Amatérské nanologické rozdělení trpaslíků

Jednoznačná charakteristika průměrného trpaslíka se podle mého nedá jen tak vystřihnout, neboť nikdo trpaslíky nikdy pořádně neviděl a fantazie jedné lidské mysli se často ani fousem neshoduje s fantazií druhé, stejně tak si trpaslíky nepředstavují stejně ani jednotlivé národy. Zřejmé je, a na tom se většina nanologů shoduje, že jednu společnou vlastnost přece jen všechny představy trpaslíků mají - jsou menší než my a to většinou více než dvakrát. Pokusím se teď popsat několik druhů trpaslíků, o kterých si myslím, že by měly být všeobecně známé.
Klasický český trpaslík, který s naivním úsměvem a červeným nosem spokojeně dlí ve skalce mnoha zahradníků, je jedním z druhů, kterých si vážím nejméně. Takoví trpaslíci s buclatými tvářemi, lopatičkou v ruce a výrazem pána zahrady až nahánějí strach, protože nikdo neví, co jsou schopni udělat. A aby se pak majitel pozemku nedivil, že ho opečovávaná dekorace v noci praštila rýčem, neboť za potměšilým úsměvem se často skrývají krvelačné plány.
Můj bratr si pod pojmem trpaslík nejkonkrétněji vybaví zavalitého dlouhorukého „člověka” s drobnýma očima zasazenýma mezi kovanou přilbou a štětinami fousů, nemálo podobného tolkienovskému Gimlimu. Tito trpaslíci jsou stvoření k práci v dolech, odkázaní na práci ve tmě, ale když vyjdou na zemský povrch, jsou to vynikající válečníci. Bohužel jsou také dost pomalí - bojí se totiž jízdy na koních a ponících, tudíž nedoporučuji jít s nějakým takovým na výlet delší než pár set metrů. Přestože jsou dobří bojovníci, zarážející je, že jako smyšlené bytosti nemají žádnou kouzelnou vlastnost.
Dalším typem trpaslíků jsou ti z pohádek, které mi vyprávěl muj tatínek. Žijí samostatně v mechových chaloupkách v lese a chodí na houby. Našemu světu nejsou nijak přiblíženi, neukazují se a ani nám nepomáhají, žijí si svůj život a o tom pak rodiče vypráví pohádky - Jak šel trpaslík na houby, Jak trpaslík sušil houby, Jak trpaslík přeplaval řeku. Na konci pohádek si pak hlavní hrdina najde trpaslici, aby nebydlel sám, a žijí šťastně až do smrti. Tento druh trpaslíků je po růstové stránce ten nejmenší.
Trpaslíci s kouzelnou mocí, kteří rádi nepřímo pomáhají lidem, jsou sice hodní a laskaví, ale zároveň jsou připraveni ke každé špatnosti. Zvláště když se v jejich blízkosti objeví alkohol, jsou schopni nevědomky pokazit spoustu věcí, ale hlavně že z toho mají legraci. Ze všech trpaslíků jsou tito asi nejpřátelštější, neschovávají se tolik jako ostatní a rádi s lidmi vedou filozofické rozhovory, podnikají výpravy a hrají si na alchymisty - i když většinou všechny vědecké pokusy skončí výbuchem jisker.
Existují však také trpaslíci, kteří svou kouzelnou moc zneužili a zalíbilo se jim škodit lidem i ostatním skřítkům. Díky svému zlému vyznání se jim kůže zbarvila do jedovaté zelené barvy a tudíž jsou zařazováni spíše do skřítků než k trpaslíkům, ale stejně by se o nich mělo trochu mluvit. Vždy, když lidem nebo ostatním trpaslíkům provedou nějakou zlotřilost, schovají se, vychutnávají si jejich neštěstí ze zálohy a prozrazují se jen pisklavě chraptivým smíchem. Nejsou nebezpeční jen tím, že vám podrazí nohy, schovají ponožky nebo na vás uspořádají nálet ledňáčků, ale také tím, že jsou schopni uspořádat teroristické útoky na větší množství lidí. Nepřejte si je potkat.
Přítomnost trpaslíků ve světě je vlastně nenahraditelnou skupinou podporující naši fantazii, protože pokud se nám poštěstí zahlédnout v lese kousek trpaslíkovy čapky, můžeme si začít představovat, jak asi vypadal, kam se chystal, a to zvětšuje kapacitu naší mysli. Na druhou stranu - pokud se zamyslíme příliš, může nás zlý trpaslík kousnout do holeně. A to bolí.