Pohádka na dobrou noc II

Jednoho zimního večera, když už šlo všechno dávno spát, zazářila na malém paloučku uprostřed lesa malinká jiskřička. Nebyla to ale ledajaká jiskřička, byla to světluška. Prolétala tiše mezi sněhovými vločkami, neslyšně jako pírko ve větru.
V tu samou dobu, ale na opačné straně lesa, bylo slyšet zvuk rolniček a dusot koňských kopyt. Lesem projížděl zdejší sedlák. Byl celkem bohatý, byl mladý, byl krásný a měl dobré srdce. Když mu bylo 16 přišel o oba rodiče a naučil se postarat nejen sám o sebe ale i o své hospodářství.
Na pasece se chvíli zastavil, nechal koně odpočinout, a kochal se zimní krásou. Pak spatřil světlušku. Bylo to divné, světluška v zimě, vždyť přeci spí. Nedalo mu to a šel se podívat kam letí. Odvedla ho na opuštěné místo k jedné jeskyni ve skále. Když zalétla dovnitř, šel pořád za ní. V jeskyni hořel oheň a jeho plamen jasně osvětloval prostor.
Rozhlédl se kolem sebe, ale světlušku už neviděl. Zato přímo před ním ležela na zemi v košíku hromada malých opuštěných koťátek. Spokojeně spala, jedno přes druhé, a ani trošku je nezajímalo že tam je s nimi ještě někdo. Opatrně zvedl košík a vrátil se zpátky na paseku, košík upoutal na koně, a rozjel se domů. Netušil ale, že ty koťata v jeskyni byla jedné slečny, která si odskočila z jeskyně do lesa na dřevo, a že jsou to jediné, co si odnesla z domu, když utíkala.
Slečna se vrátila do provizorního příbytku a zjistila, že koťata jsou pryč. Bylo jí po nich moc smutno, měla je jako nejcennější poklad, ale Kuličku, Mourka a Princeznu někdo odnesl. Řekla si, že je zkusí najít a tak se vydala po stopách až na mýtinu, a potom podle kopyt do vesnice.
Než tam došla byla vymrzlá a hladová. Naneštěstí v prvním stavení bydlel právě sedlák, který ji vzal koťata z jeskyně. Zaklepala tam na dveře, ty se otevřely a sedlák jí vlídně pozval dál. Když došla do světnice, na zemi ležel košík. Přišla k němu blíž, připadal jí povědomí. V tom se hromada chlupů v něm pohnula a k nohám se jí přibatolily tři kuličky.
Vypadali spokojeně, ba přímo přežraně, ale i tak se jí začli motat pod nohama a sedlákovi došlo, čí jsou. Uvařil spoustu čaje, nabídl slečně a nechal si dovykládat celý její příběh. Mluvili spolu hrozně dlouho, až zjistili, že už je skoro ráno a měli by jít spát.
V poledne vstali, slečna uvařila oběd, pak i večeři, a nakonec už zůstala napořád. A pokud neumřeli tak tam žijí dodnes….