Kdysi Dávno na Střední - I. kapitola

Předmluva: Kdysi dávno, žili byli v krásném zámku král a královna a ti měli překrásnou dceru. Bohužel už od narození byla zakletá zlou vílou. Ruka osudu se ale smilovala. Jednoho dne si pro ní přijede princ na bílém koni a vysvobodí ji. A budou žít spolu šťastně až do konce …

NUDA!!!

Tohle zná i malý dítě. Co takhle vyzkoušet něco jiného?

Naše princezna nebude žádné neviňátko. Naopak. A princ? Taky o nic lepší. Co se stane když se tihle dva potkají? Láska to určitě nebude …

***

Kdyby se mě někdo zeptal, čím v životě chci být, poslala bych ho někam do prdele. Co mu je sakra po tom? S tím ať táhne někam. Se svým životem jsem spokojena. Žiju si celkem na vysoké noze, nic mi prakticky nechybí, ani nemám ten pocit méněcennosti. Pracuju pro … říkejte tomu třeba rodinný podnik. Nikdy jsem nelitovala ničeho, co jsem udělala. Ničeho, ani těch 358 mrtvých na mým kontě. A dnešním večerem možná ještě pár přibude, pokud nebude všechno probíhat podle plánu.

Za okenním sklem na mě blikají všelijaká barevná světla velkoměsta. Všichni furt někam spěchají, nikdy se nezastavili a neřekli si, jak je noční život tak krásný. Přicházejí o hodně. Myšlenka na ty lidi venku mi obrací žaludek vzhůru nohama. Mám chuť si zakouřit.

"Shuya, dej mi cigáro." Řeknu svýmu asistentovi, říkejte mu klidně i osobní sluha, který sedí vepředu auta vedle řidiče.

"Ale slečno, vaše matka říkala, že nesmíte." Ten hlupák se mi snaží odporovat? Jak směšné.

"Řekla jsem, dej mi cigáro." Zopakuju mu znovu. Nemusím ani zvyšovat hlas a okamžitě mi podává otevřenou krabičku. Ví totiž, kdyby mě naštval, dost špatně by dopadl. Dlouze si potáhnu a opřu hlavu o sedadlo. Jak je to už dlouho? 12 let? Takže tu žiju prakticky už 2/3 svého života. A kdo vlastně jsem? Mé jméno je Kim Sua a jsem nevlastní ale přesto jediná dcera Umega Hagashima, jednoho z nejmocnějších bossů japonské Yakuzy. Takže už vám došlo, co jsem myslela tím rodinným podnikem. A jak se mohla obyčejná holka jako já stát dcerou a jedinou dědičkou jednoho z nejobávanějších gangů v Japonsku? Díky své matce. Můj pravý otec zemřel dříve, než jsem se narodila. Matka hrozně moc dřela aby mě uživila. Potom ale potkala Umegu a ten si ji vzal sebou do Japonska, kde se s ní oženil. Byl bezdětný, takže jsem byla jejich jediné dítě. Ale měl mě stejně rád, jako kdybych byla jeho vlastní. Za to jsem mu moc vděčná. Matka už nemusela pracovat, přesto se o mě starala. O to, abych nezapomněla svůj rodný jazyk a jiné věci. Umega mě zas učil uměním boje a jak vést gang. Časem jsem se stala jakoby jeho zástupcem a všichni členové mě poslechli na slovo. A jak jsem to měla s normálním životem? Chodila jsem do školy jako každé jiné děvče, akorát jsem se nezapojovala moc do kolektivu. Byla jsem vždy samotář a lidi okolo mě to asi taky tak cítili. I učitelé mě raději nechávali na pokoji. Jestli holky v mém věku bavilo běhat za kluky a dávat jim čokoládu, mě bavilo spíše je mlátit a pak nechat někde viset nahý. Kluci jsou idioti. Po škole jsem vždy jela domů a tam pracovala pro otce. Nikdy jsem snad neměla pravé přátele. Můj jediný je Shuya (já vím, je to kluk, ale tady se jedná o jiný případ), který je synem jednoho z otcových podřízených. Taky patří do gangu. Abych ho ušetřila různých rvaček, vyžádala jsem si ho jako osobního asistenta.

