V Síti Života

Jednoho pochmurného dne, kdy se mé nádechy začaly započítávat do devatenáctého roku, ke mně důležitě přistoupila má matka - Sova Sněžní: „Mé drahé dítě,“ začala, „jsi dospělá a je načase, aby sis našla práci.“
„Ale mami,“ povídám nevěřícně, „vždyť já vůbec nevím, co bych měla dělat, a navíc se mi ani nikam nechce, radši bych žila sama volně v přírodě.“
„Jak ´nechce´? Každé slušné zvíře pracuje! Nejsi přeci žádná lůza, abys žila někde svobodně!“ rozčilovala se máma, ale pokračovala mírněji. "Už jsem ti sehnala přes své známé místo ve společnosti NMPTPVDZ, tedy ještě musíš na pohovor. Takže si nech ty hloupé řečičky, za dva dny nastoupíš do práce!“
„Hmm. A to tam budu předvádět?“ zeptala jsem se.
„No jistě, že předvádět. To sis myslela, že tam budeš dělat poskoka?“
„Možné to klidně mohlo být.“
„To tak… Už se těším na tvou první přehlídku.“ zakončila náš rozhovor. To je hezké, že se těší - alespoň jedna z nás.
Jelikož jsem tvor nebojácný, za dva dny jsem se chystala na pohovor ve významné firmě, která předvádí Nejnovější Modely Pokrývek Těla Pro Všechny Druhy Zvířat. Prvně mě napadlo, že bych se na zkoušce mohla pohybovat jako troll, ale to by stejně nemělo cenu.
Moji rodiče mi celý život vždy vše předšlapávají, jednou se prostě dozvím, že tamti jsou moji přátelé, jindy zase, že práce pro módní společnost je přesně podle mého gusta. Má matka i otec - Jestřáb Lesní, mají spoustu přátel a žijí intenzivním společenským životem. Mají mě rádi a já je asi taky, jen nemám v oblibě jejich přátele a věčně se opakující lesní, polní, jarní či jiné slavnosti, kterých se má rodina pravidelně účastní. Nemám to srdce ani vůli jim něco odmítnout.
Prostě předstírám, že moji nejmilejšími přáteli jsou Káně, Luňák, Kalous a další a že posezení s panem Orlem je velice zábavné. Cítím se jak brouk v šachu, ne že bych si žila špatně, ale nějak jsem očekávala, že když jsem dospělá, dostane se mi více svobody. Mé očekávání se však rozplynulo jak výkřik v hluboké noci. Ale co, vždycky jsem to nějak přežila, tak proč ne teď…
„Dobré odpoledne, pane řediteli,“ uctivě jsem pozdravila hnědého býka, sedícího za mohutným mahagonovým stolem, přeplněným všelijakými věcmi.
„Taky,“ odpověděl stručně, „už jsem vás čekal.“
„Já jsem…“ začala jsem, ale byla jsem přerušena.
„Já vím, kdo jste. Upřímně, nemám na Vás moc času, takže to vezmu stručně. Vaše práce spočívá v tom, že každého čtvrt roku budete předvádět některé z modelů vyrobených naší společností. Občasně budou i nějaké fotky. Zkoušky a pracovní dobu si domluvíte s naším návrhářem. Ostatní formality s vámi domluví moji asistenti,“ pohodil hlavou dozadu, kde stáli Medvěd a Liška, „a já už musím jít, mám další schůzku. Ty pojď se mnou,“ zakončil svou řeč a spolu s medvědem opustili kancelář.
Liška se na mě mile - možná falešně nebo ze zvyku, usmála a začala vyřizovat vše potřebné. Nakonec mě seznámila s návrhářem, což byl opravdu výstřední, ale sympatický Perský Kocour, ukázala prostory a konečně mě propustila domů.
Dalšího dne jsem do práce dorazila na poledne. Postupně jsem se seznamovala s mými novými spolupracovníky a docela jsem se skamarádila s jednou Lvicí, tedy spíše jsem se s ní bavila více než s jinými. Lvice byla jedna z hlavních modelek, pracovala v NMPTPVDZ už dlouho.
Jak dny ubíhaly, bavilo mě předvádění modelů stále méně a méně. Začala jsem si připadat jak věšák, stále jsem si dokola zkoušela různé obleky z peří a jiné doplňky, chodila sem a zase tam - a otoč se doprava a zas zpět. Byla to příšerná nuda. NUDA! A ani jsem neměla moc ráda ostatní zvířata. Práce modelky mě opravdu hodně unavovala a vysilovala - i přesto, že nebyla fyzicky náročná.
Jednou po večeři jsem se rozhodla promluvit s matkou. Vysvětlit jí, jak moc mě její dohozená práce nebaví, jak moc bych chtěla přestat, jak moc se mi ta práce příčí…
„Ne! V žádném případě. Vždyť ty bys měla být ráda za takovouhle žádanou a vůbec skvělou práci!“
„Ale to víš, že jsem…“
„To vidím!“
„Jenomže mě… Mě to prostě nebaví! Nesnáším to tam od toho protivného, zbytečně dlouhého a nesmyslného názvu až po poslední zvíře. Vůbec se tam necítím dobře, jako bych to ani nebyla já.“
„Ale jistě, že jsi to ty, kdo také jiný, že? Jen počkej, zvykneš si, bude první přehlídka a nakonec se ti to ještě začne líbit. Přece nezahodíš takovouhle příležitost se prosadit, kvůli takovým malichernostem. Víš, co mi to dalo práce? NMPTPVDZ je vyhlášená společnost, ti neberou jen tak někoho. A teď jdi spát, je pozdě.“
„Tak dobrou!“ To je celá máma. Ta které říkají Moudrá Sova, vůbec mě neposlouchá, prý, že se mi to začne líbit…!

