Jak jsem ke štěstí přišel 4

Inu, jak už tomu tak v životě bývá, měl jsem hodně na spěch, abych zachránil Vílu. Takový docela běžný den, jaký zažijete jistě ještě mnohokrát. Tedy, vy budete nejspíš zachraňovat Víly a Princezny každý den zatímco já, já jsem takový den ještě nikdy nezažil.

Stalo se to takhle. S Vílou jsem se šel podívat po štěstí. Celý život ho hledám až jsem přistál na zdejší ostrov. A Víla, tuze pěkná a tuze hodná, mi slíbila, že mi s hledáním pomůže. Jenomže na chvíli jsem se od ní cestou vzdálil a co čert nechtěl, Vílu unesla strašlivá příšera. Nestvůrná stvůra, co prý je celá ze dřeva. Veverka to povídala, ale byla na mě tak naštvaná, že hned zase utekla. Těžko jí to vyčítat, však já hlupák jsem měl na Vílu větší pozor dát.

Měl jsem ale štěstí. Potkal jsem malého pomocníčka. Jméno má zvláštní, ale je to chlapík přičinlivý. Nesu ho sebou v kapsičce a on mi radí, kudy mám jít. Právě jsem se s spolu s tímhle broučkem brodil potokem podle jeho rady.

Postupovali jsme stále vzhůru. Bylo to velmi namáhavé, protože potok byl samý kámen a voda se v něm valila jako splašená. Kolem dokola mnoho zeleně nebylo. Ba jen samý kámen a skála. Ostré a nepřátelské. Ten krásný ostrov, na kterém jsem potkal Vílu, jakoby se s jejím zmizením začal úplně měnit v nehostinný kraj. Co nejhůře, i můj pomocníček začínal být bezradný.

„Poslyš, Kůrovče, jestlipak se k té nestvůře blížíme?“
„Nuže, ještě před chvílí jsem měl zprávy, že snad ano.“
„A teď už nikoho ze svých kamarádů neslyšíš?“
„Neslyšel jsem ani před tím. Já je musím cítit. Ale je to tak, nikoho zde necítím. Ta voda a ty kameny. To není žádný pěkný les v jakém jsem zvyklý pobývat!“
„Ale jak mám vědět, že jdu správně?“
„Řekl bych, že nejrozumnější bude jít dál proti proudu tohoto potůčku.“

Pěkný potůček, pomyslel jsem si. Div, že mi nohy nepodrazí a neodnese mě až do moře. Ale já musím pomoci Víle, přece! A tak jsme šel dál, nohy rozbolavělé z kamení a ruce rozedřené od skály. Párkrát jsem málem spadl do potůčku, ale vždy jsem to včas odvrátil. Jak pak by dopadl nebohý brouček v mé kapsičce!

Po chvíli jsem uslyšel jakési pískání. Nebo snad mňoukání?! Co jen se to děje? Že by nestvůra byla nějaký kocour ze dřeva? V jednom z krajů, které jsem navštívil znali jistého drievokocúra, ale ten vůbec dřevěný nebyl. Snad ne místní druh! Ale mňoukání se přibližovalo a znělo strašně zoufale. Až jsem uviděl oč tu běží! Kotě se topilo v potoce! Proud ho nesl a voda mu nemilosrdně utápěla tlamičku, sotva mohlo mňouknout! Jakmile bylo blízko mě, vylovil jsem ho z potůčku.

„Ty kotě jedno, což ty nevíš, že neumíš plavat?“
„Mňau?“
„S tímhle můžeš mluvit, je to kamarád Víly.“
„Mňau? Ehm, pardon. Díky ti za záchranu Víly kamaráde.“
„Copak byste se všichni dneska utopili, kdybych tudy náhodou nešel?“
Kotě na chvíli sklopilo očka a zakývalo svými fousky.
„Nu, asi ano. Co Ty ale děláš takhle v potoce.“
„Nu co, nevidíš? Zachraňuji koťata jako Ty přece. Ne, dělám si z tebe šprýmy. Hledám Vílu a...“
„Promiň, že Tě přerušuji,“ řekl Kůrovec a pokračoval: „Kotě, ty rozumíš po našem?“
„Po broučkovsku? Ano.“
Pak se ozval několikavteřinový pisklavý zvuk a během něho brouček létal po kapse, jak kdyby měl křidélka. Kotě si dalo ťapku na čumáček.
„Nu, nemusíš tak ... křičet. Takže Vílu to uneslo. Nu, já byla právě na procházce kolem potůčku a tu náhle mě něco silně nakoplo a už jsem bylo v potůčku. A co jsem zahlédlo, bylo to velké, dřevěné a neslo to právě Vílu.“
„Ale kam?“
„Zahni tuhle vpravo a měl bys tam být co by dup.“
„Co by dup? Honem!“
„Ale já s tebou nemůžu, já se nestvůr bojím.“
„Děkuji ti za radu a hlavně se zas neutop. Sbohem.“
„Sbohem člověče.“ A kotě odběhlo.

