Kometa

Malinká dívenka si nadšeně vykračuje po boku svých vysokých rodičů. Maminčinu ručku svírá pevně ve své dlani a těžkopádně za sebou vláčí své dlouhé šatečky. Tatínek si hrdě vykračuje po její levé straně a upřeně hledí z kamenného mostu, po kterém celá rodinka právě jde.

"A vážně dnes uvidím všechno?"zeptala se vesele holčička a poskočila si.

Její matka upřela zrak na svého chotě a nenápadně kývla a usmála se. Trochu povytáhla své růžové šaty s temným pláštěm. Byla zde trochu zima. I její otec měl na sobě teplý kabátec a klobouk.

Upřela svá velká kukadla na konec lávky, ke které se pomalu přibližovali. Byly tam schody. Vysoké a mohutné. Pomalu navazovaly na velkou nezastřešenou budovu, ze které mnohdy vyletělo cosi blyštivého, zlatého jako malá sýkorka, která nabírá svou rychlost s každou vteřinou. V očích dívce zbylo vždy jen pár zlatých penízků a fascinovaný výraz.

"A maminko, co to je, to krásné, svítivé,"zeptala se, stále zírajíc na zářivé předměty, které někdy vyletěly z onoho místa před nimi.

"Uvidíš, dceruško, uvidíš,"odpověděla jí mile žena a podívala se na ní.

Celá rodinka se zastavila u začátku schodů. Muž chytl děvčátko do náručí a opatrně jej snesl až dolů. Její maminka se tam brzy ukázala též. Její táta se zdravil se všemi lidmi, kteří tu byli. Byl tu asi velmi vážený. I její matku zdravil kde kdo, že se ani nestačila otáčet za těmi, kdo po nich hodili pozdrav.

Jak tak procházeli širokou uličkou mezi všemi, dívenka si stihla povšimnout, že každý z místních hvězdářů, jak jim říkali její rodiče, vlastní dva i více podivných přístrojů, dalekohledů a každý z nich vždy horlivě zapisuje své nové poznatky, které skrz ně získává.

Konečně se jí naskytl pohled na ony zlaté věcičky. Několik z místních tyto malé předměty svírali v rukou. Dívenka udiveně přiběhla k jednomu staršímu muži, co tu věc zrovna držel a se zájmem ji zkoumala.

"To je hvězda," řekl svým hrubým hlasem onen muž.

"Hvězda…" zopakovala fascinovaně a chtěla se jí dotknout.

Muž jí ten malý strojek podal. Chytla ho. Studil jí na prstech. A nesvítil.

"A pane, neměla by taková hvězdička svítit?" podělila se s ním se svou domněnkou svým tenoučkým hláskem a podala mu jí nazpět.

"Nu, to víš, že měla, stačí natáhnout…" vysvětlil jí jednoduše.

Dívenka se usmála a otočila lehce svou hlavu. Její rodiče stáli opodál a oba dva o něčem diskutovali. Nakonec ten pytlík, co přidržovala její maminka, oba dva společně zavázali na kličku a vydali se směrem k ní.

Počkala, až přijdou k ní a mezitím dál pozorovala, co dělá ten hvězdář, se kterým mluvila, s tím malým zařízením. Vzal do své velké staré dlaně jakýsi klíček a strčil ho opatrně do otvoru ve hvězdě, několikrát jím otočil a hvězdička se rozzářila jako malé slunce. Posléze vzlétla až do nedohledna.

"Tak tady jsi, dceruško-," řekl její otec a sehnul se k ní.

Jeho žena mu pohotově položila pytlík na zem před ním a opět se napřímila. Usmála se a pobídla své dítko, aby se optalo, co to tatínkovi podala. Dívenka pochopila.

"Tatínku! Co to je?"zeptala se zprudka, až se její otec mírně rozesmál.

Dál střídavě pozorovala pytlík a svého rodiče a dožadovala se pevně odpovědi. Otec jí do ručičky položil malý klíček. Otevřela pytlík a její dětský hlásek jakoby štěstím zavýskl.

Oba její rodiče se nápadně usmáli a dovedli ji zpět na most. Holčička vytáhla nedočkavě jednu hvězdičku a jala se natahování…

Každá z jejích hvězd už vysela na obloze. Až na jednu. Ještě si ji naposledy pořádně prohlédla. Pomalu zastrčila klíč a začala pomalu natahovat. Na obzoru se tmavá čerň začala zbarvovat do temně ruda a posléze do růžova a celá obloha očekávala příchod jejího zlatavého pána. Zvedl se vítr, jakoby chtěl přivítat svou rychlostí nově zrozený kolos světla.

Dívenka se polekala prudkého větru a polorozzářená hvězdička jí vyklouzla a padala. S narůstající rychlostí se za ní začala objevovat bílá stříbrná stopa. Přišlo jí to líto. Smutně hleděla za padajícím strojkem a posléze se v slzách rozběhla k rodičům.

"Já jí pustila…," vychrlila ze sebe, skryta za závojem stříbrně se lesknoucích slziček.

"Ale no tak nebreč," konejšila ji maminka a vzala si ji do náručí.

Tam se holčička přitulila k maminčinu ramenu a plakala.

"To se někdy stane,"vyslovila mile žena a pohladila dcerušku po vlasech, "nemusíš být z toho smutná. Prý to nosí štěstí…"

"Šť-štěstí?"vykoktlo děvčátko.

~~~

Jsem zase sám, pomyslel si malý chlapec se zářivě žlutými vlasy. Modré oči upíral na temnou oblohu a pozoroval hvězdy nad ním. Slzy mu už dávno došly, tak jen utrápeně přemýšlel, na co tu vlastně je. Přemýšlel klidně, a ačkoliv celou noc nespal, ani trochu nepociťoval únavu.

Začal pozorovat východ slunce. To jediné mu mohlo dát alespoň trochu síly. Svěží ranní vítr se pohrával s jeho vlasy a v jednotlivých nárazech je trochu zamotával. Hvězdy už pomalu mizely a obloha zrudla. Ačkoliv ty zářící věcičky se už dávno odebraly k spánku, jedna stále svítila. Jasně a prudce. Padala. Po chvíli se za ní táhla ta stříbrná stopa, která mizela.

Prý si má člověk něco přát, když padá hvězda, pomyslel si. V tu ránu ho napadl jeho sen, v duchu ho několikrát zopakoval v naději, že se tak stane a seskočil ze zdi, na které celou noc seděl. Usmál se, ačkoliv té povídačce s přáním nevěřil, a odešel.

Hvězda zmizela…