Žabibabi vypravuje

Milé děti! Sedněte si hezky tiše na své roztomilé zadečky a poslechněte si pohádku. Pepíčku, vyndej ten prstík, nos není holubník...Tááák....už jste potichoučku? Nikdo nepotřebuje na záchod?

Žila byla jedna krásná princezna. Ach, jak ta vám byla krásná! Ano, Lojzíku, krásnější než letošní miss, ale jestli mě budeš přerušovat, nic se nedozvíš a půjdeš za dveře, jako zlobivý kluk. Ta princezna se každý den zhlížela v zrcadle, česala si své zlaté lokny a rostla do krásy ještě větší. Pantatínek král, stále svěží a v plné síle, jen tak trošku přisleplý a nahluchlý, věděl velmi dobře, jak lepou má dceru, a odmítal ji pustit na krok z komnaty, aby ji náhodou nějaký zamilovaný blázen neunesl, a s velkou oblibou prohlašoval, že jestli se někdo opováži, žádat ho o povolení k návštěvě, či snad dokonce o ruku jeho úžasné holčičky, že všechny shodí ze schodů, hlava nehlava! Samozřejmě, že všem okolním princům to vrtalo hlavou, jakou asi krásku tak žárlivě střeží, a tak brzy pod okny hradu vyrostlo přes noc podivuhodné množství keřů, tu přecházeli kejklíři, tam prodavači všeho možného od vidliček po hnůj, na nádvoří postávalo nebývalé množství žebráků, a do služeb pána hradu se hlásilo tolik ochotných, mladých a sličných sloužících, že je mohli přehazovat vidlemi. Zkrátka všechno urozené, co bylo mladší třiceti let a mělo nohy, pospíšilo na hrad, přijít té sličné záhadě na kloub. Ta se zatím, chudinka, sama samotinká zabývala ve své komnatce bohulibými věcmi - hraním na loutnu, posloucháním u dveří, jestli konečně uslyší řinčící brnění, jak někdo padá ze schodů, čtením romantických slátanin, vyměňováním vody...vyměňováním vody? I můj ty smutku! Vždyť já bych málem zapomněla na nejdůležitější - to proto, že jsi mě, Lojzíku přrušil, za trest půjdeš na chodbu a vrátíš se teprve až uslyšíš tou klíčovou dírkou, že žili šťastně až do smrti. Princezna měla totiž jednu prazvláštní zálibu...ze všeho nejvíc milovala...no, co, když musela vyměňovat vodu? Ale ne, Aničko, záchod ne, oni měli suchý...ani kytičky to nebyly...ani chladič v autě to nebyl...ani rybičky...tak se necháte poddat? Tak já vám to tedy povím. Byly to...žáby! No ano - žáby. co se tak divíš, Toníku, ty nevíš co je žába? Teda, ty dnešní děti! to je takový mlok bez ocasu...aha, ty nevíš, co je mlok...tak je to takova rybička, co skáče,vydává zvláštní zvuky a může žít na zemi i ve vodičce, to je pane, viď? Tak naše princezna měla moc ráda tyhle zviřátka...a tak si je vždy nechala od sloužících nachytat a chovala si je v komnatě v takových nádržkách...pěkných pár kousků už tam měla, kuňky, skokany, rosničky...ba dokonce i ropuchy! A s nimi si hrála, protože ji tatínek už vůbec nechtěl pouštět ven. Ale nikdo nemůže být navěky schovaný a protože, jak už jsem říkala, kdybys, Hedunko nespala, tak to víš, se na hrad sjela spousta princů a rytířů, byla jen otázka času, než se některému povede k princezně dostat. Dokázal to jeden - jmenoval se Karel, zrona jako ty, Kájo, a když se mu v přestrojení za kuchaře podařilo proklouznout až do její komnaty...určitě ji nezačal kousat do ruky jako ty Danušku! Necháš toho?! Dámám se ručka vždy líbá, to si pamatuj, zuby z toho vynech! Přesně tak to chtěl udělat Karel, když spatřil princeznu a její oslnivý vzhled...jenže princezna nebyla ničemu takovému zvyklá, a milý Karel dostal za svou snahu ¨pohlavek,jen