Jelen není nadšený, že není, co býval,
z laní že jsou kačeny a on sám je - mýval:
"V postavení zoufalém pokusím se přežít,
lépe býti mývalem, nežli vůbec nežít, ach jó!"

- Karel Kryl, Darwin?

Tak a je to tady. Moje první přehlídka. Třeba měla máma pravdu a začne se mi to líbit. Kéž by, ale až moc dobře vím, že to není možné. Jsou to jen zoufalé výkřiky z posledních sil. Právě mám na sobě oblečený otřesný, pestrobarevný oblek. Přehlídka začíná, na molo vstupuje Lvice a v závěsu za ní laň, jelen, nosorožec, kočka, osel, gorila, vlk, bažant, labuť, tučňák a mnoho dalších. Já půjdu na molo až v druhé polovině, jsem nová, takže prezentuji jen jeden oblek. Už bych se měla jít připravit!
Přehlídka konečně skončila. Rodiče byli nadšení: „To bylo perfektní, dcerunko, vypadala jsi báječně!“ Ale teď už se většina hostů přesunula na večírek a já ze sebe jdu konečně sundat tu maškaru. Lvice se ke mně připojila, pomohly jsme jedna druhé z obleku. Vymydlení a převlečení jsme se chtěli připojit ke zvířatům na večírku, ale narazili jsme na chodbu, kde se odehrávala zvláštní scéna.
Dav, jenž vypadal, že se chce co nejvíce natlačit na zdi, a vprostřed stál rozzuřený býk, náš pan ředitel, a řval něco o tom, že se mu ztratila nějaká převelice vzácná flaška červeného vína!
„A víte, co je na tom nejhorší?“ povídá zrudlý býk, „byl to dar pro velice vzácného hosta, Žirafu, která k nám vážila cestu až z daleké Ženovie! Víte vy vůbec, co je to za vzácného hosta?! Jak moc je pro mou společnost důležitá?! A co já jí mám teď dát? Krabičku od sirek?!“
Ředitel byl ohromě rozčílen. Jak to tak vypadá, i ve společenské smetánce se vyskytují takovéto krádeže, ušklíbla jsem se, ale samozřejmě jen v duchu.
„Vím jistě, že to byl jeden z vás! No tak, přiznejte se!“ soptil býk, a jako zdůraznění jeho slov vedle něj jeho asistent Medvěd horlivě přikyvoval.
V davu to začalo šumět a lidé se ode mě tak nějak vzdalovali, až se na mě upřely všechny zraky, včetně ředitelova.
„Ne… Ne! Já to nebyla! Mohu to dokázat! Celou dobu jsem byla s Lvicí!“ vykřikla jsem a probodla Lvici pohledem, aby potvrdila má slova. Ta však jen svěsila hlavu a dívala se do země…
Ale ne, oni mě vážně obvinili a také sami usvědčili, nemohu tomu uvěřit! Před chvílí mi Medvěd oznámil, že jsem byla vyhozena. Chtěla jsem jít za rodiči, všechno jim vysvětlit a najít u nich, jak to tak vypadá, jediné spojence, ale Liška zjevně vycítila, kam se chystám jít, zarazila mě a opět nasadila svůj úsměv: „Tví rodiče už tu nejsou, po rozhovoru s panem ředitelem velice naštvaní odešli. Říkali, že se od toho všeho distancují.“
