Lili

Ve vysokém bukovém lese se zvedl obrovský vítr. Statné stromy statečně odolávaly. Jejich stříbrně kovové kmeny se bránily poryvu větru. Stály rovně, ani se nehnuly, jen jejich zelené koruny skřípavě naříkaly. Ve vichru se ozýval divoký smích. Stará ženština s dlouhými rozcuchanými šedými vlasy a s pláštěm černým jako noc plula na obrovské zelené kouli lesem. Její oči žhnuly žlutě a sršely nenávistí. Byla to královna bukového lesa. Shromažďuje své bohatství. Už spoustu let krade lidem smích, laskavost a dobrotu. Chce být nejmocnější. Již dávno ji bukový les nezajímá.
V širokém okolí není slyšet zpěv, smích ani veselé povídání. Lidé chodí kolem sebe, jako by se neviděli, jako by se neznali.
Jen Lili je jiná. Je to droboučká rusovlasá holčička. Je veselá a všude je jí plno. I když si jí nikdo nevšímá, ke každému je vlídná. Její smích zní vesnicí jako stříbrný zvoneček.
Královna lesa však skřípe nenávistně svými zuby. Kuje pikle pomocí kouzelné zelené koule, ale Lili všem jejím nástrahám odolává. Dívenka ani nemá tušení, že je pro královnu tak tvrdý oříšek.
Od včerejška však chodí Lili zamyšlená. Zrovna, když hledala ve sklepě prstýnek po mamince, který se jí smekl z prstu, slyšela nad sebou podivný hukot. Divoký vichr se přehnal domem. Zelené světlo podlahou jen zablikalo. Babička a dědeček byli zamlklejší ještě více. Ten obrovský černý plášť, který zahlédla, jí nedal pokoj. Poznala, že lidé z vesnice se bojí. „Čeho se bojíte?“ volala. Odpovědí jí bylo jen mlčení.
Stará veverka Babča přišla požádat Lili o pomoc: „Lili, pomoz nám! Náš domov, náš krásný bukový les, bude zničen. Do úplňku musíš najít lesní dveře, jinak všechno dobro, smích, laskavost, který královna ukradla, se promění v obrovské nenasytné černé brouky, kteří náš les sežerou!“ Lili měla strachem rozšířené oči. Srdíčko jí málem vyskočilo z hrudi, jak divoce tlouklo. Milovala ten les na jaře, když se začínal zelenat. Milovala ho v létě, když ji chránil před sluncem. Milovala ho na podzim, když zlátlo listí. Milovala ho i v zimě, kdy byl pokryt běloučkou sněhovou peřinou. „Ne, les tady musí zůstat! Pomohu,“ řekla odhodlaně Lili.
„Vezmi si maminčin prstýnek. Ty jediná jsi prožila tolik bolesti, že ti královna nemohla nic uloupit,“ řekla Babča.
Společně vešly do tmavého lesa. „Hledat dveře musíš sama, jen vy, lidé, je můžete najít.“ Ať Lili hledala, jak mohla, nalézt dveře se jí nepodařilo. Uplakaná a unavená si sedla u studánky. Zrovna v tu chvíli se měsíční paprsek odrazil od hladiny a osvětlil staré dveře vedle obrovského buku. Lili setřela slzy a rychle je otevřela. Nádherné bílé světlo utíkalo ze dveří, pak se proměňovalo ve stříbrné mráčky. Déšť, který z nich padal, se třpytil a zářil. Zlou královnu i s její koulí odfoukl vítr za dveře. Tyto se zavřely. Nikdo je již nikdy nenajde.
Lili únavou usnula v lese. Zvířátka ji zahřívala a radovala se ze záchrany lesa. Kolem ní byl opravdový rej.
Ráno se radovali lidé, smáli se na sebe a zpívali. Když Lili otevřela oči, usmála se a šla domů. Bukový les nádherně voněl.