Myslivecká pohádka

Bylo nebylo. Tedy, snad nejspíš nakonec bylo. V podivném světě za devatero kopci světle žluté cukrové vaty, za desatero lesy z moučkového cukru a za devatero řekami z včelího medu se nacházela třípatrová chaloupka. Nebyla ovšem z perníku. Všechny její stěny pokrývaly liščí kožíšky, jen na střeše místo tašek ležely kožky zaječí. Okenice, kterých na celé chaloupce bylo patnáct, někdo pobil bažantími pery a dveře nahrazoval závěs z kančí srsti.
Uvnitř, před malým krbem, postaveným přesně z tři sta třiceti tří cihel, ve kterém hořelo silné smrkové poleno, odpočívalo malé, plyšové zvířátko. Nebylo ani modré, ani červené, ani zelené a dokonce ani žluté. Mělo jasně, ba přímo zářivě oranžovou barvu a celé drobné tělíčko dokonce ještě pokrývalo sto osmdesát fialových puntíků. Pouze u čenichu tvořila fialová barva skvrnku ve tvaru malého půlměsíčku. Zvířátko nemělo téměř žádné drápky a pouze jeden jediný ostrý zub. Jazýček však mělo mrštný až běda! Žádný mol v celém okolí si před ním nemohl být jistý. Jazýček byl vlastně nejnebezpečnější na celém zvířátku. Jinak bylo stvořeníčko naprosto neškodné. I když jeho ocas, pokrytý dvě stě šedesáti osmi šupinami vypadal hrozivě. Byl ale zakončen malou, růžovou bambulkou.
Každé ráno zvířátko docházelo do jezevčí nory, na hrnek kakaa a jeden kousek vánočky, ve kterém bylo vždy přesně pět sladkých hrozinek. Jednoho krásného rána, psal se zrovna měsíc prvenec, roku salátové okurky, se však zvířátko zatoulalo do temné částí zdejšího lesa. Každý strom se najednou zdál být obrovský. Jako by místo standardních dvaceti pěti větví jich měl najednou sto. Všude byla tma, kterou by nešlo rozkrájet ani sekáčkem. Zvířátko posmutnělo. Mělo moc rádo sluníčko. Mělo ho skoro nejraději ze všech věcí na světě. Jen jedinou věc zbožňovalo ještě více. Byl to jeho jediný zoubek. Ale zpět k ději. Zvířátko chvíli bloudilo křovisky, když v tom zapadlo do hluboké jámy. Zuřivě máchalo nožičkami, kopalo kolem sebe, ale vyhrabat se nemohlo. Naštěstí dopadlo přímo do brlohu starého, šedivého medvěda. Medvěd dlouze zavyl, až se nejbližší modřín otřásl tak, že shodil skoro všechno jehličí. Neublížil však malému zvířátku. Pouze ho pravou tlapkou vysadil přes okraj jámy, do čerstvě spadaného dubového listí. Zvířátko poděkovalo trojitým mávnutím ocáskem a odcupitalo hlouběji do lesa.
Tam však narazilo na věc dosud nevídanou! Za silným kmenem borovice stál obrovský, vousatý myslivec. Měl vysoké kožené boty, brčálově zelené kalhoty, zelenou vestu se třemi zlatými knoflíky, zelenou košili s dlouhým rukávem a hnědý klobouk, za nímž pyšně nosil jedno strakaté sojčí pírko. Zvířátko se nejprve strašlivě vyděsilo. Myslivec měl třicet dva ostrých, bílých zubů a spoustu ježatých vlasů. Zvířátko se rozklepalo strachy. Myslivec se pokoušel usmát, zatímco si pomalu opřel pušku o špičku levé nohy. Polekané zvířátko se naježilo a vykřiklo: Co ceš, ty potvojo jupatá?!