Jak se někteří básníci zbavují rýmy...

Milé děti.
Jestli neumřel, tak možná ještě žije, jeden takový docela malý básník. Myslím, že si vůbec neumíte představit, co se mu nedávno přihodilo. Jak už bývá mezi básníky zvykem, měl neustále plnou hlavu rýmů. Jednou ráno se ale probudí a kouká, že skoro nevidí. Oči opuchlé, ucpaný nos a v hlavě se místo rýmů usadila rýma. Ten chudák najednou neví co má dělat. Po chvíli zoufalého přemýšlení se náhle dostavil nápad. Vůbec se neví odkud přišel. Možná se protáhl klíčovou dírkou, nebo prolezl škvírou pod dveřmi, třeba byl schovaný za skříní a čekal tam na svou příležitost. Svižně vyskočil na noční stolek a povídá:
„ Hele, co kdyby jsi vzal tu blbou rýmu do sauny a hezky ji tam přidusil, vypotil, vychladil, připekl, vypekl a utekl?“
„Vypadáš jako dobrý a slušný rádce“, povídá básník.
„Vstanu, obléknu se a půjdu.“ A šel.
Před saunou v zasklené pokladně seděla zamračená paní. Zvonimír, tak se pan básník jmenoval, hezky pozdravil a slušně se paní pokladní zeptal:
„Prosím vás, rád bych si zašel tak na dvě hodinky do sauny. Myslíte, že tam mohu jít s rýmou?“
Paní se trošku odmračila a povídá:
„Máte štěstí pane, dneska je společná sauna. Tady máte dvě vstupenky, dostanu třistadvacet korun.“
Rímin, to byla Zvonimírova přezdívka bez reptání zaplatil, v šatně se převlékl do prostěradla a vstoupil do vyhřáté potírny. Kromě vedra v místnosti dosud nikdo nebyl. Zvoníček, tak mu říkala maminka a posměváčkové ve škole, se pohodlně natáhl na rozpálenou dřevěnou lavici.
Pružná nudle, která zvědavě vyčuhovala z básníkova velkého nosu se okamžitě polekaně stáhla do pozadí. Ospalý básník, jak mu říkali kamarádi v hospodě, pevně sevřel rty a přes odpor v nosní dutině zhluboka nasál horký vzduch. Hejno bacilů provázejících rýmu na každém kroku jako tělesná stráž vykřiklo zděšením. Na stěně sauny se okamžitě rozsvítila cedule s nápisem - Ticho léčí! - . Zvonimír, kterému tak nikdo neříkal, si nápis pozorně dvakrát přečetl a nesměle zašeptal:
„Ty ticho, bylo by jsi tak laskavé a pomohlo mi vyléčit tu rýmu? Já totiž s tou rýmou nemůžu rýmovat, rýmy mě opustily, rýma je z hlavy vypudila, ucpala všechny vchody i východy a zamkla je na několik západů, moc tě prosím milé Ticho, když mě vyléčíš napíšu o tobě hezkou básničku, nebo reklamní slogánek ti vytvořím, kapacitu z tebe udělám, uvidíš.
Na tabuli se rozeběhl pohyblivý text v následujícím neslyšitelném znění:
„Vážený návštěvníku sauny. Držte, prosím, laskavě hubu. V hluku ztrácím veškeré léčivé schopnosti. Kromě toho neumím mluvit a taky špatně slyším. Buďte aspoň hodinu potichu, poťte se a klidně zhluboka dýchejte. Jedině tak můžu pro vás něco udělat.“
Kamil, tak se chtěl básník vždycky jmenovat, nápis pozorně přečetl a poslechl. Už za několik minut cítil jak se mu příjemné teplé ticho rozlévá po těle. Ve skutečnosti to byl pot, který potil. Rýmě se v těle poety přestalo líbit. Byla zvyklá hlasitě troubit v nose, tlačit se do uší, zastydnout si hezky v dutinách mezi očima a teď si připadala jak ve spalovně krematoria, kde jsou na rýmu obzvláště přísní. Začala ztrácet náladu, sílu i vědomí. Když se zvoník, to bylo jeho původní povolání, posadil, vypadl mu z levé nosní dírky chcíplý holub.
Po dvou hodinách saunování v tichém klidu se až nečekaně rychle, tiše a ochotně dostavila úleva. A za ní se pomalu, tak jako dým, navracel první skromný rým….