Běžel jsem, co mi síly stačily. Musím říci, že jsem už byl řádně vyčerpaný, takže síly mnoho nestačily. Ale nakonec jsem se dostal, kam jsem chtěl. Schoval jsem se v křoví, které rostlo vedle jedné tůňky a rozhlížel se kolem. Viděl jsem jeskyni a slyšel nějaké zvláštní zvuky. Takové podivné šoupavé. Náhle se v tůňce objevila hlavička. K smrti mě polekala!
„Ahoj člověče.“
„Ahoj... rybko?“
„Ano, rybka jsem, co jiného? Neviděl jsi tu někde kotě?“
„Nu, nějaké se topilo v potoce?“
„Topilo povídáš? Divné! Ale dobře mu tak, sežrat mě chtělo.“
„Rybko, pověz, nežije tu někde nějaká nestvůra?“
„Ale jistě. Už nějaký ten pátek. Každé ráno přijde k téhle tůňce a máchá si tu ty svoje kořeny a celou tůňku zakalí. Darebák.“
„A nevíš, jestli tu není i Víla?“
„Víla povídáš? Tu jsem tu myslím viděla. Možná budou v jeskyni.“
„Děkuji Ti, musím už běžet.“

Víla byla přímo v jeskyni a rybka mi to řekne, jakoby se nic nedělo! Co když Vílu sní? Co když... Ne! Musím honem vílu zachránit! Běžel jsem přímo k jeskyni když z ní vylezla velká příšera. Vypadala jako obr ze dřeva. Hotový stromobr. Za ním jsem si všiml Víly schované v jeskyni. Jakmile mě spatřila, začala volat o pomoc. Jenže jak jsem tak běžel potvoře vstříc, říkal jsem si, čím ji vlastně přemůžu. Na poslední chvíli jsem se zastavil a zjistil, že jsem úplně bezradný.

Stromobr si musel všimnou jak jsem zoufalý a začal se smát až se začalo ze skal sypat kamení ze svahu. Takový to byl strašný zvuk.
„Člověče ubohý! Rozmáčknu tě jako nic a ty ani měč nemáš? Copak je tohle nějaká zábava?“
Cítil jsem jakési hemžení ve své kapsičce a bezděčně do ní šáhl.
„Copak? Dáš mi pokutu?“ A opět se stromobr strašně rozesmál.
„Pusť mě na něj, pusť mě na něj!“ Uvědomil jsem si, že to na mě volá z kapsičky Kůrovec. Trochu jsem se styděl, nechat za sebe bojovat takového malého broučka, ale nebylo zbytí! Hodil jsem malého broučka přímo na obra a tomu zatuhl úsměv na tváři, protože se do něho malý Kůrovec zakousl a zalezl mu pod kůru.
To stromobr začal hrozně výt: „Ne! Kůrovce ne! Jestli mi sleze kůra, budu úplně nahý! To ne! Pomoc.“ A začal sebou mlátit o zem a šil sebou na všechny strany, ale nic mu to platné nebylo. Malý brouček byl pašák.
Víla vstala a rozběhla se. Už jsem měl radost, že jsem ji zachránil. Náhle jsem cítil jakýsi zvláštní pocit v srdci jako dosud ne. Zachránil jsem svoji Vílu. Moje Víla? Moje? Když co to nevidím! Běží k stromobrovi a snaží se mu pomoci se broučka zbavit! Náhle na mě volá: „Ne, musíš mu pomoci! Co jsi to provedl?“
„Provedl? Zachránil jsem Tě? Je to snad málo? Čekal jsem trochu vděku.“
„Ale ne, ty tomu nerozumíš. Není to tak jak to vypadá!“
„Jak by to bylo? Unesl Tě, unesl. Volala jsi o pomoc, volala. Zachránil jsem Tě, zachránil!“
„Ale on mě neunesl, to bylo všechno jen jako.“ Přistoupila ke mně a dala mi veliký polibek.
„Prosím, musíš mu pomoci, je to přítel.“
„Kůrovče, prosím, přestaň trápit stromobra!“
Z pod kůry se ozvalo: „Což Tě snad praštil něčím přes hlavu?“
„Ale ne, ale je to náš přítel.“
„Přítel? Jídlo je to!“
„Broučku!“
„No dobře, jak myslíš.“
Brouček neochotně vylezl zpod kůry a odběhl kamsi do trávy.
„Promiň mi člověče, že jsem Tě chtěl zamáčknout, ale to byla jen taková hra!“
„Hra?“
„Hra,“ řekla víla a uchopila mě za ruce.
„Cožpak jsi to Ty můj hlupáčku ještě nepochopil?“
„Nepochopil?“
„Celý život hledáš štěstí a pořád žádné nenacházíš. I kdybys o něj zakopl, tak ho nenajdeš, protože hledáš špatně. Chtěla jsem Ti pomoci štěstí najít a to jsem také udělala. Požádala jsem tady svého dřevěného kamaráda, aby mi pomohl sehrát na Tebe lest. Nechala jsem se od něho unést doufajíc, že budeš mít o mě strach a půjdeš mě zachránit a zjistíš, co je pravé štěstí. Já vím, že o mě možná nestojíš, ale chtěla jsem být Tvým štěstím.“
„Ale co... co všechny ty náhody?“
„Mnoho náhod nebylo. Kotě bylo také můj kamarád, mělo se jen ujistit, že najdeš cestu. I Veverka věděla, oč tu běží a poslala Tě za mnou.“
„Takhle je to.“
„Prosím, odpusť mi to.“
„Já se na Tebe nezlobím, ale měl jsem strašný strach!“
„Ale proč přece?“
„Já, já nevím, prostě ... “
„Víš, co je láska?“
„Myslím, že teď už ano,“ a Vílu jsem políbil.
„No, tak nevím jestli to byl dobrý nápad tahle lest,“ zaslechl jsem trpký hlas Veverky.
„Ale Veverko, přece bys nežárlila. Vždyť se s tím svým Truhlíkem zase brzy shledáš,“ škádlila Víla Veverku, která jako na povel ještě víc zčervenala, než už byla.
„Děkuji Ti Vílo, že jsem konečně nalezl štěstí.“
A tak spolu žijeme a budeme až do smrti.
Zazvonil zvonec, a dnes je vyprávění konec.