Malá mořská víla/ příběh z hlubiny

Těžko už někdo najde cestu zpět po které vkročila na pevnou zem z hlubin moří. V kterémže asi moři se to vše stalo? Kde se zrodila víla krásnější slunce, jejíž prameny vlasů zářily oblohou a tělo štíhlé, průhledné jako mořská vlna se ovinulo kolem mysli prince?
Bylo - nebylo: tak začínají pohádky. Tudy asi nejspíš vede i pěšinka k malémořské víle.
\Byla- nebyla? Dávno tomu;
v jednom moři čistém jak obloha žila maličká víla se srdcem nepokojně zvědavým zvláště, když v se v příboji dotkla země a zahlédla prince. Očaroval jí, protože byl úplně jiný než svět ve kterém dosud žila.
Říci to po lidském, byl to člověk z masa a kostí. Jeho tělo mělo určitě nádech barvy skořice a písku. Zakrýval ho hábitem látek, které svítily jinak než svět, který ji obklopoval.
A nejspíš si zpíval. Píseň měl jinou, v tóninách, které nezpívaly ani její družky, ani vítr, který si s nimi hrával na honěnou.
Proto se zamilovala. Vstoupila z vln a zaprodala svou nevinnou
krásu. Každý krok učiněný po zemi jí byl bolestným řezem do křehkého těla a byl jí odňat i hlas. Jen oči měly právo hovořit.
Člověk ale opravdu neumí naslouchat víc než hlasu. Může být falešný, zrádný. Má výhodu, že zní.
Proto princ nikdy nepřečetl z očí své maličké víly co vlastně ukrývalo její srdce za dar.Vyměnil je za okázalý proslov, který byl vystaven na odiv.
Tak zraněná víla opět vklouzla do tmavých hlubin moře. Jako pěna ušpiněná dotykem člověka.
Už je tomu tolik let co se pověst vypráví.
Kdo ví. Třeba znovu získala svou nebývalou krásu.

Jenomže tu objeví až ten kdo se naučí rozumět moři.