O sedmi zakletých učitelkách

UPOZORNĚNÍ:
Autor psal tuto pohádku s obrovskou nadsázkou a sarkasmem. Proto v některých pasážích možná nebude tolik vhodná pro děti.
Dále autor prohlašuje, že nemá nic proti učitelům (jedním z nichž by měl sám být), ředitelům, gotikům, černokněžníkům, Komenskému a jeho rodině, a všechny tyto osoby patřičně ctí. Nemá také nic proti státním hymnám a hyperaktivním dětem.
A ještě autor prohlašuje, že rozhodně něco má proti dnešní papírové civilizaci, kde i na použití toalety potřebujete tři i více papírů. Jeden na utření, druhý jako povolení se vysrat, třetí jako doklad, že to umíte a čtvrtý jako doklad, že to umíte za současného pískání různých melodií včetně státní hymny, což vlastně ani nevyužijete…Ale máte, a to je důležité…
Autor zrovna nemusí silikon v lidském těle…

Bylo nebylo, stála jednou za sedmi hraničními přechody jedna zakletá škola a v té zakleté škole – sny mnohých dětí se konečně vyplnily – sedm zakletých učitelek.
Ale nebudeme předbíhat. On totiž byl a nebyl… Teda asi spíš vlastně jenom byl, jinak by to celé nějak ztrácelo smysl. Tak to zkusíme začít jiným klišé: Byl jednou jeden…žádný král, na co zase myslíte…
Tak znova a vážně. Byl jednou jeden žák. Takový malý žáček, vykutálený jak kulihrášek (ufff). Byl sice bystrý, milý, veselý a kamarádský, ale co se dalo dělat, když podobně kamarádské nebyly i jeho učitelky. Mezi dětmi svého ražení byl jedním z největších oblíbenců, takže to, jak nám vtloukali do hlav, že oblíbení jsou šprti, nebyla pravda (a kurva!!!). On totiž určitě šprtem nebyl. Díky jeho bujné povaze, kteroužto mohl v době, v níž žil, vybíjet klidně venku při pastvě (krav, ne vlastní), různých dětských hrách a pomáhání rodině na poli (blahé to časy, kdy jste nemuseli jenom utírat nádobí a vynášet odpadky), to ani nebylo dvakráte možné.
Rodinu vlastně ani tak nezajímalo, jak mu to jde ve škole, nebo jak bude studovaný, protože říkala, že vůl zapřáhnutý k pluhu (taky) žádné velké školy nepotřebuje. Jej ale přece jen přístup jeho školy rmoutil (na rodinu už si zvykl). No uznejte, milé děti, že neustále někoho přesvědčovat, že nejste úplnej debil, že jste jen, moderně řečeno, hyperaktivní dá jednomu zabrat. Když navíc máte potenciál a chcete, ale učitelka vidí jen to špatné…
No zkrátka, jednou po práci na poli se tento žáček zdržel oproti své rodině, domů to už nestihl, a proto si na noc ustlal pod košatým stromem tak jako již mnohokrát, zmožen únavou, protože děti ještě tehdy nechlastaly jak duhy, aby mohl být zmožen alkoholem. (Z tohoto důvodu byl přeborníkem na spaní venku jeho otec…) Potom, uprostřed noci – nikdo neví, zda to bylo uprostřed noci, ale dobře to zní – jej z jeho hyperaktivních snů, po nichž býval ještě zmoženější, než po práci na panském, vytrhl černokněžník. Jeho zevnějšek bych moc nerozebíral, dejme tomu, že vypadal dobře a vizáž můžete zkouknout na internetu když do vyhledávače zadáte „gothics“ nebo „goth style“.
No a ten našemu žáčkovi nabídl jednoduchou dohodu.
„Znám tvá trápení. Vím, že máš problémy se školou. Chtělo by se ti studovat, ale nemůžeš, když tě ty rašple učitelský nenechají svobodně se vyjádřit.“
„Co je to vyjádřit?“
„No dobře. Vezmeme to tedy jinak. Staň se mým učedníkem. Poznáš také spoustu nového,“ říkal čaroděj v jakémsi podivném rauši rozhazujíce rukama, „naučím tě jak se dělá z kamene obyčejného kámen drahý, ze škaredé ženy pěkná, z chatrče zámek, z vody víno…počkej, to už vlastně není v mojí kompetenci. No prostě tě naučím čarovat, budeš umět přeměnit spoustu věcí. Kromě těch kamenů, ty stačí dobře nacenit na tržišti a umět to okecat. Jako bonus pak můžeš mít i věčný život. Sám se jej vzdám ve tvůj prospěch.“
„Ale proč? Proč se chcete vzdát věčného života? To snad přece nemusí být k zahození.“
„Chtělo by se ti věčný život začínat v pětapadesáti s kloubama v prdeli a totálně tuhou játrou?“
Žáček si sice neuměl dost dobře představit ani jedno z jmenovaných postižení, nehledě na to, že nějak vynechával pojmy játra a klouby. Tehdy se totiž dětem něco takového nemlátilo do hlav už ve třetí třídě. Navíc mu ještě tehdy ani nepřišlo podivné, proč si černokněžník nepřičaruje ty věci prostě nové.
