Jak se ten dortíček krásně usmívá!

Princezna sem dívala z okna své vysoké věže, znuděně pojídala čokoládovo-karamelové bonbony a čekala, kdy už ten debil konečně přijede (jestli vůbec někdy přijede – toť hamletovská otázka) a ona konečně vypadne z té nudné, staré věže v ještě starším a nudnějším hradu, a konečně bude dělat taky něco jiného, než je čumět z okna a cpát se čokoládou. Drak byl obtočený okolo věže a zíral na svou malou zajatkyni s sarkastickým pobavením.

„Ten už sem nedojde.“zasyčela levá hlava.
„Ale dojde!“odsekla princezna.
„Vyloučeno.“přidala se pravá hlava. „Měl tady být už dávno. Má nejmíň rok zpoždění.“
„Ten už se určitě neukáže.“opět levá hlava.
„A navíc (dodala prostřední hlava s jedním ze svých významných pohledů) jsi pro prince moc tlustá. Nezapomeň že princátko je subtilní, delikátní bytost. Ty jsi proti němu jako parní válec. Pořád se jen cpeš čokoládou, dortama a zmrzlinou, div že na tobě nepraskají švy, už se málem ani nevejdeš do šatů.“ Všechny hlavy významě pokyvovaly a uculovali se, protože doufaly, že by jim mohla princezna (vzhleden ke své linii) ty bonbóny milostivě přenechat. Princezna věnovala hlavám vražedný pohled, za který by se nemusel stydět ani ten nejohavnější bazilišek, a s hlasitým práskáním dveří se odvalila do svých komnat.
„Tak zase nic.“povzdechla pravá hlava. „Místo čokolády budeme muset vzít za vděk nějakými těmi vesnickými křupany jako vždycky.“
„Nejsou zas tak špatní.“řekla prostřední hlava. „Když je jíš, bezvadně křupou.“ Drak sklouzl z věže a rozletěl se k nejbližší vesnici na křupavé hody.

Princezna mezitím konečně dolezla do své komnaty (ve dveřích se musela trochu natočit) a padla na postel. Přemýšlela. Princ tady měl být už před rokem. Ale nic. Žádný princ, žádný rytíř v zářící zbroji, žádný kouzelný kočár, nic. Vždyť by to ani nemusel být princ. Stačil by třeba i hloupý Honza nebo pasáček vepřů. Ale ani ti se tu nikdy neukázali. Princezna si strčila do pusy velké lízátko a několik bonbónů, krajkovým kapesníčken si utírala slzičky, až nakonec usnula.

Druhý den se to konečně hnulo! Přiletěl poštovní holub s tímto vzkazem:

Vážená princezno

S lítostí jsem nucen Vám oznámit, že k plánované záchraně Vaší maličkosti v dohledné době nedojde. Vlastně k ní nedojde vůbec, protože jsem se rozhodl začít svou kariéru v herním průmyslu a momentálně náš dvůr nemá k dispozici žádné drakobijce, kteří by Vás mohli osvobodit místo mé maličkosti. Prosím, neberte si to nijak osobně.

Princ

Princezna začala šíleně ječet a demolovat svou komnatu. Ohavně klela, vřískala a svolávala na to nehodné princátko všechna muka pekelná. Nakonec (když už v místnosti nebylo co rozbít kromě nočníku) se trochu uklidnila. Dokonce se začala usmívat. Konečně ji totiž napadl dost dobrý plán. Kdo potřebuje pitomé princátko? Ona rozhodně ne.

Poručila svým sloužícím, aby jí sehnaly velkou dárkovou krabici, kytici růží, několik tabulek čokolády a obří šlehačkový dort. Dort rozřízla a naplila jej vysoce koncentrovaným louhem a jedem na krysy. Potom to všechno zabalila do krabice, převázala růžovou mašličkou a napsala tento lístek: „Sladké jen sladké. Váš nejmilovanější Princ.“
Nařídila sloužícím, aby krabici odnesli před hrad a dělali, jako že tam byla doručena právě dnes. Drak se po mezitím vrátil z hodů a když viděl před hradem roztomilou růžovou krabici, jala ho nesmírná zvědavost. Po přečtení cukrblikové vzkazu si začali všechny hlavy dělat chutě.

„Jak se ten dortíček krásně usmívá.“šišlala prostřední hlava.
„A ty čokoládičky.“rozplívala se levá.
„To té tlusťošce jen tak nenecháme.“přemlouvala pravá hlava. „Už tak je vyžraná jak žok, jde nám přece o její zdraví. Musíme ji zachránit před nadbytečným přísunem kalorií.“
A jak řekly, tak udělaly. Všechno to sežraly. Ale usměvavý dortíček rozhodně nebyl tak neviňoučký jak vypadal. Drakovi se zničehonic udělalo špatně, několikrát zakroužil okolo hradu a šmitec. Všichni krupani se neuvěřitelně radovali. Princezna se také radovala, když jí křupani provolávali slávu. Je z ní prvotřídní drakobijec. Rozhodla se vydat na vlastní hrdinskou výpravu. Když nasedala do kočáru, zlověstně se usmívala. „Jestli někde potkám to subtilní princátko, dám mu to pořádně sežrat!“