otevřeš-li truhlu s chamtivostí, bratra nenajdeš a dřív nebo později se staneš pro všechny lidi kolem tebe nesnesitelným a nikdo s tebou nebude chtít nic mít. Otevřeš-li truhlu prokletí, zmizíš stejně jako Václav. Otevřeš-li truhlici s pokladem mysli na to, proč jsi do hradního sklepení přišel a podle toho se zachovej, jinak nepořídíš nic. Nejdůležitější ze všeho je, abys po celou dobu, co budeš ve sklepení, myslel na to, na co myslel tvůj bratr, když tam přišel on. Když si tuto věc řádně nerozmyslíš, těžko najdeš truhlici, kterou máš otevřít.“
Tobiáš domluvil a v tu chvíli zmizel i se svými spoluhráči. Jen chvíli po nich zmizel Lucifer, tentokrát potichu, zbyl po něm jen oblak sírou páchnoucího kouře.

Jak šel Ondra do sklepení pro bratra a odnesl si jen poklad

Ondra zůstal sám, s pomačkaným papírkem v ruce. V hlavě se mu zmateně míchala čertova slova. Vydal se na cestu domů a snažil se vytvořit si z Tobiášových slov jasný obrázek toho, co musí učinit.
Když došel ke své chaloupce, byla ještě tma, ale na spaní neměl Ondra ani pomyšlení. Vešel dovnitř, přiložil do kamen a ohřál si hrnek mléka. Sotva se rozbřesklo, opatřil ve stáji koně i zubra a vydal se k bývalému hradu čaroděje Krutodrápa. Zatím vůbec nevěděl, jak svůj úkol splnit, ale pořád měl na paměti, že už zítra je štědrý den, a že by bylo moc pěkné, kdyby byli na vánoce s bratrem zase spolu. Neustále přemýšlel o tom, co mu řekl čert Tobiáš. Snažil se přijít na to, jakou udělal Václav chybu, na co asi myslel, když šel do sklepení pro poklad, a jak pozná správnou truhlu, kterou má otevřít. Jediné, v čem měl jasno, bylo to, proč jde do sklepení on sám: jde najít Václava, podle toho se musí chovat, řekl čert, to znamená, že nesmí myslet na nic jiného, než na jeho vysvobození. Ještě důležitější však je přijít na to, na co myslel Václav a jakou udělal chybu. Ponořen do svých myšlenek si Ondra najednou všiml, že je u cíle své cesty, stál u starého dutého dubu, u zasypaného vstupu do Krutodrápova sklepa. Byl rozhodnut nevstoupit do podzemí dřív, než bude znát odpověď na otázky, bez kterých nemohl uspět. Náhle však, jakoby z ničeho nic, měl ve všem jasno:
„Jsem to ale hlupák!“ chytal se Ondra za hlavu, „vždyť je to úplně jednoduché!“
Na chvíli se posadil na kámen trčící ze sněhu a nahlas si urovnal svoje myšlenky:
„Od té doby, co našel Václav kámen se zaklínadlem, nemyslel na nic jiného, než na zlato a bohatství, na bezstarostný život v blahobytu. Myslel si, že má vyhráno, že od této chvíle bude všechno strašně jednoduché a to byla jeho největší chyba! V získání pokladu musí být ještě nějaký háček, jenže zatím nevím jaký.“
Ondra přemýšlel, až se mu z hlavy kouřilo:
„ Co bylo napsáno na tom prokletém kameni? Něco o spoustě zlata a zaklínadlo. A co tam nebylo, co vím já a Václav to nevěděl? Tři truhlice! V tom to bude! Václav nevěděl, že musí najít správnou truhlici, nevěděl, co číhá ve dvou nesprávných. Já teď jen musím poznat tu, ve které se skrývá poklad.“
Jak pozná tu správnou truhlici, bylo to jediné, co Ondra nevěděl, když se rozhodl vstoupit do sklepení. Vytáhl z kapsy papírek se zaklínadlem a četl:

„Vyžeň dube kámen, hlínu,
vyžeň prach, i všechnu špínu.
čaroděj tu dávno není,
ukaž cestu do sklepení!
nezavírej cestu zpět,
ať zas spatřím tento svět!“

