Vločka

Tichá temná noc. Pod kopcem svítí okna statků. Všude kolem jsou zoraná pole se zmrzlou hlínou. Ledový vítr sem nahání dešťový mrak, který již dychtí po vypuštění svého nákladu. Hvězdy mizí za jeho temnou oponou. Schyluje se k vánici.
Mrak vypustil pár kapek vody, které se takřka okamžitě proměnily v krásné, bílé, třpytivé vločky. Pomalu se snášely k zemi, zatímco je pošťuchoval vítr.
Jedna z vloček byla velmi šťastná, protože nechtěla podat mezi milionem dalších. Chtěla být jiná, chtěla zemi pokrýt bílým přehozem sama. Pomalu klesala a nedočkavě sledovala přibližující se zemi a vítr jí občas schválně popostrčil výš.
Připadala si krásná a jedinečná. Už jí zbývalo pár desítek centimetrů. Začala se třást nedočkavostí. Za chvilku to přijde. Byla již skoro na zemi, když ji vítr popostrčil o něco výš. Naštvalo ji to, ale nezlobila se.
Dopadla na chladnou zem. Konečně dosáhla svého cíle. Rozhlédla se. Pole se nezměnila v bílou poušť. Stromy neměly bílé čepičky. Střechy domů zůstaly tak ošklivě civilizovaně červené. Ležela sama uprostřed černého zoraného pole. Sotva ji bylo vidět.
Začala litovat, že nepadala s ostatními. Sice by byla jen tuctová vločka, ale nebyla by sama a něco by dokázala. Pomalu tála. Jedno její rozvětvené rameno se měnilo ve vodovou stopu. Kdyby tu byl někdo, kdo by jí zastudil. Mrzelo ji, že je takhle zbytečná. Byla už poloviční a ospalá. Usnula.
Probudil ji lehký otřes a příjemné zastudění. Kolem se snášely stovky vloček. Všechny hlasitě a neklidně štěbetaly. Dopadaly jedna po druhé na zem. Naše vločka přestala tát. Měla radost, že není sama.
Všimla si, že jí žádná vločka není ani podobná. Tam byla větší a ta zas menší. Ta hlasitější a ta tišší. Nebylo dvou stejných vloček.
Ta naše, skrz vrstvu dalších, viděla, že z černého pole je bílá duna, ze strašidelných stromů skoro sněhuláci a ošklivá vesnice s červenými střechami se proměnila v zámek pro zimní královnu. Byla ještě šťastnější. Povedlo se jim to. Spolu. To, co ona sama nezvládla. Vytvořily přenádhernou zimní krajinu.
Obloha začala modrat. V údolí bylo naprosté ticho. Všechny vločky napjatě koukaly tam, kde se zem pojí s oblohou. Ptáčci rozehráli svůj zimní orchestr. Na obzor začalo stoupat slunce. Jako doprovod mělo pár růžových mráčků. Vše, co zima stvořila, se začalo diamantově třpytit. Bylo to jako v obří pokladnici. Děti, navlečené do péřových bund, se strakatými šálami a čepicemi s bambulkou, vyběhly z vesnice a sáňkovaly na svazích, stavěly sněhuláky, bruslily na rybníčku, nebo hrály koulovanou. Údolím se rozezněl dětský smích.
Naše vločka by tak šťastná, jak jen vločka být může. Udělal totiž šťastné a veselé ostatní. Podívala se sluníčku do očí a to jako by přikývlo. Poslalo k ní svůj paprsek.
Roztála.