Znovu si dlouze potáhnu z cigarety a pak jej hodím ven z okna. Dneska má proběhnout obchod s jedním gangem z Číny, jsem docela na to zvědavá.

"Jsme tady." Řekne Shuya a vystoupí aby mi otevřel dveře. Venku už je noc, je hnusně zataženo, jako kdyby mělo pršet.

" Ah, slečna Sua, zdravím vás." Přivítá mě ne moc dobrou japonštinou jeden čínský zástupce. Já se ani neráčím ho pozdravit, to by bylo pod mou úroveň.

"Kde máte zboží?" Jdu rovnou na věc. Ten luskne prsty a dva poskoci mu přinášejí kufřík a v něm 25kg kokainu. Něco se mi nezdá. "Dohodli jsme se přece na 28kg, ne?"

Chlápek se na mě zazubí svými zlatými zuby "Víte, když jsme to přepočítávali, vyšlo nám, že peníze, co za ně dostaneme, jsou nedostačující, a že to bude akorát jen na 25kg." Tyhle kecy ať si nechá pro svou babičku.

"Dohodli jsme se na 10 milionech, je mi jedno, že jste to špatně vypočítali. Chci svých 28kg"

"Vy mě nechápete slečno, my bychom na tom prodělali."

"Je mi u prdele, že na tom proděláte. Vaše chyba. Buď mi dáte 28kg kokainu, a nebo se můžete rozloučit s 10 melounami." V obchodování jsem byla vždy neústupná a všichni to dobře věděli. Proč myslíte, že náš majetek tak rychle vzrostl? Chlápek asi neví, co má dělat a kouká se na svý poskoky. Tohle divadélko mě fakt už nebaví a otočím se směrem ke svýmu autu.

"Počkat!" křikne na mě jiný mužský hlas. Otočím se a vidím, jak z auta vystupuje jakýsi muž oblečen do bílého obleku. To bude myslím, jeden z vyšších představitelů. Přistoupí ke mně blíže. "Slečno Sua, omluvte neschopnost mého asistenta, on to tak nemyslel. Chtěl tím jen říct, že by to bylo jako obchodování poněkud nespravedlivé, kdyby jedna strana na tom prodělala a druhá získala víc, než měla."

Hodím na něj arogantní úsměv " Pane, pokud jste byl obeznámen s obchodní smlouvou, je tam jasně napsáno, že obdržíme 28kg kokainu. Místo toho jste přivezli jen 25, což je porušení obchodní smlouvy. A proto my máme právo smlouvu zrušit. Buď nám teď dáte přesně 28kg, a nebo naše smlouva končí." Řekla jsem to jasně a zřetelně ne? Ani žádný sprostý slovo. Wow

Chlap se ale na mě podívá a pak se usměje. Ten úsměv se mi vůbec nelíbí. " Asi jste mě špatně pochopila slečno. Buď mi teď okamžitě dáte těch 10 milionů a vezmete si ten kokain a nebo velmi špatně skončíte." Cože? Co tím myslel? Rychle mi to dochází a kouknu se směrem dolu a vidím, jak v ruce drží malý revolver a míří jim přímo na mě.

"Sua!" zděsí se Shuya a chce běžet za mnou, ale rychle ho to přejde, když ti čínští chlápci vytáhnou samopaly a pistole a míří na něj a zbytek mých mužů. Tahle situace nejde charakterizovat jinak než jediným slovem: Do háje!!!

