Jeníkova cesta ke štěstí

Malý Jeníček, vyšel z domu a zamířil ke studni, která jak trčela za městem jako pokorný, slepý žebrák čekající na almužnu. Pohlédl na svůj odraz ve vodní hladině a pomyslel si. Kdo jest ten člověk, který na mě hledí z tmavé, vlhké brány? Kdo je to? Jsem to snad já? Já?! Kdo jsem? Jsem pouhým odrazem ve vodní hladině nebo jsem člověk co hledí na obraz jiného člověka v jiném světě, který zrovna ve stejnou dobu pozoruje hladinu a přemýšlí nad životem brouka? Kdo je ten brouk? Brouk jsem já. Nicotný, nohatý kus beztvaré ponuré existence, jenž se stává směšná sama sobě… Co sobě? Všem Bohu počínaje a mě konče neboť já jsem to nejnicotnější…
S mrzutý výrazem Jeník uronil slzu, která se později spojila s nekonečnou hladinou studny a ztratila se mezi jeho světem a světem neznámého chlapce, který zrovna hleděl do hladiny ve stejnou dobu. Světem ze studny. Světem, jenž byl složitější a surovější než Jeníkův. Jeník se nadechl a vyrazil dále od té smutné brány, pro všechny ostatní staré studny, hlouběji do lesa. Lesa jménem Zoufalství. Byl to hluboký, ponurý les. Jak byl den dlouhý nepronikl do něj ani jediný paprsek světla. I samo slunce se tomu místu vyhýbalo stejně tak bojácně jako osadníci z Jeníkovi vesnice. Z té vesnice která nazývala Jeníkem „stvůrou“.
Chlapec mířil dál. Přes houštiny, močály, spadlé hnijící stromy až k mrtvé srně jenž byla střelena pytlákem a s posledních sil dorazila umřít na toto osamělé místo. Jak ohavné místo na smrt. Sama v temnotě, chladu, zcela opuštěná s otevřenou ránou z níž vyvěrala teplá, nyní zcela ztuhlá, krev zemřela před dvěma dny. Ztratila už vše ze své podstaty, její barva nebyla rudě žijící ale černá jak oslí hlen. Jeník hleděl do tmavého korálku oka, jenž bylo uzavřenou ohradou svíjivé křeče. Ach srno, pomyslel si chlapec, cos ty jen zakusila, cos jen přetrpěla a cos jen pocítila než jsi skončila zde. Jak mládě z lůna matky vyvržena do samoty smrti, smělosti mrchožroutů a jiné lesní havěti ohlodávající bělostné kosti mladé zdechliny. Pohladil zvíře postrádající teplo a měkkost živého. Kdyby zavřel oči odpřísáhl by že se dotýká chladného kamene. Srno splnila jsi snad svůj účel na tomto světě žes tak náhle odešla? Byl to vše předem daný koloběh a nebo šíp tento koloběh přetnul a tím zmařil dovršení? Ještě chvíli chlapec stál v tichém rozjímání, poté vykopal hrob své přítelkyni a zahrnul jí teplou hlínou. Poslední tři slzy, které věnuje tomuto světu, skanuly na čerstvou, plodnou peřinu přírody. Odříkal tichou modlitbu, mši, za svou nově nabytou kamarádku, jedinou kamarádku, a povstal opět na nohy. Strhl si kříž z hrudi vysející na jeho krku od toho proklatého dne kdy vstoupil na svět. Sevřel jej v pěst tak pevně až mu z pěsti začala téct krev. Po hlubokém nádechu kdy se smiřoval s Bohem kříž pozřel a s velkými obtížemi poslal do útrob. Levou rukou rozepnul tři knoflíky své košile a jako v transu jí svlékl, následoval zbytek oblečení až stanul nahý a bezbranný před tváří přírody, před Zoufalstvím. Uchopil kalhoty a vyndal z nich pásek, tedy kus dlouhého, pevného provazu sloužící jako pásek. Spletl smyčku a přehodil jej přes nedalekou větev a dobře přivázal ke kmeni. Vylezl si na kulatý kámen, přehodil si smyčku na místo kde býval kříž a lehkým kopnutím kámen odvalil zpod jeho nohou. Následovalo škubnutí co se ujistilo o pevnosti provazu, větve i hrdla. Jeníkovo tělo se ve vzduchu bezmocně zmítalo poslední křeči ohlašující příchod Smrtky…
Jeník naposledy zasípěl a propadl se do temnoty. Ne však na dlouho. Otevřel oči a stál opět v lese Zoufalství, ale již to nebyl ten tmavý, smrdutý les jak ho znal. Byl zelený a plný ovocných vůní. Měl dokonce zpátky šaty s kožešinou a kosily vyšitou zlatem. Na hrdle necítil žádný tlak ani bolest. Šťastně se rozhlédl kolem, z pravé strany lesa vyběhla zdravá srna v plné kráse mající stříbrné parůžky. Přiběhla bez bázně až k Jeníkovi a olízla mu dlaň. V tu chvíli si Jeník pomyslel: Tady jsem doma. A společně se srnou zamířili z lesa ven do nádherných, rozlehlých pastvin…

Konec