O víle, která se dloubala v nose

Byla jedna Víla. Teda, bylo jich víc. Ale náš příběh pojednává o víle, která se jmenovala Julinka. A abychom mohli určit jednu konkrétní vílu, o které je tahle pohádka, ještě prozradím, že ta naše Julinka se dloubala v nose. Ráda. Patologická touha po dloubání v nose, tak by se to dalo nazvat. Chudák víla, ona si za svůj zlozvyk nemohla. Ty dva malé neposlušně prstíčky si vždycky našly nosánek, jako by si s ním chtěly hrát a toužili po něm. Tak se stávalo, že víla při sledování televize, nebo při čtení časopisu, či dokonce u hraní ping-pongu a také když psala všemi deseti na počítači zajela svým palcem a ukazováčkem do nosní dírky a rejpala a rejpala. když byla malá, sotva malíček se jí do titěrného otvůrku vlezl. Ale spolu s věkem přibývalo prstíčků a nosní dírky byly stále větší a větší. Jeden, dva prstíčky, poté čtyři a už už tam měla celou ruku i se zahradním slunečníkem. Nosík má dírky dvě, ruce jsou také dvě a... No, zkrátka si ráda dloubala v nose.

Jednoho dne si zmizelého slunečníku a dvou barových židlí všimla kmotřička víly a začala po ztracených věcech pátrat. "Julinka, nevíš náhodou, kam tatínek dal slunečník na stůl na zahradu a ty dvě barové židličky?" ptala se Julinky. Ta ovšem pohotově zanořila ruku do nosu a tahala věci jednu za druhou. Prvně zrcadlo, balíček tužkovek, německého turistu, až došla na slunečník. Pátrala dál a narazila na obě barové židle. Kmotřička jen zakroutila hlavou se slovy něco na způsob "Ach to mládí" a šla mýt nádobí. Jaké bylo její zděšení, když přišla do kuchyně a... kuchyň nikde.

Kmotřenka samozřejmě ihned věděla, za kým má jít. "Julinko, kam jsi dala kuchyň?" Julinka jen pokrčila rameny a začala z nosu tahat jednu věz za druhou, až došlo na obvodové zdi a podlahu a kuchyň zase stála tam, kde byla dřív. Tak plynul čas a kmotřinku už trošičku začalo štvát, že se záhadně ztrácí tolik věcí. Rozhodla se tedy, že to Julinku odnaučí. Pořídila tedy Julince kouzelnou hůlku, protože každá víla ráda kouzlí a žádné pořádné kouzlo se neobejde bez kouzelné hůlky. Došla do obchodu, koupila Julince kouzelnou hůlku a milá Julinka měla další ráno na stole v pokojíčku krásnou, novou kouzelnou hůlku. Kde si myslíš, že ta hůlka hned skončila… Vzala ji mezi dva prsty a šup, už byla v nose. Když byla Julinka větší, naučila se (po mnoha marných a leckdy i trapných pokusech kmotřičky o odnaučení dloubonososti) při dešti schovat tak, že roztáhla nosní dírku a vlezla si do ní.
Jednoho dne se takhle chtěla před deštěm schovat celá, včetně jejího nosíku a nacpala se do svého nosu celá. A v okamžiku, kdy se její nosní dírka otočila naruby a poslední molekula jejího nosu vstoupila sama do sebe, vznikla černá díra.
A ponaučení? Když bude člověk pěstovat své zlozvyky, vyroste z něj něco velkého. Amen