Lososí řeka - příběh putujícího lososa

Lososí řeka – Příběh putujícího lososa

„Lososovití, čeleď řádu bezostní. Dospělci většinou žijí v mořích....V mořích severní polokoule.“
Sakra to se snad nemůžu naučit. Co mě je do nějakých ryb? Učí se snad nějaký salmo salar o lidech? No jak by mohl, vždyť je to jen tupé zvíře. Zatracená biologie.
Půl dvanácté, jdu si lehnout, snad si něco pamatuji.

Slunce právě oznamuje jeden z krásných jarních dnů. Paprsky červánků se odrážejí ve vlnící se hladině mohutné řeky. Všude kolem břehu je klid, lesní zvířectvo se teprve probouzí.
Náhle se řeka divoce rozevře a z ní se vyhoupne ladným pohybem ryba. V mžiku je ovšem opět pod hladinou...

„Co jsem ti říkala Same?“zlobí se na své teprve měsíční rybátko lososice.
„Ale mami...“
„Žádné ale, už žádné skákání. Víš jak je to v tomto kraji nebezpečné. Teď odplav pod svůj kámen a dneska žádné hraní se pstruhy. Jasné?!“
Losose protáhne svou rybí hlavu a plouží se k chladnému, jemu již tak známému, šedomodrému řasou pokrytému kameni. Smutně se dívá na honící se štiky s kapry, kteří po chvíli se štikou prohrávají, neboť pro svou otylost se často zadýchávají. Štika kolem nich elegantně a pyšně propluje. Pro dnešní ráno je už snad nechá na pokoji...

Jeho mamka si povídala s kapřicí. Ve chvíli, kdy ho přestala ostražitě hlídat, lehce a tiše vyplul z pod kamene. Otočil se na něj, roztáhl ústa do ironického šklebu a pomyslel si: „To by tak hrálo, abych tady trčel celý den“. Ještě chvíli se nechal unášet proudem řeky tak, aby ho lososice neslyšela. Za první zákrutou se však zprudka odrazil a tryskem se pustil napříč ledovou strží. Tento úsek byl velmi nebezpečný, snad kvůli velmi strmému srázu vody, nejeden losos tu přišel o život, ale jak jinak by se dostal za kamarádkou Bessi. Už se těšil na ten vodopád. Ve škole se zrovna učili o ptactvu. Fascinovalo ho, jak se mohou těmi zvláštními ploutvemi vznášet, chtěl si ten pocit také vyzkoušet. Chtěl také umět létat. A právě tento vodopád mu dal příležitost.

Síla a rychlost toku se zvyšovala, ten adrenalin se mu líbil. Už se nemusel ani snažit plout, rychlost řeky byla tak silná, že ho přímo tlačila kupředu. Myslel si, že už nic tak úžasného být ani nemůže, když v tom rovný tok řeky končil propastí. Řeka ho mrštně vyhodila do vzduchu tak, jak by to ani v tom nejdovednějším skoku nesvedl. Užíval si skvostného pohledu na krajinu pod sebou a konečně pochopil vzdušný život ptáků. Letěl těsně s vodopádem střemhlav do pěnícího víru. Jeho stříbřitá pokožka se divoce leskla od slunečných paprsků a pak ho hladina opět uzavřela v řece. Jenže co to? Řeka ho nechtěla pustit plout, stahovala ho ke dnu. „To bude asi to, před čím mě tak maminka chránila“, pomyslel si než prudce narazil do kamene, jak pozdě si všechno uvědomil. Zahlédl ještě jemný sluneční svit prodírající se skrz křišťálovou hladinu, pak se kolem něj rozhostila hluboká tma. Řeka ho však unášela po proudu dál, daleko od rodiště, od matky.

Byla už tma. Řeka už nebyla prudká, ale jen se jemně pohupovala do rytmu cvrlikajících broučků. Měsíc odrážel do stříbrna její vlnky, všechno nasvědčovalo lesnímu klidu zvířat. Jen sova odkudsi zahoukala, ale jinak byl klid.
Sam se probudil, hlava ho tupě bolela. Snažil se zorientovat a snad by se i vydal na průzkum, aby se mohl vrátit domů k mamince a tatínkovi, jistě o něj už mají strach, ale nemohl se pohybovat. Všechno se s ním točilo.

