O cvrčkovi a chroustovi

Cvrček a chroust byli odmalička kamarádi. Jeden bez druhého nedal ani ránu, kam se hnul cvrček, valil se i chroust, a hráli jste-li s nimi na schovávanou, vězte, že seděli sice každý schovaný pod svyým listem, ale jen tak daleko, aby se na sebe mohli porůznu šklebit.
Jednoho dne se cvrček zastvil u chrousta: "Copak se děje, kamaráde? Už pár dní tě čekám a vyhlížím, snad nejsi nemocný?" Chroust totiž opravdu ležel až po bradu zachumlaný v jasmínových peřinkách.
"Ále," zívl chroust a otevřel jedno oko. "Ani z postele nevylezu. Proč taky? Nikdo mě nepotřebuje, k ničemu nejsem."
"Co to je za řeči?" podivil se cvrček. "Každý tvor je přece užitečný. Každý má na světě své místo, které dostal do vínku."
"Tobě se to mluví. Máš svoje housličky a na ně si můžeš od rána do večera fidlat a každý si myslí, že ej to hezké a záslužné. Ale co já? Nemám, co bych ukázal. Tak tu radši ležím, abych nepřekážel."
Cvrček se zamračil. "Musel jsem několik dní chodit do školy a na housličky se učit. Taky můžeš jít do školy a něco se tam naučit. Z postele ti to ale půjde těžko. Až poznáš, že něco umíš, přijď zase ke mně."
Chroust zavřel oko, zavrtal se do jasmínu hlouběji a neřekl nic.
Minul týden, přešel druhý a cvrček o chroustovi nesylšel. Už se na kamaráda nezlobil, ani ho přílš nelitoval, jen se mu po něm stýskalo. Popadl své housličky a vydal se přes tři krtčí hromádky k němu.
Chrousta našel, jak ho nechal. Opatrně do něj dlubnul, ale chroust se ani nehnul. Cvrček se zarazil. Snad se mu vážně něco stalo! Utíkal pro doktora, ale za první krtčí hroádkou se zastavil. Abych nedělal zbytečný poplach, pomyslel si a vracel se zpátky. Před chaloupkou chrousta nabral na tykadlo kapku rosy a nad postelí ji na spáče setřásl. "Uéééé," ozvalo se zpod krovek.
"Přišel jsem tě naučit hrát na housličky!" zvolal cvrček vesele. "Budeme spolu hrát duety, a tak budeme oba užiteční a jeden pro druhého nepostradatelní!"
Chroust se nenamáhal ani odpovědět, jen se otočil na druhý bok, krovkmi k cvrčkovi. "Nechci," ozvalo se za chvíli. "Mně stejně nikdo nepomůže."
Cvrček se zamyslel. "To je pravda," pokýval pak hlavou. "Když sám nechceš, nikdo ti nepomůže, ani kdyby se na hlavu stavěl. A já tě mám sice rád, ale na hlavu se stavět nebudu, protože bych si ulomil tykadla." Nato bylo ještě chvilku ticho, pak klaply dveře a cvrčk byl ten tam. Ubíral se spadaným listím zpátky ke svému pokojíčku a bylo mu smutno a na housličky hrál tuze teskné melodie.
A děti, co je poslouchaly, si pomyslely, že nějaký brouček jistě umřel.