Otevřená kniha ptačí říše

V zemi duhových perliček, za mořem blankytných obláčků, žila malá, sněhová labutí princezna, která uměla na dálku číst z očí všech opeřenců jejich prosby, přání, otázky.
Nejvíce si oblíbila ptáčka ledňáčka, který jí přirostl k srdci.Měl vždy čistě upravená pírka a z pod nich zářilo skromné, horoucí srdce.Kdykoliv se mu dívala do jiskřivých oček, viděla v nich svůj vlastní odraz.Ale, že měla kouzelnou moc, viděla v nich daleko víc-moudrost, oheň, krásu ducha schoulenou pod barevným kabátkem, ochotu pomáhat druhým opeřencům v nouzi a to ji uklidňovalo v jejím vlastním žití.
Do chaloupky se slétalo také hejno špačků, kosů, drozdů, vrabců, skřivanů a vlaštovek,kde vždy našli něco do zobáčku, milá slova, která jim vyspravila oblečky z pírek a pomohla překonávat nejtěžší chvíle samoty, smutků, bolesti a trápení.
V chaloupce žil vedle princezny Adriany také labutí princ.Měl krásné, hedvábné peří, ale viděl jenom sám sebe a svou pýchu.Nebyl zlý, to pouze jeho život od mládí, až po dospělého labutího jedince utrpěl nedostatkem lásky a citu, proto nedokázal sám rozdávat to, čeho se mu po celý život samotnému nedostávalo-upřímné, horoucí srdce.Adriana si na monotónní způsob života zvykla, ale v koutku duše stále věřila v souznění duší, které se ne a ne dostavit.
S ledňáčkem si zpívala každé ráno barevné melodie, pomáhali si překonávat starosti,smutky, ale rádi se spolu i veselili a smáli.
A náhle přišla mrazivá zima, ledňáček nastydl a ochořel.Adriana vzala svou čarovnou, měkkou deku, do které ledňáčka zabalila a na zobáček mazala hojivé masti, aby se malý, něžný ptáček brzy uzdravil.Do krmení přidávala zrnka lásky, která očarovala jeho nitro, ale on se po nich začal uzdravovat, až jednoho dne, na prahu jara, vylétl z chaloupky rovnou k nebesům.Mával šťastně křídly, vesele štěbetal a s lehkostí vánku tančil krajem.Potom opět slétl na okenní parapet ke své princezně a s krásou duše zazpíval tu nejkrásnější melodii, kdy dvě srdce se slijí v jedno jediné.Adriana hořela láskou a topila se v rozpacích, ale protože byla labutí princezna, nemohla si dovolit odejít.Labutě bývají věrné a to nejenom v pohádkách.Slíbili si tedy duševní pouto
na celý život s otevřeným koncem, protože osud často zamotá lety života do sítí tak, že nejdou rozmotat, třebas až za pár dlouhých let, kdy jiný bude svět a v něm oni dva ruku v ruce s láskou:-))