„Oni už tu vážně nejsou?“ zeptala jsem se zcela zbytečně, ale chtěla jsem se ujistit.
„Ano, nejsou.“ odvětila mi liška a odešla.
Zůstala jsem v chodbě opuštěná. A jak se zdálo, nejen v chodbě. Rozplakala jsem se. Cítila jsem absolutní pocit bezmoci, co mělo znamenat „od toho všeho“? Mysleli tím i mě? Opravdu by mi to byli schopní udělat? Možná ano, vždyť jsem jim způsobila takovou ostudu. Vždyť jsem je přede všemi ponížila, ale já přeci za nic nemůžu! Proč mi to nevěří a proč se mnou ani nechtěli mluvit?
Kdo ví, co jim ten zatracený býk nakukal! Ale ono je vlastně jedno, co je pravda, ostuda je to stále stejná - a to má matka přes srdce asi jen tak nepřenese.
Ale co já mám teď dělat? Domů se vrátit nemůžu, matka by mi stejně asi ani neotevřela… A co takhle jít bydlet na druhou stranu lesa? Vždy jsem se tam chtěla podívat a možná i žít. Ale ne, vždyť o nich nic nevím! Zase na druhou stranu, není nic jednoduššího než si to zjistit. Na druhém konci lesa prý žijí „Svobodní“, ti, co nepracují. Potravu shánějí jen pro své rodiny a přátele. Nestýkají se s lidmi, jako jsou moji rodiče.
Ne! To bych přeci nemohla udělat! Pamatuji si, že když jsem byla malá, odešel na druhou stranu Ježek, docela jsem se s ním kamarádila, vždycky byl ke mně milý. Musel odejít od rodiny, už jsem ho nikdy neviděla a v naší části lesa měl už navždy přikovanou cedulku „Boží hovádko“. A já přeci nechci odejít od rodiny, opustit domov. Nebo ne? Ne, určitě nechci! Raději si najdu jinou práci, mohla bych třeba načechrávat pávům peří, nebo nosit poštu… Ale vždyť to já přeci dělat nechci, nikdy jsem nechtěla zbytečně pracovat. Hodně dlouho jsem se chtěla podívat mezi „Svobodné“ a teď mám k tomu jedinečnou příležitost.
Ale kdybych tam šla, viděla bych vůbec ještě někdy svou rodinu? Asi ne, ale chci ji vlastně ještě vidět? Je špatné odejít z domova, ale co když je ten domov vězení? Vždyť já tam nemám ani žádné přátele. Snad jen mého bratrance Sokola…
Ano. Ano! Půjdu mezi „Svobodné“! Konečně budu volná! Vím, že není nejlehčí tam žít, ale stejně se cítím, jako kdybych ze sebe shodila olověný plášť.
Vyšla jsem ven před budovu NMPTPVDZ a poprvé za svůj život svobodně roztáhla křídla a... letěla! Když budu mít štěstí, možná po cestě něco ulovím, nebo se setkám s Ježkem… Ach ano, to je ono, nádhera, konečně jsem se vymotala z té prokleté sítě života!

A co ponaučení, co v bajce bývá?
Odpověď, v sobě alegorie skrývá!