Moc na výběr nemám a mí muži jsou mi milejší než nějakých 10 milionů. " Dejte jim ty peníze." Kluci se nejdříve na sebe nechápavě koukají, ale pak stejně udělají to co jim řeknu. Já jen stojím na místě a nenávistně koukám do očí toho mizery, co mě takhle ošidil. Ten se jen usmívá a důkladně si mě prohlíží. Když v ruce už drží kufřík s penězi a na zem přede mnou položil ten pytel kokainu, usmál se ještě víc. "Býval bych s vámi rád strávil ještě nějakou chvíli, ale budeme muset jít." Řekl vesele a šel ke svýmu autu. Já tam ještě stála a dívala se, jak jde pryč s penězi. Mými penězi. Jak ráda bych mu rozkopala ten jeho ksicht. Moment, to můžu udělat. Dám nenápadně znamení svým mužům vzadu, ať se připraví na boj. Teď jen počkat, až udělají jeho lidi chybu. Když ten chlap stál téměř u svýho auta, jeho muži složili zbraně a šli ke svým autům. To byla jejich chyba a moje šance. Z kapsy u kalhot jsem vytáhla nůž a hodila po něm. Zmínila jsem se někdy, že v tomhle jsem fakt dobrá? Tak teď to víte. Trefila jsem se přesně mezi lopatky. Chlap bolestí vykřikl a jeho muži začali panikařit. Rychle jsem utíkala se schovat za nejbližší sloup, protože po nás pak začali střílet. Moji kluci byly už ale připraveni a tak se stihli připravit a vystřelit dřív, než protivníci. Po 10 vteřinách střelby se vše uklidnilo a já vylezla. Co jsem viděla? V kalužích krve koupající se parchanty. A mí kluci? Všichni jsou celý, jen trochu udýchaní. Rychle jsem přistoupila k tomu chlápkovi a vzala si to, co mi patří.

"Nejdřív se nauč pravidla boje, než začneš obchodovat."

***

Další ráno jako každé jiné. Vzbudila jsem se ve své posteli se svěží myslí a dobrou náladou. Proč? Včera se mi podařilo zlikvidovat konkurenta a navíc získat zdarma 25 kilo kokainu. Kdo by nebyl rád? Rychle provedu svůj ranní rituál v koupelně, obleču se do černého kostýmku, jak je mým zvykem, hodím hlasy do culíku, nasadím své modré čočky, abych měla oči jako studánky, a jdu do jídelny kde na mě určitě už čeká maminka. Cestou mě ale odchytí Shuya, který vypadá, jako kdyby měl za chvíli umřít.

"Co ti je?" zeptám se starostlivě.

"Sua, boss tě chce okamžitě ve svém kanceláři. Vypadá hodně naštvaně."

"Co je? Něco se zas stalo?" nečekám ani chvilku a běžím za tátou. Naše rodinná firma je velká, konkurence, která usiluje o náš podnik je přibližně asi dvojnásobná. Vtrhnu bez klepání do místnosti. Tam už okolo jeho pracovního stolu stojí zástupy jeho nejvěrnějších mužů a zástupců v černém. Pohled to je velmi známý. Otec sedí v křesle za stolem a velmi se mračí. Přistoupím tedy blíže, ukloním se, jak je u nás zvykem.

"Děje se něco, otče?"

"Ano. Máme problém. Hodně velký problém. A to všechno jen kvůli tobě a té tvé včerejší akci." Zvýší na mě hlas, což často moc nedělá. Ale furt mi nedochází, co tím myslí, co jsem provedla?

" Myslíš, tu včerejší akci, kdy jsem ti ušetřila 10 miliónů?" snažím se to nějak vykompenzovat. Otec je ale rozčílen ještě víc.

"Ano přesně tu. Znáš tohohle muže?" a předhodí mi fotku. Já ho hned poznám.
"Jo. To je ten parchant, co na mě včera mířil pistolí." A teď jsem teda už úplně mimo. Co jsem provedla?

Otec jako by ho měl každou chvíli chytnou infarkt, řekne těžkým hlasem: "Holčičko, abys věděla, tak tenhle parchant je příčinou tvé předčasné smrti."

"Cože?" jsem jaksi vedle, co čem to sakra táta mluví?

"Tenhle muž byl totiž jediným synem nejmocnějšího bosse čínské mafie."

Bože … stůj při mně … "A kurva!"