Dragon's girls- I.kapitola: Cesta na školní výlet

„Ahoj! Mějte se pěkně holky!“ Mávala Lenčina mamka jí a jejím kamarádkám, které seděli ve vlaku.
„Konečně klid. Jsem ráda, že jedeme na školu v přírodě, protože bych to doma s bráchou nevydržela.“ Lenka má mladšího brášku. Nemá ho moc v lásce, protože jí šmejdí v pokoji a jednou ji roztrhl sešit do výuky a od té doby ho Lenka nemůže vystát, vlastně i dřív.
„Ty se máš, že máš bráchu. Co já bych dala za to, abych nebyla jedináček.“ Zdenka, chytrá hlava. Tak ji ve třídě říkají, protože toho ví hodně. Nic se neučí, ale paměť má dobrou. „Tak víš co? Až se vrátíme, můžeš ke mně na víkend, jo? A řekneš mi, jestli tě bavilo, pořád poslouchat ty bráchovy nesmysly.“
„Hele, nezahrajeme si něco? Třeba karty?“ Odvedla Sára hovor na jiné téma.
„Jasně! Proč vy dvě, dvojčátka… Proč se nepřidáte do naší debaty? Stejně nechápu, jak vás ještě pořád někdo nedokáže rozeznat. Máte jinou barvu vlasů… I když ne tak docela. Ty máš ve vlasech hnědý melír a ty normálně blond.“
„Holky, není to ta nová holka? Nenabídneme jí, aby si sedla k nám?
„Jo. Peťko, ty jsi nějaká všímavá, ne? Ehm… Ahoj!Jsem Lenka, nechceš si sednout k nám?“
„Mhpf!“
„Mhpf! To nic jiného neumí? Alespoň pozdravit mohla!“
„Zdeni. To nevadí. Třeba nemá zrovna dobrou náladu a nikoho tady nezná.“ Sára se zamyslela. „Ani ty jsi se s nikým nechtěla bavit, když jsi sem přišla, ne?
„Máš pravdu. Necháme ji být!“
Celou cestu hrály karty a sem tam prohodily nějaké slůvka.
Když dojeli na nádraží, kde na všechny čekal pán, zřejmě ten, kterému patřil pozemek, na kterém, měli pět dní tzv. žít. Pán je přivítal a odvedl je k chatám.
„Těchto pět chat, by snad mělo holkám stačit. Když ne, tak jsou tady další.“ Ukázal na skupinu chatek, které byla do kopce, potom na další chatky, které byly necelých dvacet metrů dál. „Chlapci mají chatky zde.“ Popošel dál, aby jim chatky mohl ukázat. Stálo jich tam celkem deset.
„ Děkujeme pane Šnečku.“ Nějací žáci se začali chechtat.
„ Tady je už dům, kde budete snídat, obědvat. Hry zde také můžete hrát, ale opatrně. Radši nějaký nábytek dejte stranou.“ Ukázal jim pan Šneček místnosti. „Máte nějaký dotaz? Jestli ne, tak už vám nic říct nemusím.“
„ Myslím že nemáme. Děkujeme.. A kde vás mohu najít?“ Paní učitelka dotaz měla. Měla jich více, ale nechtěla tím majitele zatěžovat a žáci už si chtěli jistě vybalit věci.
„Ach ano, to bych zapomněl. Tady máte vy pokoj, Paní učitelko! Mne většinou najdete v kanceláři, ale jinak v chatě, která je hned vedle, této budovy. Do každé chaty se vleze pět dětí.“
„Dobrá. Děkuji vám. Teď si běžte vybalit a prosím, abyste byli po pěti! V šest hodin se sejdeme tady, bude svačina.“ Každý si šel vybalovat.
„Ehm. Nechtěla bys být s námi v chatce?“ Zeptala se Petra nové spolužačky.
„Hm… Tak jo. Můžu bývat s vámi ve skupi.. Nic. Jmenuji se Michaela.“
„Ve skupině? My se budeme dělit na skupiny? Klidně. Já jsem Lenka, tohle Zdena,“ Zdena ji zamávala.
„ Já jsem Sára.“
„Petra. Tak jdeme do chatky, ne?
Šly k chatkám, ale těch pět pro holky už byly zaplněné. Michaela se pousmála, jakoby chtěla, aby tam na ně nezbylo místo.
„Budeme muset být tady.“Sára otevřela dveře.