Upíří pohádka

Na kožešině rozprostřené před hořícím krbem leží dívka zahalena do deky a svých dlouhých havraních vlasů. Upřeným pohledem modrých očí sleduje chlapce, přičemž jej něžně hladí po zrzavých vlasech.
„Pověz mi něco krásného na dobrou noc,“ pousměje se a odhalí přitom své výraznější špičáky mezi řadou jinak dokonalých a bílých zubů.
„Co bys ráda?“ věnuji ji letmí polibek do vlasů.
„Pohádku…“ špitne a přitom se protáhne.
„Upíří?“ cvrkne ji něžně do nosu a i on poodhalí své přitažlivě dlouhé špičáky.
Ona jen mlčky přikývne.
„Dobrá tedy El, poslouchej...“

Žily kdysi dva znepřátelené upíří klany, Ventrue a Giovanni. Ventrue měl dceru Elizabeth, Giovanni pak syna Edmunda.
Jednoho krásného hřejivého večera se přátelé, Benedikt a Marek, rozhodli rozptýlit posmutnělého Edmunda, kterého trápila nešťastná láska, menším tajným výletem na maškarní bál do domu pána Ventrue.
Co osud a Kain nechtěl, tam Edmund spatřil líbeznou mladou Elizabeth, do které se beznadějně na první pohled zamiloval. I on ji nebyl lhostejný, a proto vyslala svoji věrnou chůvu, aby zjistila co nejvíce možných informací.
Když se pak večer Edmund vracel v prazvláštním rozpoložení z oslavy domů, zahlédl světlo, které jej vábilo tiše k sobě, neváhal proto, přelezl zeď a ocitl se v ohromné zahradě a tam, na balkóně, stála jeho krásná Elizabeth, její dlouhé černé vlasy vesele tančily ve vlahém nočním větříku.
Skryti rouškou hluboké noci si navzájem vyznali lásku a přislíbili si, že se hned příští den vezmou, tomu jim dopomáhej Kain.
Ihned ráno běžel Edmund za svým přítelem, bratrem Břečťanem, který se sňatkem souhlasil, neboť se domníval, že by mohl urovnat spory mezi rodinami. Malkavian jeden bláznivý!
Elizabeth dle dohody odešla ke zpovědi a za zavřenými dveřmi na několik západů se v klášterní zpovědnici stala ženou Edmunda, aniž by o tom věděl kdokoliv jiný krom jich dvou, bratra Břečťana a chůvy a samozřejmě Kaina.
Že spolu mohli žít poklidný tajný život plný citu a lásky? Ano, možná mohli, ale to by nesměl být zavražděn Edmundův přítel, protože tato ohavná událost v Edmundovi vzbudila jeho divokou hrdou krev klanu Giovanni. Utkal se tedy s Kobaltem z klanu Ventrue a v návalu upíří zuřivosti jej skolil přesně mířenou ranou kůlu do srdce.
Kdo se jednou dotkne někoho z Ventrue, je to jako by nad sebou vypsal ortel smrti vlkodlakem. Edmund byl vykázán z Gerony na věky věků.
Elizabeth soužila se žalem, avšak nikdo z příbuzných netušil proč, jen chůva věděla, ale mlčela, nechtěla své paní zavařit. Rodiče se přitom tolik snažili a jako velké gesto lásky se rozhodli ji provdat za jednoho z klanu Lasombre, doufajíc, že ji tím udělají ohromou radost, avšak místo toho ona zpráva účinkovala na Elizabeth jako stříbro v krvi a trvala na svém, že se za mistra neprovdá. Hrdý otec se rozohnil a snažil se svatbu co nejvíce uspíšit.
Nešťastná plačící Elizabeth si vydupala svolení jít ke zpovědi, kde se svěřila bratru Břečťanovi se svým trápením. Břečťan ji chlácholil svými slovy a do dlaně ji vložil lahvičku s rudým lektvarem, který když prý vypije, způsobí pomyslnou smrt, ze které se po čtyřiadvaceti hodinách probere. Bratr Malkavian ještě slíbil, že pošle zprávu Edmundovi.
Spokojená Elizabeth vypila podivný lektvar a v domnění, že je mrtva, byla se vší parádou pochována v rodinné hrobce.,
Ale osud je blázen jeden všivácký, a proto nedovolil, aby se zpráva od Břečťana dostala až do rukou Edmundových. Ten se tedy dozvěděl jen o tragické smrti Elizabeth a celý rozechvělý pláčem se vydal do Gerony, aby mohl navštívit hrobku rodu Ventrue. Tam spatři svou milovanou mrtvou, rozhodl se vypít lektvar z vlkodlačí krve a v křečích zemřel vedle své drahé. Elizabeth se však několik málo vteřin na to probrala a zděšeně pohlédla na mrtvou lásku, které z úst kapala krev. Neváhala, vzala kůl a bodla si jej přímo do srdce.
Oba milenci byli slavnostně pohřbeni a nad jejich hroby se sešly oba znepřátelené klany a při pláči nad nešťastnými osudy svých dětí se usmířily.

„To má být pohádka?“ upře dívka na chlapce vedle sebe tázavý pohled po chvíli ticha.
„Ano, vždyť se ti dva milovali.“
„Ale zemřeli,“ posmutní. „Já chci jinou verzi.“
„Nemohu přeci měnit dílo klasika, jak se mi zachce, ne?“ nevěřícně zavrtí hlavou chlapec a pohladí ji po tváři.