Z dutiny stromu se zvedl vír, plný kamení, hlíny, starého listí, pavučin a navátého sněhu, o kus dál se celá ta směsice sesypala na velkou hromadu. Ondra vlezl do kmene, sklouznul po udusaném jílu a stanul přede dveřmi zasazenými v kamenné klenbě. Když je otevřel, uviděl dlouhou chodbu, osvícenou loučemi a po té se vydal.
Chodba končila v očouzené místnosti, do které doléhalo jen trochu světla, protože v ní nehořela žádná svíčka, ani louč. Byla to místnost, ve které kdysi podzemní skřet zanedbal svoji službu při hlídání Krutodrápova orlího drápu, který tehdy lehl popelem a čaroděj proto zmizel ze světa. Na druhém konci místnosti se v téměř úplné tmě daly jen vytušit další dveře, které musel Ondra otevřít. Za nimi byl sál, osvícený mnoha loučemi a velkými svícemi. Přímo proti dveřím byl ve stěně vytesán výklenek, ve kterém stály tři truhlice. Před nimi poskakoval skřet, který plnil příkaz svého bývalého pána a na věky je hlídal.

„Jdeš si pro poklad?“ zaskřehotal skřet, „nejsi první, nedávno tu jeden byl a se zlou se potázal!“ smál se zlomyslným smíchem, který se rozléhal podzemím jako kvílivá meluzína v komíně.
„Jdu najít bratra,“ odpověděl Ondra, „to on tu byl a už se nevrátil, nevíš o tom něco?“
„Nevrátil, nevrátil,“ posmíval se skřet, „protože jsem poklad uhlídal! Ale ty dopadneš třeba lépe, jistě by se ti líbilo přehrabovat se v třpytivých mincích a zlatým bičem koně pohánět! Stačí jen otevřít správnou truhlu a budeš se do hedvábí oblékat, nejvybranější jídla pojídat a nebudeš si muset při práci záda ohýbat, všechno za tebe udělají jiní. Tak jen pojď a vyber tu správnou truhlici, každá je jiná, tak to nemůže být těžké!“
„A co bych potom dělal, kdyby se o mě starali druzí? Ještě by mi z toho nicnedělání přišlo zle! Od strážce pokladu bych čekal, že jej bude bránit a ne nabízet jako jarmareční kupec,“ odpověděl skřetovi Ondra.
Napadlo ho, že stejně naváděl skřet i Václava, kterého tak vlákal do pasti.
Podíval se do výklenku s truhlicemi. Prostřední byla celá ze zlata, nebylo na ní ani smítko prachu a ve světle loučí a voskovic se třpytila jako slunce na hladině horského jezera. Vprostřed jejího víka se blýskal veliký diamant. Nalevo od ní stála truhlice dřevěná, ale zlatem vykládaná a nádhernými ornamenty malovaná. Napravo stála truhlice s pěkným, ale docela obyčejným malováním, jejíž dřevo bylo sem tam prolezlé červotočem. Podobnou truhlu měl Ondra i doma a po chalupách v celé vsi jich bylo dost a dost.
Skřet viděl, že si dřevař prohlíží truhlice a zeptal se:
„Tak jak je to s tebou? Budeš hledat poklad nebo bratra?“
„Chci otevřít truhlu s pokladem,“ řekl Ondra.
„Tak je to správně,“ radoval se skřet a zběsile poskakoval před truhlicemi, „poklad, který zde ukrývám, má nesmírnou cenu a můj bývalý pán byl tak štědrý, že nálezci jeho volbu ulehčil. Jen pohleď, každá truhlice jiná! Jen hlupák by váhal, kde se může skrývat tolik bohatství!“

Ondra pochopil, že skřet netuší, co mu prozradil Tobiáš. Krutodráp mu nařídil, aby každého, kdo přijde pro poklad, svedl na nesprávnou cestu. Čaroděj však počítal jen s tím, že každý, kdo se dostane až do sklepení, sem přijde jen a jen kvůli jeho zlatu. Celý život se snažil rozsévat mezi lidmi závist a zlost a vůbec jej nenapadlo, že by někomu mohlo záležet na druhém člověku víc, než na hromadě drahého kovu.
Na tom také založil svůj plán; na podvodu, protože na kameni se zaklínadlem nenapsal nic o třech truhlicích a na tom, že sázel na lidskou chamtivost a touze po pohodlí.

