Pověst hradu Lipý

Tu jednoho krásného dne, hle rytíř na bílém oři přijíždí ke staré opuštěné zřícenině vodního hradu. Starý žebrák či blázen snad posedává na kameni, v ruce klacek místo holi. "Co, zbloudilý poutníče, co pohledáváš v tomto dávno opuštěném kraji?" "Trochu vody by to chtělo, dědku, a střechu nad hlavou! Mazej a obsluž šlechtice!" Stařec na jinocha hledí tiše, udiven není, ale jeho slova..."Ze zvláštního si kraje, synu. Tvá mluva je mi neznámá. Z daleké musíš býti země, když u vás starší mají obsluhovat mladší." "Mlč už, ty starý otrhaný blázne, padej, padej přec napojiti mého koně. Co je tohle za zpustlou krajinu, kde ani žebrák neuposlechne rozkazu svého pána?" Stařec povstanuv opíraje se o svou hůl rozhlídne se kol a rozvypráví se. "Toto bývalo místo velkých králů, udatných rytířů a sličných dam. Tento kdysi velký hrad, zvolaný Lipý místem velkých turnajů byl. Slavnosti se tu konávali několikráte do roka. Já vyhrával všechny ty turnaje, vedl jsem tento hrad tak úspěšně, až se to znelíbilo jiným. Město zničili, lidi vyhnali a mě tu nechali tak, jak mě teď můžeš vidět." Jezdec smějíce se seskočil z koně. "Ty žes kdy byl vítězem? To se podívejme!" zvolal zvesela a několik dlouhých minut se lámal v pase. Když se mu už konečně podařilo narovnat se a alespoň na chvíli udržet vážnou tvář navrhl starci: "Dobrá tedy, pojďme znovu uspořádati boj. Když prohraji, dostaneš mého koně a měšec plný zlaťáků, když však vyhraji, staneš se kydačem hnoje v mých stájích." Žebrák bez dlouhého zaváhání odpověděl: "Tvou výzvu přijímám, však jinou cenu mám. Když vyhraji, zůstaneš zde, jako já tu jsem a budeš vyprávěti lidem kolemjdoucím celý příběh hradu Lipého a konat dobré skutky, aby se tvé srdce očistilo a mohl jsi v klidu dožít." Mladík se rozesmál a natolik si jistý svou výhrou souhasil bez okolků. Pak však jezdcův smích na chvíli umlkl. Kde mají sehnati dřevce a na čem stařec jezdit má? Starý muž však jakoby slyšel jeho myšlenky, zmizel mezi zdmi a po chvíli se objevil i se starou herkou vychrtlou a dřevci dvěmi. Jeden krásný, jako nový avšak druhý tlením ochořel. "Na, vyber si ten, který je tvému úsudku milejší," pravil stařec. Rytíř vytrhl žebrákovi první a vsednuv na oře svého počal se připravovati. Stařec se ztěžka vyzvedl na herku a dřevec pod paž dal. Naproti už byl rytíř přichystán v plné zbroji a znovu na starce hulákal své pochybnosti o jeho výhře, za svého sluhu už ho měl. Mlčky starý muž poslouchal jeho urážky a pouze zvoláním "teď" proti ozbrojenému jezdci vyjel se svou zbraní. Rytíř však nenechal se překvapiti a útočnou jízdu opakoval hned. Srážka, bum, prásk…Prach se zvednul a scénu zahalil v oblak. Kdo z boje vyšel vítězně, kdo? Že by mladý rytíř, trénovaný a však sprostý, drzý a zlý? Nebo stařec, kdysi velký král a vítěz turnajů? Hle! Prach klesá, siluetu muže viděti už lze. Těžce zvedá se, opíraje se o hůl. Ó Bože svatý, jež tohoto souboje svědkem snad jsi, vítězem stařec se stává! Prach klesl a zřetelně jsou viděti postavy. Stojícím mužem stařec jest, a na zemi se válící toť mladý rytíř sám! "Za svoji pýchu a domýšlivost jsi teď zaplatil tou správnou cenou. Hni tu jako já jsem hnil a dobrými skutky duši svou z pekel vykup." S těmito slovy vítěz v lese zmizel a nikdo ho již nikdy nespatřil. A mladý rytíř? Sedí tam na kameni dodnes, neboť zlo ze sebe nedokázal dostati. Naopak, šíří ho dál a tak se pomalu rozrůstá. Trhani potloukající se po světě, nenávidíce svůj úděl ač sami si ho přiřkli. A tak to bude navždy, nechť dobro a zlo můžou býti pouze v rovnováze. Není člověka, který by dokázal celý svět naučit pouze zlu a stejně to platí i naopak.