„Ale co bude s mojí rodinou? Kdo jim pomůže na poli? Kdo jim bude dělat radost?“
„Jen se neboj a o té radosti si nedělej iluze,“ odpověděl čerokněžník, „tolik práce aby sis na sebe vydělal ještě pořád nezastaneš. Až tě vyškolím já, budeš schopen jim pomoci z bídy, rodičům budeš léčit jejich bolístky, sestrám uděláš novou fasádu, aby konečně vypadaly trochu k světu. Věř mi, že přijdou doby, kdy se zrovna za tuhle schopnost budou platit tisíce. Akorát musíme počkat, až vynaleznou silikon, s pryskyřicí to už zkoušeli, ale tuhla přespříliš. No a bratrům třeba přičaruješ nějaké pěkné manželky, aby tak často nemuseli…ale to je vlastně jedno. Tak co, bereš mou nabídku?“
A žáček nabídku přijal. Odešel tehdy s černokněžníkem a oproti všemu očekávání jej už nikdy nikdo neviděl. Myslelo se, že jej rozsápali vlci, jejichž podíl na regulaci populace byl tehdy ještě nezanedbatelný, případně, že jej objevil nějaký ten pedofil, o nichž se tehdy ještě tak moc nevědělo. Rodiče ani moc neplakali, nebudeme si nalhávat, že měli o svých patnácti ratolestech bůhvíjaký přehled. Když se ozvalo jedno z dětí, že jich ještě předevčírem bylo asi opravdu víc, bylo otcem jen okřiknuto ať drží hubu, a že pokud se to projeví při příštím sčítání lidu, (které se začalo provozovat přesně za 328 let) tak možná dostane podíl z dlabance, co by jinak snědl ten chybějící hladový krk.
Z černokněžníka se časem vyklubal jen zkrachovalý čaroděj, jež vpravdě pár kousků ovládal, nicméně jeho nejoblíbenějším lektvarem bylo cokoli, co donedávna kvasilo. Žáčka jako svého učně nechal ve své jeskyni dospět a naučil jej, nač mu síly stačily (ale moc toho nebylo). Nesmrtelností sice disponoval jako poslední zálohou svého života, ale učni ji upřel, protože mu odmítal chodit do civilizace pro pivo (nebo ten blivajz, co tehdy pod tímhle názvem čepovali). Ten se tak časem zatvrdil proti všemu a všem, zanevřel na celý svět a rozhodl se mu pomstít.
Začal tedy ve své bývalé škole, neboť tam podle něj všechno jeho trápení odstartovalo. Vtrhl tam s kouzelnickou hůlkou o průměru 9 milimetrů a poté co propustil nevinné děti začaroval všech 7 učitelek, co v malotřídce učilo, se slovy „já vám dám službu“ do hub na mytí tabule. Ředitele pak začaroval ve zvíře. Rozhodl se to nechat na magických silách, a tak vydal jenom příkaz, aby se proměnil ve svůj předobraz ze zvířecí říše. Dodnes se neví, v co přesně se ředitel, chudák, proměnil, ale je prý jisté, že jej chvíli na to mladý kouzelník prodal na trhu jako některé z nejméně užitečných hospodářských zvířat (že by vůl?). Tak asi došlo jednou k tomu (a nikdy se to neopakovalo), že nějaký ředitel dělal pořádnou práci taky končetinami, a ne jen hlavou. To ale bylo opravdu naposledy, co viděli jak ředitele, tak jeho bývalého žáka. Od těch dob, jakoby se i budova školy do země propadla a nikdo si na ni nepamatoval, ani o ní nikdy neslyšel. Ve vesničce, kde stála, byla teď škola úplně jiná, s jinými učiteli a děti chodily tam, jakoby se nikdy nic nepřihodilo.
***
Jinde ve světě se ovšem vyskytoval i hloupý Honza. Ten, když kolem sebe viděl samé chytřejší lidi, zatoužil po tom, vyrovnat se jim alespoň z poloviny ve vědomostech. Navíc si ve vší tuposti velice dobře uvědomoval svou příslušnost k zemi, v níž potřeboval na všechno nějaký kus papíru, jehož se všude vyráběl obrovský nadbytek, a tak jej potřebovali zužitkovat. (Předpokládá se, že po odtržení od Pangey se z tohoto kusu země stala některá z papírenských velmocí.) Papír potřeboval na řízení koně, na technický stav jeho kopyt a o emisích ani nemluvím…(Za trest je měřili muklové.) A vůbec byl nějaký papír třeba prakticky na veškeré počínání. Je až s podivem, že tehdy v této zemi ještě nikdo nevynalezl papír toaletní, takže všichni používali kůru stromů a chodili, jako by bylo koňské sedlo odvěkou součástí jejich rozkroku.
