O princezně Jasmíně

Bylo krásné letní ráno. Slunce se pomalu dralo do oken jednoho, sice co se týče architektury jednoduchého avšak přesto krásného paláce. V komnatě nahoře ve věži, na posteli zdobené nebesy pomalu otvírala oči jedna princezna. Měla dlouhé hnědé vlasy, zelené oči a nezapomenutelný úsměv. A její jméno bylo taky nezapomenutelné..Jasmína. Zjistila že je krásné ráno, usmála se na svět, oblékla se a vydala se do jídelny na snídani. V paláci byla sama, protože její choť měl na práci vždycky něco důležitějšího. Nasnídala se, opatrně shodila svoji perskou kočku z klína načež se vydala za svými denními povinnostmi. Když je splnila, což ostatně nebylo nic těžkého, vydala se do zahrady. Hned u vchodu dala již dávno zasadit popínavou růži, takže měla každý den možnost projít se pod tím lákavě vonícím obloukem z květů. Celé odpoledne se věnovala zahradě a svým zájmům až do doby kdy bylo třeba jít spát. Tenhle kolotoč se opakoval již delší dobu jej nic nenarušilo. Až jednou...
Jasmína strávila odpoledne tak jako každý den. Obědvala v altánu na zahradě když se kolem prohnal kůň s jezdcem. Princezna měla za to, že je to jen zbloudilý pocestný takže tomu nevěnovala moc pozornosti. Po chvíli za ní ale přiběhli sloužící, že k branám zabloudil rytíř a je zraněn. Jasmína dala pokyny sloužícím a společně s nimi se rozběhla k bráně. Rytíř byl ošetřen poté uložen do komnaty pro hosty a Jasmína se šla na cizince podívat. Potichoučku otevřela dveře pokoje. Cizince našla spícího na lůžku. Přišla blíž a zjistila že nic vážnějšího krom únavy a pár drobných zranění to nebude tak se odebrala s klidným svědomím spát.
Druhý den se hned ráno vydala společně s lékařem za rytířem jednak aby mu donesla snídani a také aby její lékař zkontroloval jeho stav. Rytíř seděl na lůžku a měl na sobě již zpola oblečenou zbroj. Jasmínin lékař mu okamžitě zakázal v tomto pokračovati a donutil jej setrvat na lůžku. Jasmína z toho měla radost protože stačilo aby se její oči setkali s jeho a podlomila se jí kolena. Ponechala mu tedy tác se snídaní v pokoji a tiše se vzdálila.
O poledni když obědvala u jezera za ní neznámí rytíř přišel. "Má krásná paní, omlouvám se za nezdvořilost, avšak nebyla příležitost abych se vám představil, jsem Garett pán z Valmontu." "Těší mne pane, jsem Jasmína paní z Lutenu, vítám vás na svém panství" " Děkuji Vám za vaší pohostinnost, jestli by vám to nevadilo rád bych se tu pár dní zdržel." Nevadí, budu jedině ráda když tu budu mít společnost" Garettovi to bylo divné, že by tu bydlela sama, proto navrhl procházku a nechal Jasmínu odvyprávět její příběh a na oplátku jí vyprávěl ten svůj.
Dny plynuly jako voda a v předvečer Garretova odjezdu Jasmína uspořádala večeři kam pozvala i pár svých přátel. Hodovali, pily, tančili a na Jasmínu pomalu dopadal vtíraví pocit že od zítřka už tu bude zase sama. Odešla proto ze sálu do své komnaty. Sedla si před krb, dívala se do plamenů a z očí se jí pomalu koulely slzy. Ani si nevšimla že dveře se otevřely a do místnosti někdo vešel. Byl to Garret. Chtěl si s Jasmínou zatančit a proto si všiml že odešla. Klekl si za ní a položil jí ruce na ramena. Jasmína vykřikla, protože se lekla ale potom se snažila odvrátit tvář aby nepoznal že plakala. On však vzal její tvář do dlaní "Chtěl sem si s vámi ještě naposledy zatančit, proto jsem tady. Neschováváte se tu náhodou přede mnou, že ne?" Jasmína se jen usmála a zavrtěla hlavou. "To je dobře, chtěl sem vám ještě pře odjezdem něco povědět." A vytáhl buhví odkud pugét vanilkových růží. Tu barvu měla Jasmína nejraději. Nemusel říkat už nic. Jasmína ho objala, vtiskla mu polibek na rty a tu noc už Garret neodešel z její komnaty.
A jak to bylo dál? Jasmína utekla od manžela a jestli se Garretovi nic nestalo tak spolu žijí šťastně až dodnes..