O Karkulce trochu jinak

V hlubokém šumavském hvozdu, uprostřed bažin a močálů, stála malá chaloupka z perníku. Uvnitř žila mladá cukrářka, jejíž perníky byly slavné široko daleko. A protože nosila červený čepeček, říkali jí Červená Karkulka.
Jednoho dne se Karkulka vydala za svým nemocným kmotříčkem vlkem. Vlk bydlel v Pražské ZOO. Protože Karkulčiny perníky byly sice známým a žádaným zbožím, ale hodná, laskavá a hloupá Karkulka je dávala zadarmo dětem, byla velice chudá a musela do Prahy pěšky. Šla přes sto devadesát kopců, patnáct řek a potoků, třikrát přešla Vltavu, protože neměla mapu a neustále bloudila. Prošla řadou měst a vesnic.
Když došla do malé vísky před Prahou, potkala chlapce s černými kudrnatými vlasy a ušmudlaným obličejem. Karkulce se líbil, i když měl na sobě špinavé a roztrhané hadry, a tak otevřela plátěnou tašku a podala mu perníkovou postavičku. Malý špindíra si uvědomil, koho má před sebou, a hvízdl hlasitě na prsty. V ten okamžik se na Karkulku vyhrnula z okolních domů spousta dalších dětí. Svým zjevem nápadně připomínaly lesní strašidla. Karkulka ani okem nemrkla a již ležela svázaná na prašné zemi. Děti se postavily kolem Karkulky a malý chlapec, kterého potkala jako prvního, se postavil do popředí a začal mluvit: „ Teď nám budeš muset péct perníky , jinak si s tebou zahrajeme na indiány a skalpujeme tě.“ Karkulka se rozhodla, že skalp jí docela sluší a že raději bude péci. A tak jí děti rozvázaly a odvedly do kuchyně.
Karkulka pekla a pekla. Perníkové postavičky plnily nenasytné žaludky únosců. Únavou již téměř padala do pece a vlasy měla slepené cukrovou polevou. Vzpomínala na vlka, který na ni již dva týdny čekal. Když se jí samým vzpomínáním kouřilo z hlavy,napadlo ji, že mu pošle vzkaz. Zapekla dopis do perníkové postavičky a podplatila marcipánem nejmlsnějšího únosce, aby ji odnesl do zoologické zahrady.
Když se vlk k dopisu prožižlal bezzubou tlamou, nasadil si naslouchátko, aby lépe slyšel, zda někdo nejde. Potom si vzal brýle, aby si mohl dopis přečíst, a nasadil si vlčí zubní protézu, aby se zbavil nočního hlídače. S otupělým čichem několikrát obkroužil ZOO a konečně narazil na stopu. Vydal se za lákavou vůní perníku.
Se zbytky sil se dobelhal k chaloupce, kde přecpaní únosci drželi nebohou Karkulku. Když uviděli opelichaného vlka, začali se smát. Smáli se a smáli až jim praskla perníkem přecpaná břicha.Karkulka byla volná. Upekla vlkovi perník a jemně mu ho nastrouhala, neboť jeho zubní protéza zůstala trčet v pozadí hlídače.
Vlk u ní zůstal až do své smrti. Karkulka nechala vlka vycpat a na jeho památku založila velkoobchod se strouhaným perníkem.