Zlaté prasátko

"Mamí! Mamí! Já mám hlad!" probudil se Kubík. Madlenka vedle něj ještě klidně podřimovala. Ani jeden z nich si neuvědomil, že jsou Vánoce. Kubík ještě asi dvakrát zopakovalonu větu, a když zjistil, že to nezabírá a maminka nepřichází, pomalu se sesunul z čistě povlečené postele, opustil plyšového Supermana, obul si hnědé, chundelaté papuče s plyšovou hlavou soba a odcupital za Madlenkou. O dva roky starší sestřička se jen převalila na druhý bok tak, že byla otočená ke svému bráškovi zády. Bylo devět hodin, a to pro ni byla ještě půlnoc. Jen když šla do školy, vstávala Madlenka v sedm a o půl osmé měla být ve škole. Kubík pomalu vylezl za ní na postel a začal s ní třást. Madlenka ho jen letmo odstrčila rukou. Tu Kubíka upoutalo něco venku.. Všechno bylo bílé, tatínci táhli děti po zasněžené silnici na sáňkách. Starší děti po sobě házely sněhové koule, a dědečci táhli z lesa ty nejkrásnější stromečky pro svá vnoučata. Ještě chvíli Kubík seděl u okna, ale pak jakoby s ním něco trhlo. "Madlenko, vstávej!" "Nech mě být Kubíku!" "Jsou Vánoce!" nevzdával to Kubík. Madlenka však nereagovala.
Ale Kubík byl tak unešený z první sněhové nadílky, že sestru nechal ležet a utíkal do kuchyně. Maminka ani tatínek tam nebyli, aby jim oznámil tu novinu. Proběhl celý dům, ale nikde nikdo. Vrátil se do pokoje. Madlenka byla tak, jak ji tam zanechal. Už mu to ale bylo jedno. Oblékl si kalhoty, triko, bundu. V předsíni našel šálu, boty, čepici, rukavice. Tentokrát ne se Supermanem, ale na pravé ruce se Štaflíkem a na levé se Špagetkou.
Odhadl správně, která patří na kterou ruku, posunul čepici tak, aby dostatečně viděl, sebral pár buchet z kuchyně a už utíkal na dvůr. Jakmile ho spatřil Tim, začal štěkat. Ohlédla se i maminka, která šla psa nakrmit. "Mamí! Mamí! Kde je taťka?" vyzvídal šťastný Kubík. "Šel pro stromeček." To Kubíkovi stačilo, otočil se na podpatku a běžel zpátky k domu. "Kam letíš Kubíku?" "No přece sáňkovat!" zakřičel zpátky na maminku. "Ale Madlenku vem s sebou, nemůžeš jít sám!" na to už se ale maminka nedočkala odpovědi. Když se vrátil do kuchyně, Madlenka seděla u stolu a krmila se buchtama. Ještě samozřejmě v pyžamu. To, že jsou Vánoce, ji nijak nevzrušovalo zřejmě proto, že na to dosud nepřišla. Brala dnešní ráno jako každé jiné. Dokud jí to Kubík znovu nesdělil. Přišel do kuchyně a uviděl Madlenku v pyžamu. Mávl rukou a běžel na půdu. Pyžamo jeho sestry jej zřejmě ujistilo, že ona mu v jeho plánovaném dobrodružném činu nepomůže. Běžel na půdu, ale čím víc se jí blížil, tím víc zpomaloval. Začínal cítit nejistotu. Na půdě byla tma, což byl Kubíkův největší nepřítel. Teda samozřejmě až po špenátu, který cítil na sto metrů a obloukem se mu vyhýbal.