Ondra zatím přemýšlel o tom, že každá truhlice skrývá jedno: chamtivost, závist nebo poklad. Pozorně sledoval poskakujícího skřeta a řekl:
„Ve dřevěné truhlici prolezlé červotočem, by těžko někdo hledal zlatý poklad, v truhlici vykládané zlatem snad ano, ale poklad tak nesmírné ceny, jaký se skrývá v tomto sklepení, by každý hledal ve zlaté truhlici s diamantem.“
Skřet, radostí celý bez sebe, vzal klíč od zlaté truhlice a pobízel Ondru, aby ji otevřel.
Jenže Ondra se na klíč ani nepodíval a pravil:
„Kdyby ten poklad byl můj, chránil bych ho před chamtivými a závistivými lidmi. Mít doma v síni truhlu vykládanou zlatem, tak by se jistě našlo pár lidí, kteří by se mohli zalknout závistí, jen aby ji měli taky a protože závist a chamtivost chodívají ruku v ruce, chtěli by mít ještě dražší truhlici, celou zlatou a třeba i s diamantem k tomu. Kdepak skřete, vezmi klíč od truhly s červotočem, protože ta skrývá poklad. Ve zlaté sídlí chamtivost a v pozlacené závist!“
Strážci pokladu nezbylo, než truhlu otevřít. Byla až po okraj plná zlatých pohárů, řetězů, řetízků, prstenů s brilianty, mincí a rozličných šperků všeho druhu.
Od hořících loučí odrážela ta hromada drahého kovu takovou záři, že si Ondra musel zakrýt oči, protože ho na chvíli úplně oslepila. Když prudkému světlu přivykl, přistoupil k truhlici a prohlížel si tu nádheru.
„Krutodráp zapomněl k zaklínadlu připsat, aby si nálezce pokladu vzal s sebou povoz,“ pronesl sám pro sebe, „vždyť by trvalo dobrého půl dne vynosit tu tíhu jen ze sklepa.“
Chvíli trvalo, než se vzpamatoval z ohromení a začal zase rozumně uvažovat. Co má teď udělat? Chvílemi se ho zmocňovalo pokušení vynést poklad z podzemí. Říkal si, že přece splnil vše, co měl a bratra nejspíše zachrání tím, že dokončí to, co on začal. Pak si ale vzpomněl, že má neustále myslet na to, proč sem přišel a taky na to, jakou udělal Václav chybu. Znovu si všechno připomenul: On přišel hledat Václava a Václav zase myslel jen a jen na poklad, což ho přivedlo do záhuby. Jakmile se Ondra zbavil pokušení věnovat té spoustě zlata, objevila na jedné velké minci Václavova podobizna. Dřevař ani chvíli neváhal, sáhl po minci a schoval ji do kapsy.
V tu chvíli promluvil skřet:
„Porazil jsi Krutodrápovu zlomyslnost. Všechno sis rozmyslel správně a pochopil jsi, že bohatství, byť by bylo i nesmírné, ti nemůže nahradit člověka, na kterém ti záleží. Když tuto minci ukážeš tomu, kdo ti v poslední době nejvíc pomohl, najdeš svého bratra. Já budu poklad střežit dál, protože je to můj úkol, ale s prázdnou tě odtud nepustím. Jsem odjakživa služebníkem zlého čaroděje a tak to zůstane už napořád, i když Krutodráp dávno zmizel. To ale neznamená, že nemám srdce a uznání pro dobrou duši, jakou máš ty. Vezmi si tohle, abys na mne nevzpomínal ve zlém,“ a vzal do ruky plátěný pytel, do něhož naházel z pokladu tolik, kolik se do něj vlezlo. Potom si lehnul na otep slámy a víc si překvapeného Ondry nevšímal. Ten si hodil pytel na záda a vydal se zpět. Když vyšel z dutiny dubu na denní světlo, hromada hlíny a kamení se zvedla a opět se vrátila do starého kmene.