„Tak už jsi se probral? Vypadalo to s tebou, hochu, opravdu zle. Co tě to napadlo skákat z toho vodopádu?“ promluvil hluboký hlas.
Nejprve nemohl rozpoznat ve tmě o koho se jedná. Ryba se však pomalu přibližovala k němu. V měsíčním odlesku tak zřetelně po chvíli poznal starého sumce.
„Viděl jsem tě, jak jsi skákal, dlouho jsem tě hledal, naštěstí tě zachránilo blízké rákosí“, pokračoval klidně dál sumec.
„Kde – kde to jsem?“ unaveně vykoktalo losose.
Sumec se na něj starostlivě podíval. Doufal, že to přežije, vypadal tak mladě. Měl naději.
„Neboj se, tady jsi v bezpečí. Klidně se prospi, ráno si popovídáme a pak snad najdeme i tvůj domov.“

Losose klidně usnulo při vzpomínce na milou maminku a sladký domov u chladného kamene. Sumec se na rybího chlapce podíval. Když ho viděl padat do zrádných vln řeky, tolik mu svojí odhodlaností připomněl jednapadesátého syna z desátého manželství. Byl také tak impulsivní a tvrdohlavý. Možná mu bylo stejně tak jako je právě tomuto mláděti. Snažil se ho naučit, jak se správně vyvarovat nebezpečí a lidským nástrahám. Marně, jednoho krásného dne, když mu dával lekci o živých žížalkách na háčku, syn špatně poslouchal a místo toho, aby se jim vyvaroval, se hned na první zavěsil. Později se doslechl, že ho usmažili na přepáleném stoprocentním tuku v jedné restauraci, kterou za nedlouho stejně museli zavřít z hygienických důvodů. Je to už tak dávno...Rychle zahnal myšlenky na svého nejmladšího a smaženého potomka. Teď musí vyléčit toho malého nezbedu a bezpečně ho dopravit k rodičům. Nebyl však jeho prvním pacientem, každou chvíli se nějaké to rybě snaží zdolat tento vodopád. Skoky jsou většinou výborné, jen ty dopady jsou u některých, zvlášť u mladých ryb, nezdárné.

Slzy jí bezradně stékaly po hladké kůži. Jako pomatená kmitala z místa na místo.
„Kde může být?“ ptala se už nejméně po sté lososice.
Nikdo jí však nedokázal odpovědět, od včerejška totiž rybě nikdo neviděl. A ona už viděla svého syna na lidském jídelníčku. Rozhodla se tedy, že zapluje na Rybí bezpečnost.

Rybí bezpečnost neměla sídlo daleko. Hlavní vchod tvořilo rákosí s nápisem:„Jen se hladina zčeří, zasahují jeseteři.“
Lehounce vplula dovnitř. K jejímu údivu měla Bezpečnost celkem tiché a rozlehlé prostranství. Ačkoli v jejich hesle figurují jeseteři, nezahlédla tu zatím ani jednoho. Všude kolem byli pstruzi a občas se tu mihla i štika.
Nejprve jí nikdo ani nepostřehl, pak si jí ale všimla jedna ze štik.
„Potřebujete nějak pomoct?“
„Ano, ztratil se mi syn.“
„Poplavte za mnou, zavedu Vás na oddělení, kde Vám jistě pomůžou.“ Usmála se na bezradnou Lososici štika...

….“a kdy že se Váš syn ztratil?....můžete mi ho ještě jednou popsat....promiňte, zapomněl jsem jeho jméno.“
Hlavu už měla celou otupělou od výslechu. Tady, na oddělení pro ztracené, konečně pochopila smysl úvodního nápisu. Zatímco v hale nezavadila pohledem ani o jednoho jesetera, tady jich bylo nespočetně.
„Nebojte se, paní Lososová. My už Vašeho synka najdeme.“Ukončil výslech s nadějným úsměvem jeseter.
Štika, která byla opodál a zapisovala celou výpověď, jí ochotně doprovodila zpátky k hlavnímu vchodu Bezpečnosti.
Tentokrát už o něco klidnější lososice se vydala na cestu domů.