Pomalu sáhl na kliku a začal si něco pobrukovat. Písničku, která mu zřejmě dodávala odvahu. Vešel na půdu a první co uviděl byly sáňky. Rychle je chytil, zavřel dveře a už je táhl po schodech dolů. Na jeho tvářičce se objevil nepatrný úsměv, ale z očí sálalo štěstí. Sáňky odtáhl až do kuchyně. Madlenka se na něj vyděšeně podívala. "Co blbneš?" "Jsou Vánoce. A k Vánocům patří sáňkování, nebo ne?" ujišťoval se rychle Kuba. Do Madlenky jakoby střelilo. Vyletěla od stolu a mířila rovnou ke kalendáři na svém pečlivě neuklizeném stole. A opravdu. Dnešek v kalendáři byl po stranách ozdobený chvojím a pod číslem 24 byl nakreslený krásný vánoční stromeček. Jak jen mohla zapomenout? Takovou dobu se těšila a teď tady vysedává u buchet.
Dlouho si s tím však starosti nedělala. Rychle ze sebe shodila pyžamo, oblekla podobnou sáňkovací výstroj jako měl Kubík, ze svých blonďatých střapatých vlásků udělala 2 culíky, papuče se Santou kopla pod postel a už byla u Kubíka, který pořád pevně svíral provázek od sáněk. "Tak jdeme?" zeptala se Madlenka. Mladší bráška ani neodpověděl a už byl na ulici. Společně se dělili o provázek a táhli sáňky až k nedalekému kopci.
Když se vrátili domů, tatínek seděl u stolu a četl včerejší noviny. Tentokrát samozřejmě s patřičnou vánoční výzdobou titulní strany. Kubík i Madlenka ze sebe sundali všechno mokré a už se ládovali čerstvě upečeným cukrovím. Maminka jen zoufale protočila oči, ale tatínek věděl jak na ně. "Když budete tolik jíst, neuvidíte večer pod stromečkem zlaté prasátko." oznamoval tajemně tatínek. Maminka se na něj vděčně usmála. Kubík se zarazil, položil vanilkový rohlíček zpátky na mísu a odpochodoval ke stromečku, který ráno tatínek donesl, aby jej mohl náležitě zhodnotit.
Madlenka se jen ušklíbla:"Že tomu věříte.." ale nenápadně odložila ořechovou kuličku zpátky do mísy. Kdyby to s tím prasátkem byla pravda, tak aby o to nepřišla. A spolu s tatínkem se vydala do obýváku za Kubíkem a stromečkem.
Ozdoby ležely v rohu pod televizí a stromeček se vyloženě dožadoval, aby je na něj někdo pověsil. Když úspěšně nazdobili stromeček, nakrmili ptáčky i veškeré domácí zvířectvo a pomohli mamince s cukrovím i večeří, děti vzrušeně usedly k nejoblíbenější pohádce Tři oříšky pro Popelku a než princ našel majitelku onoho krásného, malého střevíčku, oba dva usnuli. Tatínek se dlouhou dobu zabýval něčím v chlívku. Když se děti probraly, odcupitaly za maminkou do kuchyně do kuchyně, protože už byla tma a byl čas k večeři. V obýváku nechali svítit jenom stromeček.
Mezi polévkou a kaprem se tatínek opět nenápadně vytratil. Když se vrátil, spokojeně snědli kapra a náhle uslyšeli slabounké zvonění. Docela tiché, ale pozorné dětské ouško, těšící se na Ježíška ho nemohlo přeslechnout. Rodinka se odebrala do obýváku. Když tatínek otevřel dveře, všichni oněmněli úžasem. Z maminčiných úst vyšlo pouhé:"Fando?!" a dívala se přitom na pozlacené prase pod stromečkem. Když ona zlatě se třpytící koule uslyšela své jméno, přestala očichávat dárky a podívala se na vyjevené členy rodiny. Tatínek k tomu jenom dodal:"No neříkal jsem, že uvidíte zlaté prasátko, když nebudete jíst?" Ale Madlenka se nedala:"Jo, říkal, ale neříkals, že to bude náš Fanda!" a tlačila čuníka před sebou, aby viděla, jestli jí Ježíšek taky něco nadělil..