Jak se Václav konečně objevil

Ondra se ubíral mrazivým, ale slunečným dnem domů. Přemýšlel o tom, že právě podstoupil mnoho zkoušek, ve kterých obstál, ale Václava stále nenašel. Má jen pytel zlata, je z něj zámožný člověk ale ještě nesplnil to, co si předsevzal. Komu má ukázat minci s Václavovým obrazem? Co když ji ukáže někomu nesprávnému a všechno pokazí? Kdo mu pomohl nejvíc? Mikuláš, že mu poradil, jak se dovědět, kde Václava hledat, čert, že mu prozradil, jak se dostat do sklepení a co tam dělat, nebo snad hajný, že ho ošetřoval, když měl zraněnou nohu?
„Proč je jen tak těžké rozhodnout se, kdo mi pomohl nejvíc,“ vzdychl si Ondra, když došel domů. Pytel s pokladem hodil za dveře a šel tam, kam vždycky vedla jeho první cesta po návratu domů, do stáje. Koník i zubr radostně pofrkávali a Ondra se při pohledu na ně z ničeho nic rozesmál:
„Jsem to ale hlupák! Vždyť už vím, kdo mi nejvíc ze všech pomohl! Vy dva! Kdyby valach neudržel strom, který mi drtil nohu, jistě by mě za živa rozmačkal. A kdyby zubr nepřiběhl a modřín neodtlačil, dopadl bych stejně! Vy dva jste mi zachránili život, jen díky vám jsem dnes mohl jít hledat Václava.“
Vytáhl z kapsy minci s bratrovým obrázkem a položil ji na žlab tak, aby na ni obě zvířata viděla. Koník se na ni sotva podíval, ale zubr hleděl na peníz dlouho a upřeně, až začal být neklidný a podupával svými strašlivými kopyty. Ondra minci raději schoval do kapsy, aby zubra nedráždila a pomyslel si, že se mu asi nelíbí její lesk, který bodá do očí. Potom zamyšleně vyšel ze stáje. Pro svoje starosti zapomněl dokonce zavřít dveře. Začínal si myslet, že ho skřet oklamal. Jak by mohl najít bratra jen proto, že ukáže zlatý peníz koni a zubrovi? Opřel se ráz dřeva a smutně hleděl do prázdna.

Z chmurných myšlenek vytrhlo Ondru zubrovo hlasité funění. Objevil se v otevřených dveřích od stáje, vyběhl ven a tryskem zmizel v lese. Za okamžik byl zpět, vzepjal se před Ondrou na zadní a než stačil dopadnout zase na všechny čtyři, stál před dřevařem Václav.
Ohromený Ondra zíral nevěřícně na bratra a nebyl sto ze sebe vypravit ani hlásku. Václav ho objal a šeptal mu do ucha:
„Děkuji ti za všechno, děkuji, že jsi mě vysvobodil.“
„Tak ten zubr jsi byl ty?“ řekl Ondra, když se trochu vzpamatoval, „proto říkal Mikuláš, že jsi blíž, než si myslím! A já po tobě házel kamením!“
„Pár kamínků zubrovi neublíží!“ odpověděl Václav a oba se začali smát a radostně se plácali po ramenou.
Později, když seděli v teple svého domova, řekl Václav:
„Myslel jsem to dobře, Ondro, ale byl jsem hlupák. Nechal jsem se zaslepit vidinou bohatství a zapomněl jsem, že to může vést do neštěstí, nebýt tebe, navždy bych běhal po lesích jako zubr. Vůbec nevím, jak ti poděkovat, že jsi pro mě tolik riskoval.“
„Nemáš mi za co děkovat, jednak jsi můj bratr a bylo mi bez tebe smutno a jednak jsi mi zachránil život, takže jsme vyrovnáni,“ odpověděl Ondra a se smíchem dodal:
„Stejně je mi divné, že mě už tenkrát, když jsi jako zubr odtlačil ten strom, nebylo divné, že zvíře ví, kam takový kmen položit, aby se nesesul. A vida! On to byl zubr dřevorubec!“
Oba se smáli na celé kolo, a těšili se, že zítra spolu stráví štědrý den.

U štědrovečerní večeře řekl Václav Ondrovi:
„Jsem rád, že budeme spolu zase chodit do lesa a živit tím, co umíme. Trochu mě však mrzí, že jsme oba byli tak blízko pokladu a máme jen jednu jedinou minci.“
Ondra se chvíli jen usmíval a nakonec řekl:
„Myslím, že si na jaře postavíme novou chalupu a koupíme ještě jednoho koně. Máme přece jen trochu víc než jednu minci,“ a ukázal do kouta, kde stál pytel se zlatem od podzemního skřeta.
Václav nevěřícně kroutil hlavou a potom řekl:
„Z toho bychom si skutečně mohli žít jako králové, ale dnes už vím, že štěstí by nám takový život nepřinesl. Uděláme to, jak říkáš a s tím co zbude, můžeme v budoucnu pomáhat sobě i ostatním, když to bude potřeba.“

Tato Václavova slova byla pro Ondru nejlepší odměnou za vše, co pro bratra vykonal, protože teď si byl jist, že se Václav poučil a vidina blahobytného života v nicnedělání ho už nikdy lákat nebude.