Na Rybí bezpečnosti zatím nastal chaos.
„Řekl jsem svolat pstruhy – zvláštní celopodvodní jednotku, ne říční kapry!“křičel na bezradnou Štiku. Štika začala nesmyslně koktat omluvu. Byla tu teprve první den a ještě pořádně nechápala systém Bezpečnosti a čím víc se snažila, tím víc všechno kazila. Její nadřízený s ní měl trpělivost, ale splést kapry se pstruhy byla poslední kapka.
Jeseter pro uklidnění několikrát nabral do žáber. „Víte co, nechte to být, běžte mi raději uvařit pár chrostíků, ještě jsem dneska nejedl.“

…Konečně se všichni sešli. Netrpěliví pstruzi začali kroužit od srázu ke břehu a zpátky. Čekalo se už jen na Hlavního Jesetera.
„Omlouvám se, zdržel jsem se u oběda.“ Vynořil se z hlubin řeky Jeseter.
„Slyšíš to? Na nás spěchá, abychom tu byli včas a on si zatím nacpává břicho,“znepokojivě řekl jeden ze pstruhů kolegovi, a to hlasitěji než by se slušelo. Ten jen mrskl ocasem a raději se nevyjadřoval. Jeseter dneska zrovna nevypadal nejmírumilovněji, na štěstí ani poznámku nezaregistroval.
„Přejdu ihned k věci, mám ještě přijímací pohovor se Štikou.“

„Vidíš, žádná z jeho sekretářek Štik u něj nevydrží moc dlouho,“opět poznamenal pstruh. Jeho kolega jen pokýval hlavou, pak mu ale došlo co pstruh říkal.„Počkej, chceš říct, že už Monika skončila?“ Pstruh se zatvářil skepticky. „Si snad dneska všechno prospal. Říkal jsem ti to přeci už ráno. Dneska u něj nastoupila nová Štika. To tady nevydržela moc dlouho.“
„To asi přismažila chrostíky, jako tenkrát Renata. Pamatuješ? Ta jela. Ani jí nedal výplatu.“zašklebil se kolega.

„Ticho! Včera se ztratilo malé losose, je mu teprve jeden měsíc a po vás chci, abyste ho našli. Samozřejmě vás potřebuji i jinde, a tak jsem se rozhodl, že na tomto případu budou dělat tři z vás. Máte někdo zájem?“
Nastalo hrobové ticho. Nikomu se nechtělo hledat zatoulaná mláďata, už vůbec ne děti lososů. Měli ve sladkovodní říši velkou moc, a to i přesto že tu nepřebývali celoročně.
„Nikdo? to jsem si mohl myslet. Tedy si vyberu sám; pstruh Dlouhá Ploutev, pstruh Ostré Oko a pstruh Široká Hlava. Agenti předplujte!“
Pstruzi neochotně vypluli z hloučku. Ostré Oko se snažil vymluvit na zhoršený zrak, a tedy že by byl jednotce k neprospěchu.
Jeseter se však tvářil nekompromisně a výmluvu jakoby ani nepostřehl.“Jednotko, budete mě o každé stopě informovat! Rybě najděte co nejrychleji, podle výpovědi směřovalo k vodopádu. Nezapomeňte, že Losos je mocná ryba. Tak se snažte!“
Pstruzi pokývali hlavami na srozuměnou. Jeseter gesto považoval za ukončenou debatu, stejně tak jak připlul, tak se i ztratil....

