Prodavačka zápalek aneb tři zápalky

První zápalka
„První sirka krásně hřeje, krásně pálí. Líbí se mi ten žlutavý tančící plamínek. Je tak lehkomyslný a bezstarostný. Chtěla bych tančit. Protančila bych se třeba do Afriky, mezi černochy, kde neznají naše kruté zimy. Třeba by se našel někdo, kdo by si koupil zápalky.“

Druhá zápalka

„Ach jak jsem hloupá. Právě jsem zapálila svou předposlední zápalku. Kdo by koupil jednu hloupou zápalku? Nikdo. Pro mě má však velkou cenu. Moje dvě zápalky jsou totiž to jediné, co mi zbylo. Maminka mě opustila, tatínek mě vykázal z domu, jen vy dva plamínky naděje, jen vy jste mými společníky v kruté zimě.“

Třetí zápalka

„Tatínku, poslední zápalka uhasíná, chtěla bych proto věnovat poslední okamžiky tobě. Vím, že jsem nebyla ta nejposlušnější holčička na světě, vím, že jsem občas zlobila a vím, že jsem nikdy nevydělala dost peněz, abychom se dobře najedli. Ale peníze taky nejsou všechno, nezmírnili by kruté norské zimy a nezachránily by maminku. Maminka odešla a tak to mělo asi být a tatínku, cítím, že asi také odejdu. Promiň mi to, dnes byl špatný den, velká zima, lidé byli zavřeni doma a zápalek měl každý dost. Nemohla jsem se vrátit domů, věděla jsem, že bych dostala výprask, věděla jsem, že bys byl na mě naštvaný. A teď, v kruté zimě, snažím se zahřát svými vlastními sirkami, pozoruju ten malý, tančící plamínek a snažím se nemyslet na to, co přijde. Plamínek zhasne a bude tma, tma, která potrvá věky věkoucí. Tatínku, prosím, odpusť mi, nechtěla jsem ti být na překážku, nechtěla jsem být břemenem, chtěla jsem nám pomoci, chtěla, ale nemohla jsem, nemohla. Dnes byla zima a lidé zápalky nepotřebovali. Maminka je kdesi v nebi, má se určitě dobře. Jaké to asi je, tam v nebi? Zajímalo by mě, jestli jsou tam ti krásní bílí andělé, jak vyprávěl pan farář. Jestli je tam opravdu všeho hojnost a boží láska na dosah. Chtěla bych tam být s tebou, maminko, slyšíš? Vem mě k sobě.“

Ráno.

Bylo mrazivé zimní ráno. Bělounký sníh se třpytil v paprscích vycházejícího slunce. Obyvatelé městečka Tromso líně vstávali a čelíce krutým mrazům, vyráželi do svých prací. Na náměstí leželo děvčátko. Líbezná bledá líčka pokrýval čerstvě napadaný sníh, nožičky mělo skrčené, snad aby se zahřálo, ruce sevřené k modlitbě a na klíně tři vyhaslé zápalky. Nedýchalo. Snad bylo vzato na boží milost, jak si tolik přálo, snad si teď hraje s bílými anděly a snad je zase se svou maminkou.