Cesta k rozplynutí

Bylo jednou jedno děvčátko, nebylo ošklivé, dokonce bylo i velmi chytré, ale nedokázalo se prosadit. Dlouho bylo takovou šedou myškou ve velkém světě barevných paneláků a rychlých aut, znuděných lidí a spěchajícího času.
Ztrácelo se v tom světě a ztrácelo se i samo v sobě. Vědělo, čeho by chtělo dosáhnout. Snad trochu naivně věřilo na pohádku o princi, který jí ukáže, jak žít.
Čekalo a psalo. Své myšlenky, svou duši, své verše.
Nedoufalo, že by si jich někdo všiml. Psalo je trochu sobecky pro sebe, aby ukázalo lidem bez tváře, co v takovém malém človíčku je.
A lidé se dívali, četli, chtěli rozumět. Ne každému se to podařilo, ale nakonec se našel mladík, který se tak tvářil. Jako by v ní viděl skrytého umělce, ikonu, někoho víc.
Děvčátko mu uvěřilo. Tak, jako dosud nikomu jinému. Byl jejím princem z pohádky, byl pro ni novým světem, jenž bylo třeba prozkoumat.
Jak by mohla takové příležitosti nevyužít? Chytila ji, první, za pačesy a nehodlala se jí vzdát za žádnou cenu.
Musela být trpělivá, snášet porážky v malých bitvách, aby se naučila taktice a mohla vyhrát tu, která rozhodne celou válku. Postupně přebírala iniciativu na všech frontách a dobývala nikdy neztracené pozice.
Věřila. Víra v to nepopsatelné jí byla vším. Vším, co soupeř neměl.
Ale kdo jím vlastně byl? To netušila ani sama do chvíle, kdy skutečně poznala svého prince-zachránce.
Kvůli němu utrpěla tu nejtěžší porážku. Prohru v bitvě se sebou samou. Jiného by to zničilo, ale jí osud přiřkl tužší kořínek. Musela si projít očistcem děsnějším než v Dantově Božské komedii.
Z posledních sil obětovala to nejcennější, co měla ve svých rukou. Jedinou zbraň, která jí zbyla.
Doufajíc, že zasáhne přímo do srdce, posbírala střípky své první lásky do posledního nejnicotnějšího kousíčku, aby je mohla obrátit v nenávist, ve svůj prospěch.
A osud nebo snad Bůh stál při ní. Zbavila se nitek, které ji s dokonalou pevností nanovláken ovíjely, nenechaly zhluboka nadechnout.
Plíce se jí poprvé naplnily vzduchem a srdce jistotou, že se nikdy neztratí ve změti lidských kroků a nestálých názorů. S důvěrou v sebe a své schopnosti, ale s pokorou k tomu nepopsatelnému. Nebyl to člověk, nebyl to Bůh ani osud. Ne takový, jak ho lidé chápou.
Věřila, že je jediná, ale byla příliš malá a naivní, aby pochopila, že to není pravda.
Nebyla odlišná od ostatních, ale i k tomuto poznání musela časem dospět. Musela objevit někoho jako ona, přesto vzdálenějšího, vyspělejšího...
Čekala dlouho v zaslepenosti vlastního přesvědčení a dostala se do situací, se kterými si nevěděla rady stejně, jako si nedokázala poradit dříve s okolní realitou.
Vrátila se na začátek kruhu, přestože úplně změněná. Okusila obě strany vyhraněného bytí, avšak nedosáhla Buddhova osvícení střední cesty. Nemohla vystoupit z té cirkulující dráhy nekonečnosti. Trpěla svou vlastní samolibostí a neschopností prohlédnout svou slepotu.
Bloudila světem a umírala. Ztrácela se, nehledala.
"Žiješ ještě? Probuď se, prosím, dýchej!" znělo jí v uších jako bublání potoka, jako křik racků na burácejících útesech.
Neviděla světlo, jak říkali ti, jenž přežili klinickou smrt, neviděla ani jiný svět. A už vůbec neviděla původce toho hlasu.
Vždyť přeci nezemřela, nebo ano? Nemohla. Ale co se skutečně stalo, na to si nedokázala odpovědět. Nevzpomínala si.