Slunce se ještě koupalo v ranní mlze, když se Sam probudil z horečky. Celý se prohnul po dlouhém a vydatném spánku a ještě pořádně neotevřel oči.
„Mami? Co bude k snídani?“
„Prober se malej. Copak si nic nepamatuješ? Tady nejsi doma,“zatřepal jemně s lososem sumec. Už mu nedával jedinou naději. Rybě prospalo od pádu celou noc a následující den. Ulevilo se mu, když mu nad ránem opadla horečka.
Losose sebou prudce škublo. Vybavilo si všechno od toho rána, kdy uteklo, jen si nemohlo vzpomenout, jak se sem dostalo.
Roztěkaně se rozhlíželo kolem sebe. "Mu-musím hned domů."
"Ještě chvíli musíš odpočívat, nejsi dostatečně zdraví. Zatím mi můžeš povědět, kde bydlíš a jak se jmenuješ." Snažil se uklidnit vyplašené mládě sumec.
Losose však jakoby ho nevnímalo.
Sumec to zkusil tedy jinak. "Na, najez se, tady jsem ti připravil smažené jikry, doufám, že je máš rád."
Rybě se podívalo na potravu. Váhavě jednu jikru vcucl. "Mňam, to je moc dobré," rozzářily se očka Samovi. Dobré jídlo mu dodalo důvěry k neznámému sumci, a tak rybě začalo vypravovat....
.... "No a protože jsem chtěl vědět, jaké to je, když pták létá, tak jsem prostě skočil."
"Jsem rád Same, že je ti už lépe, tak za dva dny bychom se mohli vydat na cestu."
"Jenomže já musím být doma do úplňku. V tu dobu připluje můj otec se zbytkem rodiny, které je totiž naproti z cesty od oceánu."
Sumec se zamyslel, svraštil své rybí čelo a zapráskal vousy. Úplněk bude právě za tři dny. Nevěděl, jak moc je losos dobrý plavec a musel také počítat s jeho zdravotním stavem, ale pokud nyní nevyrazí, nemá losose šanci být doma v čas.
"Pane Sumče, stihneme to, že jo?" vytušilo sumcovu nejistotu losose.
"Neboj se chlapče, jen budeme muset vyrazit o něco dříve." Usmál se spiklenecky,"Jmenuji se Richard".
"Jak moc dřív?" zeptalo se mládě s plnou pusou.
"No, hned jak to sníš."
Samovi zajiskřilo vesele ve velkých rybích očích. Za chvíli mu ovšem došlo, jak se sem dostal.
"Jenomže jak se domů dostaneme? Přes vodopád to přece nepůjde."
Sumec se pousmál."To máš pravdu nepůjde,"a zapráskal opět vousy....
 
Pstruzi se blížili k vodopádu, Široká Hlava se prudce zastavil.
„Co se děje?“zeptali se jeho kolegové.
„Vy se opravdu chystáte skočit z vodopádu?“
„Jasně, proč ne?“
„Dobře jak chcete, ale já s vámi dál nepluji.“zatřepal důrazně ploutvemi.
„Jaký máš problém?“ podivovali se pstruzi nad jeho náhlým rozhodnutím.
"Copak jste se naprosto zbláznili? Nevíte snad, že tento vodopád je právě ten, kde po jeho skoku umírá nejvíce ryb a nebo jsou postižení. Vzpomeňte si na poslední přednášku."
Jeho kolegové se na sebe podívali, jako že se zbláznil. "Hlavo, prober se, my jsme pstruzi! Byl jsi tenkrát na přednášce pro kapry." Oba dva propukli smích.
"No jasně jen se smějte. Až se vám něco při skoku stane, já vás zachraňovat nebudu,"vyrazil k vodopádu a mocně za sebou plácal ocasní ploutví, aby kolegům trochu znepříjemnil plavání...
 
"Počkej Richarde, ale můj domov je na druhou stranu,"volalo losose za sumcem.
"Já vím," zabručel sumec a trochu zpomalil, aby mu rybí mládě stačilo. "Brzo se před námi objeví peřeje. Nejsou tak prudké jako vodopád, ovšem mají jiná úskalí. Kameny. Těm se budeš muset vyhnout. A to dost obratně. Myslíš, že to zvládneš?"
"Když ne?"zaváhalo rybě.
"Poneseš následky,"přestal plout sumec a rázně se podíval na lososa.
"Už jsem zvládl vodopád,"zašklebil se Sam. Pohled na sumce mu připomněl výraz zlobící se maminky.
 
Chvíli plavali mlčky, rybě se kolem sebe rozhlíželo. Nějaké pestrobarevné malinkaté rybky se snažily uplavat pstruhovi. Beznadějně. Brzo se staly obětí potravního řetězce. Rybě se otřáslo hrůzou. Ještě, že jsem losos, pomyslelo si. Snad už od narození mu bylo vštěpováno, že je mocnou rybou vodstva. Ale přece jenom...jsem stále prcek, uvažoval Sam.
 
"Tak ještě asi pět set rybích stop a jsme v peřejích,"přerušil sumec lososovy myšlenky.
Losose začalo počítat. "Jedna, dva, tři..."
"Co to zase děláš?"bezradně zamrskal sumec ploutvemi. Měl sice padesát potomků a jednoho smaženého, ale vždycky je vychovávala partnerka. Tedy až na toho jednapadesátého, uvědomil si.
"Počítám rybí stopy,"nechápalo, co se sumcovi zase nelíbí.
"V tvém případě jich tedy napočítej tisíc," rezignoval Richard.
 
