Jiná země

Honzíku můj, synku můj,
usedám k tobě na postýlku
a povím ti jednu pohádku
...o zemi, ve které žijí docela jiní lidé než v té naší.

A jak taková země vypadá? Ptá se Honzík.

Je to země krásná a slunná, lidé jsou si navzájem rovni, mají stejné možnosti a žádný z těch lidí, co tam žije, toho však nijak nezneužívá. Bankovky peněz jsou jen kousky bezcenných papírků. Lidé tam neznají, co je to strach ze ztráty práce, nemusí se bát toho, že nebudou mít se za co najíst nebo že nebudou mít třeba penízky na to, aby mohli kde bydlet. Nejsou tam žádné práce-podniky, které by vlastnili podnikatelé a žádní podnikatelé tam tedy nemůžou ubližovat svým lidem.

Ale tatínku, vždyť jsi říkal, že jsou i hodní podnikatelé?

To ano, broučku můj, není jich tu mnoho, ale ti tu také jsou. A právě nejvíce těm hodným podnikatelům tady zase ubližují ti lidé, kteří jsou těmi hodnými podnikateli zaměstnáni. V té jiné zemi nikdo ve zlém nevyužívá toho, že práci má a každý se snaží pracovat tak, jak nejlépe opravdu umí. Lidé tam vědí, jaké je to v zemi naší a tak si váží toho, co mají, ale ještě více si váží toho, co nemají.

A taťko, taky jsi mi říkal, že je nutné, aby vždycky někdo řídil všechny ty práce a celou zemi?

To ano, kloučku můj, to viš, že tam také jsou lidé, kteří musí řídit a vést různé podniky a vůbec zemi celou, aby nevznikl chaos. Ale pamatuješ, jak nám strejda Petr, co k nám chodí domů na návštěvu, vyprávěl, jak u nich v práci řídí tací lidé, kteří kopou a šlapou do lidí, jinak by vůbec takovou práci od svých chlebodárců nemohli dostat a dělat? Tak takové práce jsou v naší zemi skoro všechny. V té jiné zemi za devatero horami a devatero řekami řídí práce-podniky a celý stát opravdu jen ti, kteří jsou na to šikovní. A mají to tam také lehčí, protože žádní lidé ve svých prácích jim nehážou klacíky pod nohy a nedělají jim naschváli. Ti řídící lidé jen oraganizují a říkají těm ostatním, co mají dělat tak, aby nevzniknul chaos a zmatek - víš broučku můj malý.

A tatínečku, funguje jim ta země?

Jak by nefungovala, Honzíku můj malý. To víš, není tam tolik věcí na výběr, jako v té naší zemi, ale to, co potřebují děti i dospělí, tak tam je a je tam i více než potřebují. Nejsou tam přeplněné obchůdky s tisíce druhy hraček, mají jich tam třeba jen polovičku nebo i ještě méně než u nás, ale s těmi hračkami si všichni děti opravdu můžou hrát, ne jen na ně v obchůdkách se dívat.

A tatínku, proč se tak nemůžou chovat i lidi v naší zemi?

Protože jsou jiní, ty můj milovaný Honzíčku. Ale třeba jednou za hodně moc a moc roků, až nebudou hory horami, řeky řekami a hlavně lidé lidmi, tak ti lidé v zemi naší se třeba budou mít tak, jako v té jiné zemi pohádkové.