Skřítek Záškodníček.

Skřítek Záškodníček

Pavlík chodil do 2. třídy základní školy. Jeho paní učitelka byla moc hodná. Jenom nemohla u Pavlíka pochopit, proč mu neustále chybějí pomůcky. Jeden den to byl penál, druhý den pastelky, třetí den sešity. Po pravdě řečeno, nemohl to pochopit ani on sám. Především mu vrtalo hlavou, jak je to možné. Každý den si přece připravoval tašku na druhý den. Někdy dokonce i s maminkou společně.

Říkal si : „To není možné, musí tu řádit nějaký skřítek Záškodníček. Jak ale vypadá? A kdy mi tašku bere?“

Jednoho dne si vzal do hlavy, že té záhadě musí stůj co stůj přijít na kloub. Večer šel spát hned po večerníčku. Ani si v posteli nečel jako jiné dny. Nařídil si budíček na půlnoc. Myslel si, že určitě Záškodníček řádí v noci.

Domluvil se i s maminkou. Ani mamince se už totiž nelíbilo, že musí Pavlíkovi neustále podepisovat a kontrolovat zvláštní domácí úkoly. Někdy Pavla kárala: „Pavle, Pavle, kam se ti ty věci neustále ztrácejí? Snad nejsi tak nepořádný a takový lajdák!“ To Pavlíka opravdu mrzelo.

Ten samý večer, co se Pavlík rozhodl chytit Záškodníčka při činu, poprosil o pomoc maminku. Ta si večer vzala k televizi pletení, aby náhodou neusnula. Když Pavlíkovi zazvonil budík, odešla do chodby, aby byl pokoj volný. A co nevidí!. Pavlík, který se vplížil do pokoje, vyndává věci ze školní tašky, přendává je do své poličky a z ní bere jiné věci. Tašku s uspokojením zavírá a jde spát, aniž by promluvil.

Maminka záhadu objevila. Milý Pavlík se tak snažil, aby mu nic nechybělo. Myslel na to i v noci, když spal. Ráno si vůbec nepamatoval, že si věci přerovnal sám.

A bylo po Záškodníčkovi. Od té doby si brala Pavlíkovo tašku maminka k sobě do ložnice. Paní učitelka už žádné zvláštní úkoly Pavlovi dávat nemusela.