Než se ovšem stačil obrátit od lososa, aby sledoval cestu, strhl ho proud. Peřeje s ním házely od jednoho kamene k druhému. Snažil se stočit alespoň na bok. Marně. Řeka si s ním dělala, co chtěla. Tlačil hlavu proti proudu, zahlédl další kámen. Zavřel křečovitě oči. Ale co to? Náraz nepřicházel. Pomalu otevřel jedno oko. Síla řeky ho nadnesla přes kámen a vymrštila ho ke klidnějšímu místu blízko řeky. Tam se konečně stočil do optimální polohy. Zbytek peřejí zvládne už bez problému, jen doufal, že losos je také v pořádku.
 
Sam polykal bublinky vody mezi vzduchem, tím jak byl ještě maličký, ho každá vlnka vymrštila vysoko nad hladinu. "Maminko, já ti slibuji, že už nikdy nebudu skákat," Další vlna ho hodila přímo na kámen, naštěstí byl hladký a obalený řasami, a tak dopadl do měkkého. Losos se snažil s rozbouřenou vodou ještě chvíli bojovat. Po pár pádech na kámen obalený v řasách se mu začaly přej líbit. Přišel na to, že se řece musí podat. Skákal si z kamene na kámen. Když se ho vlnka snažila vymrštit do vzduch, nebránil se. Zadržel vodu v žábrách a ještě se víc odrazil, aby mohl výš vylétnout. Díval se na svět střídavě nad hladinou a střídavě pod ní. Peřeje byly úžasné, ne nebezpečné. Ta pěnící smrž se mu líbila. Už nesliboval mamince, že nebude skákat, ba naopak říkal si, že musí matce vysvětlit, že je tou nejúžasnější věcí v celé vodní říši.
 
Blížil se konec peřejí. Sam se naposledy odrazil a vyskočil vysoko nad ještě mírně rozbouřenou vodu. Užíval si pohled na řeku a pozoroval třpytící se kapky, které z něj padaly. Náhle kolem něj vznikl vír. Kapky splynuly v déšť a on se téměř nemohl ani pohnout. Něco ho silně drželo za ocas. Mrskal sebou za strany na stranu.
 
Richard zahlédl lososa právě včas. Bylo vidět, že peřeje zvládl úspěšně, ale zapomněl mu říct, že kromě kamenů, může být nebezpečný také čtyřploutvý chlupatý živočich, kterému, jak slyšel od lidí, se říkalo medvěd. Docela rád se živil rybami, mezi nimiž vynikal právě losos, i když byl malinký. A právě takový medvěd se snažil zkonzumovat mladého Sama, ten se sice bránil, ale pokud sumec nijak nezasáhne, dopadne jako ty malé rybky, které cestou potkali.
 
Velmi nerad, ale pro záchranu lososa, musel použít rychlejší tempo, než bylo jeho zvykem.
"Same, vydrž už ti plavu na pomoc." Řekl si, že nesmí dopadnout jako jednapadesátý syn. Oběť jídelníčku.
"Richarde?" mrskalo se losose a beznadějně vzlykalo.
Sumec mocně vyskočil, ocitl se na úrovni medvědových očí, ocasní ploutví ho několikrát propleskl. Medvěd lososa pustil a ohnal se po sumcovi. Ten už byl na cestě do vody, jenže medvěd se po sumcovi ohnal znova. Tentokrát však sumce zasáhl a drápy mu přejel přes hladkou a jemnou kůži. Sumec na chvíli bolestí zaváhal, medvěd toho využil a chňapl opět po Richardovi. Sumec sebou mlel a několikrát medvěda pleskl ocasem po čumáku. Na rozdíl od lososíka, byl sumec silnější ryba a znal slabší místa medvěda, a tak se i přes své zranění brzy z jeho sevření vymanil. V hlubinách řeky zahlédl Sama, jak se krčí a je ještě v šoku, popadl ho a táhnul ho na druhý konec řeky.
 
