DRESDEN příběh jedné lásky

Zdál se mi sen. A jak už to v mém životě bývá, je sen nejpodstatnější podstatou mé bytosti. Jela jsem v létě na kole opačným směrem než ty, nezahlédla jsem tvou tvář, jen ruku natáhující ke mně. Vrátila se po krátké cestě zpátky a chytla se jí pevně. Jeli jsme za Sluncem, aspoń tak jsem to cítila.

Povinnosti všedního dne a tak nějak láska k rodičům mi pomáhají přežít. Vnitřně jsem však mrtvá, zabilo mě mé špatné rozhodnutí. Ani to malé zvíře s klepety, sžírající se uvnitř, mě nezabíjí. Když Vám srdce přestane tlouci a slzy padají jako kapky živé rosy, když se vám dech zúží a celá se tak rozpadáte na nepodstatné části, jste mrtví, i když žijete. Nikdy neutíkejte, nebojte se, nebraňte se svému osudu, nejen že vás to ubíjí, stáváte se slabšími a vaše ideály se rozplynou společně s vámi.

Proč tedy Dresden (Slunce svítí)? Slýchala jsem tvůj hlas častokrát, nejraději z jeho úst, ze slov písní a vůbec vždy, když sis to ty sám přál. Je to má vina, jsem vinná z toho, že dva milenci se den co den míjí na obloze, a když jeden odchází, druhý nastoluje svou moc. Jen v krátkém dotyku svítání se mohou spatřit, aby jim pak krvácející srdce připomínalo jeden druhého. Kdyby tomu tak nebylo, člověk by nejspíš zahynul. Ptám se vás, co je více? Lidská bytost se svými trápeními a občasnými chvílemi opojení štěstím nebo láska dvou bytostí, která by mohla být naplněna?

Myslím, že bez lásky nejsme ničím a život není životem. Když stojíte před propastí, nebojte se skočit, věřte, že ruce, které tam někde jsou, vás v pravý čas zachytí. Jsou chvíle, kdy se musíte rozhodnout, rozhodněte se správně, mějte na paměti nejen sebe, ale především blaho toho druhého. Nekočíte-li, tak jako já, vaše dny se změní v trápení, pocity viny a čekání, budete žít v říši stínů a vaše druhá půle taky. Jsem špatným příkladem, berte si ze mě poučení do dalších dnů vašeho života.

Člověk nemá jen Boha poslouchat, bát se ho, vážit si, ale především milovat. A jeho láska nechť je silnější než on sám a jeho přání. Vězte, že vás Bůh miluje, vím to jisto jistě! Proto má cesta za Sluncem. Tak začíná příběh dvou zraněných srdcí.

Budou-li vám někdy má slova ku prospěchu, snad i mi Bůh odpustí a prodlouží svítání, aby i světlo a temnota našly a naplnily svůj osud.

Nehněvejte se pro nic na Boha, jsme malí a slepí, z naší perspektivy se nám špatně pohlíží na jeho záměry, které s námi má. A když se topíte v bahně, zkuste plavat a prosit.

Já vím, vy co mě znáte, se jistě ptáte, proč nepíši ve verších. Prostě proto ...