to hvízdlo...Danuško, nemusíš to předvádět! Krásná sice je, ale abych se nechal bít, za to mi to nestojí, říkal si v duchu a honem utekl, než se ještě něco stane. Další, kdo pronikl až do kýžené komnaty, byl rytíř Vítek z Vítkova hrádku...jenže svým hraním na loutnu bez jakéhokoliv náznaku hudebního sluchu znechutil princeznu tak, že po něm hodila žábu...po jeho útěku se jí ještě hodinu omlouvala. Tak to šlo dál a dál, princové a rytíři v přestrojení se jeden po druhém po nesčetných nesnázích dostávali k princezně, dva z nich, co se sešli před jejími dveřmi se dokonce poprali - úplně jako tady Frantík s Honzíkem...za dveře oba - ale každý to nějak popletl, něco se semlelo nebo dostal od znechucené princezny jednu dobře mířenou žábou, až v celém hradě zůstal jen poslední princ, jmenoval se Petřík, který se, popleta, převlékl za kuchtíka a tak se mu v kuchyni u všech těch lahůdek zalíbilo, že zapomněl, proč že tam je. Král byl zatím spokojený, jak je to krásné, mít pokoj a nemuset shazovat nikoho ze schodů a chudák vůbec netušil, co se za jeho zády na hradě odehrává, a tak dal na počest své hodné dcery - ani netušil, jak mu vlastně nechtíc pomáhá - vystrojit slavnostní hostinu a vysloveně nařídil kuchařům upéct dort v její životní velikostiA když náš milý princ-kuchtík v kuchyni dort připravoval, zrovna zdobil šlehačkou výstřih dortové krásky, vzpomněl si najednou, že je tu vlastně kvůli nějaké princezně, zahodil zdobičku a tak jak byl, celý upatlaný od čokoládového krému, oříškové nádivky a šlehačky - Adámku, neslintej, zamažeš si tričko! - upaloval hledat její komnatu. Bral schody po dvou a čirou náhodou, zrovna jako by šel po čuchu, klepal za malou chvilinku u jejích dveří. Klepy, klep! Dále! Aha, to je jen Lojzík...že tě Frantík s Honzíkem nechtějí pustit k té dírce? No budete se tam muset nějak srovnat...Ale to už Petřík vstupoval dovntiř - ne, vy zůstaňte venku, jen princ! Když ho princezna spatřila, na chvíli jako by ztratila řeč, ale pak vykříkla: "Jé, ten je ale sladký!" Princ se jen usmál, značně polichocen, ale to už se mu princezna vrhala do náruče, celá šťastná...otřela mu krém, kapající z ramene a zašeptala: "Každý, co tu byl před tebou, byl tak suchý!" a pak ho políbila. Terezko, nenapodobuj ji, to nevypadá zrovna hezky a vidíš, že se tě Tomík bojí, a řekni mi, co se tak asi mohlo stát...že se zapatlala od krému? To taky...a co ještě? Pavlíku? Že spolu měli po pusince mimiko? Šmankote, kdo ti tohle napovídal? Tak nikdo neví? Nevadí...tak já vám povím, jak to bylo...když dala princezna princi pusu..puf! A místo prince držela v náručí...velikou zelenou žábu! Nebreč, Adélko, princezna taky nebrečela. Naopak! Celá šťastná začala s Petříkem-žábou tancovat po komnatě, radovat se a jásat a hned běžela za tatínkem, že tohle je její ženich, toho a žádného jiného prý nechce a byla tak šťastná a nadšená, že nakazila i krále, který byl na její žabí vrtochy už zvyklý a nad úmyslem své dcery pojmout za manžela obřího žabáka jen máchl rukou. Ano, samozřejmě ,Jaroušku,ty jsi takovej rozumbrada, že si ani princezny nesmí brát za muže žáby, ale od čeho byl pan král pan král, svolal radu, do týdne byl hotov nový zákon, který to povoloval a za měsíc byla svatba...nevěsta jen slabě kuňkla, kdežto žabák kvákl své "kvano" pěkně fortissimo a jestli k nim nepřiletěl čáp, tak spolu žili šťastně až do smrti...