Tam ještě vyskočil a podíval se zda je medvěd v dostatečné vzdálenosti.
"Dneska si budeš muset najít jinou potravu!"zavolal rozčileně a plácl ploutví do Sama, "Jsi fakt jednička, Same, myslel jsem, že to nezvládneš, ale překonal jsi i medvěda."
"Richarde, něco červeného z tebe teče,"pořád se nemohl vzpamatovat z medvědího útoku losos a pak když viděl hluboké rýhy v Richardově kůži...
"To bude dobré, Same, jen dneska asi už pokračovat nebudeme. Musím si odpočinout."zalapal těžce po vodě sumec a sám už teď věděl, že nic v pořádku není. Jestli nenajdou Rybí Pohotovost, nemá šanci.
"Same, jsi v pořádku?"zeptal se sumec starostlivě.
"Nic mi není."
"Chlapče, byl jsi někdy u Štiky Léčivky?"
"Ano jednou, když si maminka stěžovala, že jsem moc živé rybě. Já nechápu v čem, kamarádka Bessi skáče víc a kapry honí častěji než já a také jsem ještě nejedl malinké rybky jako Bessi."
Sumec se proti své vůli musel zasmát. Úsměv se mu však zkřivil v bolestnou křeč.
"Dobře Same, plácni mi ploutví na ty škrábance tamty řasy."
Sam uposlechl, poznal, že Richardovi není zrovna nejlépe.
"Tak Same, teď ti vysvětlím cestu k Léčivce,"odmlčel se aby mohl nabrat do žáber.
"Richarde, ty jsi také moc živý?" zeptal se naivně Sam.
Sumec se pochmurně pousmál a spíš pro sebe dodal: "Spíš mrtvý." Podíval se na rybě, které moc nechápalo a začal mu vysvětlovat cestu.
 
Pstruzi se opět zastavili. "Nevidím stopu,"podotkl Dlouhá Ploutev.
"No, nechci být nepříjemný, ale skutečnost je taková, že kdyby nám Jeseter neřekl, že losose se ztratilo pod vodopádem, tak nemáme žádnou stopu,"ironicky se zasmál kolega.
"Něco jsem našel!"zakřičel Bystré Oko
"Prosím tě nekřič tolik. Ještě někoho polekáš."
"A koho jako? Nikdo tady není."
"Ukaž co jsi našel."
"Zbytky smažených jiker."
"Oko, tomu lososovi je měsíc, ne že byl v prenatálním stavu."
"No, vždyť jsem tolik neřekl. Sakra dávej pozor, třeba je to důkaz pro kapry."
"Dívej se na Hlavu."
Oba se rozesmáli. "Děje se něco Hlavo?"
Široká Hlava kroužil dokola jako pomatenec. "Vy jste řekli pozor, tak hledám úkryt."
"Hlavo, ty už na ty přednášky neplavej. Přednáška o obraně ve válečném stavu se týkala piraní."
"Kluci plaveme dál, tady nikdo není,"prohlásil rezolutně Oko...
 
Losose se proplétalo řasami, voda byla kalná a tok řeky byl očividně téměř stojatý. Plíce ho už pálily jak se snažil rychle plavat, od rána se ještě nezastavil a sumec mu nakázal, aby plaval rychle. Začínal ztrácet orientaci, voda byla čím dál zelenější a kalnější, i před tímto ho Richard varoval. Nesmí začít panikařit.
Tempo za tempem. Ploutev kmitá stejně jako ta druhá, ocas se hýbe rytmicky. Lesk kůže se zvýšil až celý znachověl. Zavřel oči, začal počítat.
"Přes zelenou mlhu", říkal mu sumec, "si napočítej do padesáti...."
Nevnímal okolí, plaval klidně. Zdálo se mu že už má opět hodně síly. Otevřel oči. Voda byla krásně průzračná a kolem se hemžily štiky. Dokázal jsem to, pomyslel si.
"Haló, potřebuji pomoc,"zavolalo losose.
"To my také chlapče, zaplav za nás a čekej až na tebe dopluje řada."zaskřehotal jeden kapr s vykloubeným ocasem.
"Jak dlouho tady budu čekat?"zeptal se netrpělivě Sam.
"Záleží na naléhavosti. Já tady třeba čekám už téměř dva úplňky."zaskřehotal zase kapr.
Sam začal panikařit. "Dva úplňky?! Můj kamarád potřebuje pomoc!"
Mrštně se propletl přes čekající kolonu nemocných ryb, které na jeho adresu volaly něco o bezohlednosti.
 
