Bylo nebylo...

Bylo nebylo... Isabela...

Bylo nebylo malé království, kde žila velmi smutná dívka.....věřila v lásku, ale nikdy nepoznala toho pravého. Její ctěné jméno bylo Is. Stále zasněná...Čekala na prince, ale ne na bílém koníčkovi, kterého pro ni vybrala matka, ale na vysněného dračího jezdce. Její vysněný...IDEÁL!!! Nikdy se ho nemohla dočkat, protože draci už před mnoha lety vymřeli.
Ale nikdo jí nemohl vzít to, co měla tak strašně ráda. Knížky nebo spíše písmenka vrytá do stránek. Schoválala se v nich před krutou realitou. Její sestra byla jiná, spíše moc aktivní na to, aby pochytila trochu moudrosti. Někdy jí Is záviděla, spíš pořád jí záviděla. Ale nikdy si to nechtěla přiznat. Jednoho pošmourného dne seděla Is u potoka...sledovala bílého jednorožce pijícího čerstvou vodu a hrála si s maličkatýma vílama. Stále jí vrtalo hlavou PROČ???...Proč je tak opuštěná, proč není s jejím vysněným, existuje vůbec? Proč poznala tolik rytířu a žádný z nich ji nenadchnul? Může za to její hlava pomatená? Nebo co se vlastně děje?
V tu chvíli se přivalil velký černý mrak...metaly z něj blesky. Is zpanikařila a nevěděla, co dělat. Zaběhla pod rozvalitý strom a schoulila se do klubíčka. Zanedlouho usnula...
V tu chvíli viděla svou sestru s jejím milým...píchlo jí u srdíčka. Otočila se a spatřila HO.
Koho? Toho, koho si vysněla. Byl tam...opravdu, nebyl to jen přelud. Byl z masa a kostí. BYL OPRAVDOVÝ. Chvíli se dívala do jeho hlubokých zelených očí a nevěděla, co říct, aby nic nezkazila. A pak, z ničeho nic, jí obejmul a vlepil jí sladkou pusu. COŽE? Tohle neni možný....
,,Snad by ses nebránila..." zeptal se krásný neznámý...
,,Ne to ani nejde." šeptla Is....
,, Jsem Cerberi, nehledám ideál... chci jen holku, která ví, co chce, jsem trochu mladší, ale to snad nevadí." Is ho, ale varovala, že není žádná modelka!
Is se to nelíbilo...ani trochu, ale postupem času slevila ze svých požadavků a začala mít Cerberiho ráda, takového jaký byl.
Trávili spolu všechen volný čas....osm nádhernejch dní. Zjistili, že jejich názory jsou stejné...že si toho mají pořád tolik říct (jako by se znali celý život). Měli se čím dál více rádi. Neměli čas na nic jiného...odmítali věci, které doposud byly jejich každodenní náplní....byla jen Is a Cerberi...
Co se stalo? Is měla růžovoučké brýle na očích? Nebo to bylo obráceně? Jedno je jisté....skončilo to, co nikdy ani nezačalo....něco, na co oba čekali celý svůj život...
Jak to rychle začalo, tak to rychle skončilo....
Nejhorší na tom je, že člověk má jen jedno srdíčko...do kterého se nedá pořád jen bodat...
Nesmíš mít ideál člověka...kterého stejně nenajdeš, musíš mít takovýho člověka, z kterého si ideál uděláš...a začneš ho mít rád takového jaký je..Musíš slevit ze svých požavků, abys byl šťastný...Možná to byla láska...možná to byla posedlost...co to vlastně bylo? To se nikdy nikdo nedoví...protože Is zemřela sežehnutím ohně od draka, který už dávno nežije. Plamínek zhasnul...hvězdy zalil tmavý mrak a začalo pršet...
Is se otočila, co to? Najednou byla u obrovského stromu, kde se před pár hodinami schoulila do klubíčka a snila svůj sen...Tak on nežije? Ptala se sama sebe? On...ten se zelenýma očima...a dlouhýma vlnitýma vlasama? Proč tu není? Jak se jen jmenoval? Cerberi? ANO, to je to jméno....slyšela se sama stále opakovat jméno, které v tu chvíli nenáviděla...uzavřela se do sebe...ale vnitru stále doufala, že ho někdy opravdu spatří a, že tu teplou náruč a sladké polibky někdy okusí naživo...byl to její další sen? Nebo se ze snu stala realita? To bylo jen na Cerberim...který opravdu žil...ale daleko od Is, která nevěděla, že jsou v podstatě tak blízko u sebe, ale na druhou stranu, tak daleko, že s tím nemohla nic udělat...