Pohádka pro Hanku

Říká se, že pohádky jsou pro malé děti. A ty si už přece dávno nemyslíš, že jím jsi. Ráda si ale zavzpomínáš, jak ses bála, když ti maminka poprvé povídala o Červené Karkulce, Šípkové Růžence a Popelce. Nebo snad ne? Neříkej, že jsi se netěšila na každý večer, kdy si zalezeš do postýlky a budeš poslouchat další příběh. Pokus se tedy zapomenout na to, že ti je ode dneška patnáct, zachumlej se do imaginární přikrývky a pozorně poslouchej...

BYLO, NEBYLO...
Za sedmero horami a sedmero kopci a řekami bydlela v krásném a honosném zámku nádherná princezna. Měla krásné hnědé vlasy a oči blíže nedefinovatelného odstínu, ale každý se v nich lehce ztratil. Byla hodná, milá a přátelská a všichni ji prostě museli mít rádi. Jmenovala se Hanička. Tahle princezna však byla velmi smutná. Ucházela se o ni sice už fůra princů, ale žádný dosud nebyl ten pravý, který by ji měl rád víc, než svůj život. Každé ráno vstala a pomyslela si: „Tak snad už dnes přijde.“ Jenže jako vždy se nedočkala. Jednoho dne se proto rozhodla, že do všech království pošle posly s pozváním na rytířský turnaj. Princ, který vyhraje a prokáže tak svoji chrabrost a chytrost, ji dostane za ženu.
Měla už připraveny tři úkoly, které budou muset uchazeči o její ruku zdolat. A tak se do království začali sjíždět králové a princové téměř z celého světa, jeden hezčí než druhý. Hanička je náležitě uvítala a jednoho po druhém přijímala do korunního sálu, kde měli udatní princové plnit úkoly. Jenže stejně jako vcházeli se sebevědomým úsměvem do dveří, tak vycházeli nesmíření se svou porážkou. A fronta se pomalu krátila. Princezna pomalu začala ztrácet naději, když v tom se objevil ON. Klasický typ hrdiny. Vysoký a urostlý, zkrátka ideál každé dívky. Vstoupil do pokoje a Hanička se rozzářila. „Jmenuji se Petr, Veličenstvo, a jsem královský podkoní. Vím, že o Vaši ruku se smí ucházet jen urozený muž, ale prosím Vás o to, abyste mě také nechala pokusit se získat Vaše srdce.“ Pronesl mladík a usmál se. „Když prokážeš, že jsi mne hoden, souhlasím!“ řekla Hanička a jala se zadat první úkol. „Dnes má být bohatá večeře. Osm chodů, samé vybrané pochoutky. Jenže kuchtíci ochořeli. Tvým úkolem bude zastat všechnu jejich práci a zajistit nám tak skvělou hostinu,“ řekla Hanička a podívala se na Petra. V jeho očích se nezračil šok nad daným úkolem, jako tomu bylo u ostatních. Byl přece zvyklý na manuální práci. Když nastal večer, nestačila Hanička koukat. Tabule byla honosná a delikátní. „První úkol jsi splnil na výbornou. Nuž, do zítra si odpočiň! V poledne tě bude čekat druhý úkol,“ řekla Hanička a trošku se usmála. Nemohla mu přece dát hned najevo, jak moc se jí líbí! Když uléhala do postele, přemýšlela o druhém úkolu. Jen málokomu se povedlo probojovat se až k druhému úkolu, ale on to zvládl. No, snad se mu povede i zítra. Spokojeně zavřela oči a usnula.
Zato Petr se v posteli převaloval a ne a ne usnout. Pořád musel myslet na princeznu. Tolik se mu líbila!!! Dnešní úkol byl sice lehký, ale přece jen se začínal bát toho, co ho zítra čeká. Převalil se na druhý bok a zavřel oči. „Nu což, nebudu se zabývat zítřkem, teď se potřebuju pořádně vyspat.“
Druhého dne ráno bylo v zámku pořádně veselo. Snad každý už věděl, že Petr úspěšně překonal první úkol. Když královský podkoní vešel do plného sálu přijmout druhý úkol, nemohl si nevšimnout, jak moc to dnes princezně sluší. Měla krásné bleděmodré šaty a vesele se usmívala.
„Vyspal ses dobře?“ začala hned otázkou. „Ano, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl poslušně, ale trošičku nervózně Petr. Hanička na něj mrkla a zašeptala: „Neboj se, dnešní úkol nebude složitý.“ Snažila se Petra povzbudit. „Před měsícem jsem se svými dvorními dámami byla v parku na procházce. Avšak když jsme procházely okolo jezírka, do vody mi spadla zlatá náušnice. Dones mi ji do západu slunce,“ řekla princezna, pokynula dvořanům a odešla.
Celé odpoledne Petr smutně bloumal zámeckým parkem. Věděl, že tímhle nic nevymyslí, ale nevěděl, co dál. Jezírko bylo totiž strašně hluboké a kalné, na dno nešlo dohlédnout. Sedl si k vodě a smutně se zadíval na hladinu. Když v tom se vyvalily vlny a vyplavala zlatá rybka. Podívala se na Petra a lidským hlasem pravila: „Znám tě, Petře, jsi hodný chlapec. Celou cestu až na tento zámek jsem tě doprovázela a pozorovala tvé dobré skutky. Proto ti pomohu. Náušnici jsem před pár minutami zahlédla na dně jezírka. Počkej chvíli, já ti ji donesu.“ Než se Petr stačil vzpamatovat z toho, co mu právě rybka sdělila, už byla zpátky i s náušnicí. „Děkuji ti rybko nastotisíckrát,“ řekl Petr a utíkal do zámku. Však bylo také načase. Slunce už pomalu zapadalo, když udýchaný Petr vešel do sálu.
„Dobře jsi splnil svůj úkol,“ pronesla Hanička a zadívala se na Petra. Už to nemohla vydržet. Tenhle mládenec se jí opravdu líbil a třetí úkol by byl stejně již pouhou formalitou. Sesedla z trůnu a přistoupila k Petrovi. „Myslím, že už jsi dokázal, že jsi mne hoden, Petře!“ Poprvé ho oslovila jménem.
„Tak teď se tě ptám: Chceš mě za ženu?“ Podívala se na něj a vyčkávala odpověď. Petr na ni také pohlédl a pomalu se usmál: „To víš, že chci!!!“ Zasmál se a popadl Haničku do náručí.
A tak byla svatba. Taková jak má být. Krásná a veselá....
A tak spolu žili šťastně až do smrti. A pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes...

Tak co, líbila se ti pohádka? Ale copak Haničko, ty už spíš? Tak to ti přeju krásné sny. Třeba o tom, jaké krásné by bylo žít v pohádce se šťastným koncem..... A já už nebudu rušit.
Dobrou noc...