U první štiky se zastavil. Lapal po vodě a přerývavě se snažil vysvětlit, jak na tom sumec je.
"Neboj se chlapče, tady jsi v bezpečí. Tady ti žádný sumec neublíží,"konejšila ho štika.
"Ale ne, ten sumec je můj kamarád. Lovil nás medvěd a sumec je zraněný,"opakoval naučenou větu od Richarda Sam.
Štika se zatvářila nonšalantně, zavedla losose na lůžkové oddělení. "Je vyčerpaný, prožil toho chudák hodně, dejte mu sedativum."
Losose se vztekle zmítalo, injekce ho ale brzo zmohla...
 
... "Za Kalnou Řasou je zraněný sumec!"křičela skupina štik, která měla zrovna obeplavat část říčního prostoru.
"Skupina za námi ho sem už dopravuje!"volala jedna ze štik.
 
... Štiky celou noc pečovaly o zraněného sumce, který bez přestání volal Sama. Na lůžkovém oddělení bylo volno už jen u malého lososa, který dorazil odpoledne.
"Richarde?"zvolalo radostně losose, hned jak se probralo. Byl odpočatý a připravený na cestu k domovu. Jenom sumec sotva žil.
"Stočil hlavu na Sama."
"Same děkuji ti za pomoc. Jsi opravdu statečný chlapec. Já budu muset ještě chvíli odpočívat," mluvil pomalu, "ale ty pokračuj v cestě. Čas ti běží,"pousmál se.
"Richarde,"vzlyklo mládě, "co je s tebou?"
"Neboj se mládě. Budeš pokračovat na soutok a poplaveš stružkou proti proudu. Při dalším soutoku se už dostaneš do tvé řeky. Vyplaveš u Rybí Bezpečnosti. Ale pozor, Same, ve stružce je přes jaro a léto málo vody. Nespěchej a plav pomalu."
Losose posmutnělo.
"Same, ty to zvládneš, já ti věřím."
"Uvidíme se ještě někdy,"zašeptalo smutně. Znali se sice pár dní, ale losose brzo k sumcovi přilnulo a už si sotva mohlo představit život bez něj.
"To si piš! A už plav, než bude ranní vizita, jinak tatínka nestihneš."
 
Losose se nacvičeně potichu proplížilo kolem hloučku sester Štik. Mělo v tom už určitou praxi, ani maminka ho nedokázala vždycky uhlídat. Před Pohotovostí se ještě zastavilo a symbolicky zamávalo sumcovi....
 
...Jeseter nevěděl jak má lososici odpovědět. Žádný z jeho agentů se zatím neozval.
"Všechno je v naprostém pořádku, naši pstruzi jsou dobře vycvičení agenti."
"Nechte si tu frázi, takto mi odpovídáte pokaždé," rozčilovala se.
"Musíte mít trpělivost,"nervózně si promnul ploutví čelo.
"Manžel se vrací pozítří, jestli se včas..."
"Nebojte se, mi Vašeho syna najdeme." V duchu však proklínal agenty, měli být ti nejlepší. Zřejmě se spletl...
 
Losos snadno našel odbočku k potoku. Cesta probíhala zatím bez menšího problému. Více energie musel vydat právě na soutoku, protože silný proud řeky ho tlačil po proudu a do potoka ho vpustit nechtěl, proto musel nyní odpočívat. Opřel se o jeden větší kámen, který mu tolik připomínal domov. Potok byl úplně jiný, než veletok řeky.
Ryby se tu nechovaly tak cize, dokonce se kamarádily i s raky, před kterými ho maminka také varovala. Voda byla o dost teplejší než v řece a nemusel ani skákat, aby dohlédl na nebe. Snažil se chovat podle Sumcových rad.
Vydal se znovu na cestu. Plaval si líně a pomalu. Jenomže na to losos není zvyklý.
"Plavat pomalu, to tak, vždyť je tady vody dost."Řekl si a tryskem se proplétal mezi kameny. Okolní ryby se za ním ohlížely a ty mladé mu fandily. Připadal si velmi mocně a nepřemožitelně. Takový pocit však netrval dlouho. V další zatáčce potoku se voda rapidně snížila losos při své rychlosti vylétl do vzduchu a spadl na sluncem rozpálený kámen. Mrskal sebou, ale voda na dosah nebyla. Tentokrát mu ani sumec pomoct nemohl. Chvíli sebou ještě mlel, brzo zjistil, že snažit se nemá cenu, a tak se zklidnil. Otevíral pusu a doufal, že někde bude nějaká kapička vody. Na suchu vydrží v klidu sotva den.
Takto na kameni ležel do setmění. Už byl otupělý, kůže byla dávno vysušená a začala na hřbetě praskat.
 