Ten hlas neznala. Neustále opakoval slova, jimž nemohla porozumět. Nebo nechtěla?
Najednou, jako by na tom záleželo celé její bytí, chtěla. Uvědomila si, že není sama. Že všude kolem jsou jí podobní.
Ne. Byli to lidé, kteří trpěli, aniž by si to zasloužili. Děti, kterým bylo souzeno nikdy nepoznat své rodiče, žít s neskutečně drsným handicapem, jenž jim nikdo neodpáře. Byli ocejchovaní a ona mezi ně nepatřila.
"Probuď se konečně!" Tentokrát přetrhl proud myšlenek ostrý a jasný hlas.
Chtěla otevřít oči o zmizet od tohoto aktu utrpení.
Nesměla.
Musela se dívat tak dlouho, než ji to uhodilo jako první rána v první bitvě. Jako střepina z děla neskutečné pohádky jejího dětství.
Ten člověk se jí snažil pomoci. Byla si jistá, že je to člověk, stejně, jako si byla jistá, že už jí nezbývá příliš času učinit nejdůležitější krok do neznáma.
Musím je zachránit, problesklo jí hlavou. Ne jen některé, ale všechny. Do jednoho.
Ale jak?
"Stačí chtít," znovu se ozval hlas, tak blízký, že by stačilo natáhnout ruku a dotknout se.
Stačí chtít. Tak snadné to být nemůže.
Chtít něco pro sebe je nejjednodušší myšlenkou jedince, ale chtít něco pro jiného, dokonce pro tolik jiných...
Najednou zapochybovala o své vůli. Byl to jen záblesk tisíciny vteřiny, než uvěřila, že to je jediné, na čem záleží.
Zkousla ret, až na jazyku ucítila železitou chuť krve, a napjala svou vůli jako strunu na kytaře, že hrozila stejně tak pod nesnesitelným tlakem prasknout.
Doufala. Nechtěla, aby její snaha přišla vniveč. Ztratili by veškerou naději. Ztratili by sami sebe. Ztratili by... Myslela za ně za všechny, na ní nezáleželo. Mohla by zmizet beze stopy a nikdo by ji nepostrádal pro to, kým byla. Jenomže oni těď potřebují pomoci.
Pokusila se znovu přitáhnout kolíček kytary vlastní vůle.
A najednou to cítila. Přišli jí na pomoc. Ne jeden, ale všichni. Svými malými troškami se s ní rvali o jediný pohyb. Otevření očí dosud osleplých.
Společně by dokázali pohnout galaxiemi, ale k tomuto titěrnému pohybu byla třeba preciznost detailistické složky.
"No konečně. Už jsem myslel, že mi tu zůstaneš ležet celou noc. Musel bych je zavolat, ale měl bych z toho jen problémy. Jako bys nemohla nastoupit k někomu jinému. Já vím, nemohla. Od toho tu ostatně jsem..."
Nechápala, jak se ocitla na sedadle autobusu, ani proč na ni ten mladík takhle mluvil.
Vzal ji za ruku a vedl jinam. Zpátky do života, který měla žít. Pomohl jí překročit kruh, do něhož se už nikdy neměla vrátit.
Vedl ji dál, dokud si nebyla jistá vlastními kroky. Mohl by zůstat s ní, kdyby chtěl, stejně jako se mohl vrátit ke svému autobusu. Rozhodnutí spočivalo jen na jeho temeni a přinutilo ho sklonit se k dívce jdoucí mu po boku.
Přitiskl ji k sobě doufaje ve splynutí. V rozplynutí.
Po nekonečné chvíli otevřel oči a rohlédl se.
Zavolal na mladíka loudajícího se kolem, hledajícího pravdu a svět, nebo možná jen drobné, které mu vypadly z kapsy.
"Chytej a hledej autobus na konci ulice. Hledej a buď dalším princem." S těmi slovy mu hodil klíč, který by nemohl patřit žádnému zámku žádných dvěří. Nic víc.
Jen zavřel oči, pevněji objal dívku, jež se k němu s nejistotou vyplašené laně tiskla, a rozplynul se.