Pižlík a Pižvík

Na verandě se líně protahoval obrovský, bílý, chlupatý kocour. Vlastně kocouří dědeček. Olizoval si zrovna tlapky, když na něj cosi spadlo. Protože to byl zkušený kocour, to cosi bleskově chytil, jenže to cosi na něj začalo křičet. Z drápů tomu koukaly nožičky a ručičky, cloumalo to sebou. Kocour se nedal tím povykem zastrašit. Udělal ze sebe hradby a to cosi vypustil. Byl to malý kluk. Rezavé vlásky na ježka a vztekal se a nadával kocourovi, snažil se ho dokonce i kopnout. Kocour jen koukal a trpělivě čekal až ten vztek přejde. Přešel. Kluk si sednul a rozplakal se.
„Jsem kocour Pižlík, jsem výstavní kus, vlastně jsem byl. Jsem starý, nemám zuby a děti od sousedů mi zlomily ocásek, tak už výstavní nejsem. Nikdy jsem neviděl tak ukecanou myš.“ „Nejsem myš,“ vzlykl ten kluk.“Jsem Pižvík a spadl jsem ze školky Pižvíků.“ Jeho tělíčko se otřáslo pláčem a slzy se znovu roztekly. Pižlík protáhnul fousky, foukl na Pižvíka a povídá: „Tak nebul, vezmu tě s sebou na střechu.“ Pižvík utřel slzičky, chytil se chlupatého kožichu a vyšplhal se kocourovi za uši. Měl se co držet, když kocour vyrazil, vůbec nebylo poznat, že je to kocouří dědeček. Na střeše se Pižvíkovi moc líbilo. Nad sebou měl tmavnoucí nebe, neboť se blížil večer. Na obloze se také objevil měsíček a hvězdy, kolem sebe viděl spoustu domů, v nich spoustu oken, ve kterých již svítila světla. „To je krása.“ Nadechl se. „Chtěl bych být u maminky. Ve své postýlce.“ A proto, že již znovu krčil nosík, což znamenalo, že začne brzy plakat, Pižlík ho jemně pohladil tlapkou a začal se ho vyptávat, jak se to vlastně přihodilo, že mu spadl do kožichu. Kluk Pižvík obrátil na Pižlíka velké oči s otázkou: „Ty jsi fakt neslyšel o nás, o Pižvících? A aniž čekal na odpověď, už ze sebe sypal… My, Pižvíci jsme hodně důležití. Vlastně každé dítě má svého Pižvíka, který se o něho stará. Pomáhá mu, aby mělo krásné sny, aby si umělo krásně vymýšlet, aby si umělo hrát, jenže já jsem musel do školky Pižvíků, vztekal jsem se. Přestal mluvit a koukal co na to řekne Pižlík. A Pižlík ani muk. No, tak já Ti to teda povím celé. Z ničeho nic do mne vjede taková zlost, že kopu, koušu, ubližuju a taky neposlouchám maminku, ničím zkrátka vše co mi přijde pod ruku. Maminka byla moc smutná, zavedla mě do školky Pižvíků, abych byl tím nejlepším Pižvíkem, jenže já jsem si myslel, že mě nechce, tak jsem řádil čím dál víc. Zrovna jsem kopl do zábradlí, to povolilo. A pak jsem padal a padal až jsem ti spadnul do kožichu. Teď už vím, že jsem hodně zlobil. Pižlík ho pohladil a řekl, jo hochu emoce někdy nadělají pěknou paseku. Pižvík vůbec nechápal tu dospěláckou řeč, jen pokrčil rameny. „No já ti tedy také něco povím,“ dal se do řeči Pižlík. „Moji páničkové mají dvojčata, kluka Marečka a holčičku Ajku. Víš, ona je tak hodňoučká, hladí mě, drbe mi kožíšek, mňau to je slast, zato ten bráška to je rošťák. Zrovna včera si vzal tu svou pistol, do ní naplnil inkoust a trefoval se do mne. A trefil. Vidíš ty skvrny? Panička mu nařezala vařečkou a on na mě při výprasku ještě vyplazoval jazyk. Ajce předevčírem ustřihnul cop, páničkovi nasypal sůl do kafíčka a taky jsem viděl, že chtěl kopnout do paničky. Pižvík poslouchal s otevřenou pusou. Už poznal, že ten kluk určitě nemá svého Pižvíka. To budeš koukat Pižlíku, já ti pomohu a vlastně pomohu i sám sobě. Setmělo se. Ve tmě poslal Pižvík po obláčku pusu mamince, aby se o něho už nebála, že je z něho opravdový a ten nejlepši Pižvík ze všech Pižvíků, a že jí to také dokáže, jen aby se kouzelným kukátkem koukla na kluka Marka, bratříčka Ajky. „Víš, Pižlíku,“ musím přemýšlet. „Nechal bys mě chvilku o samotě?“ Pižlík skočil na vedlejší stříšku a šel navštívit kočku Fionu. Když zůstal Pižvík sám, zkoušel čarovat: „rambrky trambrky láry fáry fokule fuk.“ Začarovaný sen se snesl na Marečka. A to teda byl sen. Mareček létal ve vrtulníku, a vedle něho seděl Pižlík. Bylo to žůžo. Trvalo to celou noc. Ráno Marka pošimralo sluníčko. Otevřel oči a přemýšlel.. Usmál se, skočil na zem, vyběhnul na terasu. Pižlík, když ho spatřil, se chystal ihned utéct. „Neboj se ty kocoure, jen si Tě pohladím.“ A fakt bylo to to nejhezčí co kocour zažil. Marek ho hladil a Pižlík mu spokojeně předl na klíně. Vtom se ozvalo: „Marečku, mám míč. Zahrajeme si fotbal?“ Marek se s radostí rozběhl za tátou. „Au,“ mňoukl Pížlík, když padal do záhonu. Ajka ho zvedla a hladila ho. Neboj chlupáči, Mareček fakt nechtěl. Celý den byl jako jeden velký sen. Pižlík byl šťastný, Marek byl šťastný, Ajka byla šťastná, táta byl šťastný, máma byla šťastná a Pižvík, ten byl nejšťastnější. „Že by fakt existovali Pižvíci?“ řekl si pro sebe Pižlík a protáhl se. Starý komín, který to vše tiše vyslechnul, jen souhlasně vypustil obláček štiplavého kouře. Byl to ten vztek, který Mareček už přemohl. Kdyby se ten vztek zase vrátil, lehnul by si na zem a kouknul do stropu. Na stropě v pokoji měl nalepenou svou obrovskou fotku, na které se smál na Ajku. Když by na ni koukl, vztek by zmizel.
Kouzelné kukátko dokouklo až na Pižvíka a bylo hodně spokojené. Dobrou noc.