Smrákalo se, cvrček ladil své housličky a kukačka upozorňovala na blížící se tmu. V křoví zapraskaly větve. Okamžitě odtamtud vylétlo hejno vrabců. Za chvíli se z lesa vynořila mužská postava. Bronzově opálená kůže se leskla potem, černé dlouhé vlasy měl slepené do pramenů, některé byly dokonce přilepené k obličeji. Rychlým,ale lehkým krokem se přenesl k potůčku. Několikrát si omyl v průzračné, ale už ne moc chladné vodě ruce a obličej. Neměl moc času. Musel svoje indiánské druhy upozornit, že jejich soused vykopal válečnou sekeru a chystá se zaútočit na každého, koho potká.
Z celého indiánského kmenu byl nejhbitější, nejmrštnější a měl nejrychlejší strategické úsudky. Takový je v každém indiánském kmenu jen jeden, a proto je nazýván Lososem. Většina indiánů proto také lososy uctívá jako posvátnou rybu.
Indián se chystal po krátké přestávce na cestu, když v tom uviděl na kameni malého Sama.
"Co ty tady děláš? Nemáš být radši v řece?"zašeptal do ticha. Z dlaní udělal mističku, nabral do ní vodu a sotva živého lososíka.
Ladným krokem běžel podél potoka, věděl, že asi tak dvě míle odsud proudí řeka.
 
Losose už nedoufalo, že by mu mohl někdo pomoct. Rukou indiána se zprvu lekl, ale když ho namočil ve vodě, věděl, že mu ublížit nechce. Sam už byl stejně hodně unavený, nemohl by se ani bránit. Indián mu opravdu neubližoval, ale proč ho nepustil do potoka? A proč s nim tak podivně kýve? Dělá se mu z toho špatně, snad už to nebude trvat dlouho.
 
Indián se sehnul k říčnímu toku, tady byla voda o dost chladnější.
"Uvidíš tady se ti bude plavat lépe,"a pustil malé rybě do vody. Losos jako by ožil při prvním kontaktu s řekou. Několikrát vyskočil nad hladinu a ocasní ploutví zamával indiánovi na znamení díků. Indián se chvíli ještě díval do řeky za mizejícím mladým lososem. Zbyla po něm už jen stříbrná stopa, když se vydal na cestu za svými indiánskými bratry.
 
Losos ani netušil, jak moc je blízko domova. Pro svou únavu zaplul do blízkého rákosí a usnul...
Probralo ho lechtavé slunce, které se tak známě odráželo v říční hladině. Losos si protáhl ztuhlé ploutve. Zatřepal ocasem. Vyskočil nad hladinu a vyrazil na zbytek cesty, už musí být blízko domova.
Prostředí se stávalo známějším, stále častěji ho zdravily známé tváře ryb a ptaly se, jak se má.
Znal to tady, ještě pár temp a je doma. Uviděl svůj velký, studený a šedý kámen… A maminku. "Mami!" zvolal. Lososice se nedůvěřivě otočila, už nedoufala, že svého synka kdy spatří. Ploutvemi ho objala.
"Už mi nikam nikdy neutíkej,"řekla mateřsky....
 
"Nic nevidím, kde to jsme?!"křičel jeden z agentů a snažil se proplést mezi řasami.
"Myslím, že jsme ztratili stopu..."
 
Všechno se začalo rozplývat. Pronikavě něco pískalo. Dívka poznala, že zvoní budík, zaklapla ho a v tu chvíli zapomněla na lososa a s ním i na kouzelně pohádkovou řeku se sumcem, pstruhy...Její starostí byl opět jen a jen úspěch dnešního testu...