Ani on, ani rodiče ale nevěděli, jak z něj už tu tupost vymlátit a nasoukat do něj moudrost. Vyzkoušel všechny školy, co jich jen po kraji bylo, ale za nějaký čas to s ním vzdal i rod, z něhož za několik set let měl vzejít i mistr nad mistry – J. A. Komenský. On měl totiž v hlavě tak trochu průvan, na to, aby vůbec něco věděl, a jeho rodiče zase dobře věděli, že se pan král v jejich zemi chystal schválit placené studium, a tudíž jejich chudý syn nemá na vzdělání nárok – nehledě na to, že by zabralo trojnásobek běžného času, a tudíž by museli patřičně přeplácet. Když mu tuto krutou novinu sdělili (za pět minut) a vysvětlili (za pět dní), rozhodl se, že půjde do světa hledat lepší zemi, kde by nemusel platit školné. Rodiče si říkali proč ne, nakonec k manuální práci, kterou bude muset během cesty vykonávat, aby se uživil, ani k putování samotnému moc přemýšlení nepotřebuje (aspoň do polínka se sekerou zatím vždy trefil) a snad někde najde své štěstí.
A tak si sbalil do ranečku pro velkou jednoduchost jejich přípravy několik instantních polévek nejmenované firmy v tehdy ještě papírových obalech a vyšel do světa. Chodil dlouho, sem tam si něco málo vydělal, tu někomu pomohl, tu zabil dva draky, (neboť měli jeden mozeček rozdělený do všech čtrnácti hlav, takže byli ještě tupější než Honza), nicméně, když králové viděli takového stoupu, vždy jej přesvědčili, že nežli princeznu, dají mu radši pořádně najíst ať může pokračovat. Honza byl spokojený, celkem hrdý, že když započítal zámecké výslužky, nemusel ještě sáhnout na své rozpustné zásoby z domova a pátral dále po vzdělání.
Až jednou, to už se mu zásoby celkem tenčily, došel k polorozbořené chaloupce. Sotva stála, vypadala, že by ji celkem lehce shodilo i myší kýchnutí. Její obyvatelka vypadala ještě chatrněji. Byla to postarší žena, opřená o hůl, na jednom rameni jí seděla opelichaná černá kočka a na druhém spočíval odporný chlupatý pavouk. Honza se při tomto otřesném pohledu rozhodl, že staré ubožačce pomůže a opraví jí trochu její barabiznu. Avšak sotva se s ní domluvil na podmínkách stavby a vyběhal stavební povolení (ejhle, další papír), zjistil, že téměř neumí udržet v ruce pilu, nástroj toliko potřebný k opravě dřevěného materiálu. On totiž zatím spíš jenom tu sekyru. Pokoušel se tedy trámy opracovat její pomocí, ale byl bohužel zvyklý polena štípat při veškeré své mužné (tupecké) síle na jeden pokus. Trefit se tedy aspoň dvakrát do stejného místa, byl celkem problém složitostí srovnatelný s astrofyzikou. Prosím, nezapomínejte, že Země byla podle ní tehdy ještě placatá. No, a trámy tedy podle toho vypadaly. Pokácet strom ještě nebylo tak těžké, protože při Honzově zohnutém postoji z toho lezly jenom dvě možnosti… Strom nebo noha. A to už si i on rozmyslel. Pak, místo aby strom opracovával, jej začal rovnou porcovat na menší kousky. A tady to přišlo. Ne, nevypíchl si o neoklestěné větve oko, toto není akční film, ale neakční pohádka. Než ale kulatinu v jednom místě konečně přeťal (a že to trvalo půl dne a padlo na to přibližně třicet čísel její délky), vypadala sem tam, jakoby na ní už zapracovala rodinka bobrů. Díky Honzovu tesařskému umění byla místy sekyrou ohlodaná až k letokruhům, naznačujícím nejranější dětství stromu. Chatrná osůbka, když to viděla, jen převalila oči a zamumlala něco o tom, že se snaha také hodnotí. Usoudila, že takové trámy by se zbortily i pod jejím pavoukem a Honzovi tedy navrhla, aby jí alespoň připravil jednu ze svých polévek do hrnku.
Ten tedy použil prastarý nástroj, k tomu, co s ním uměl nejlépe a naštípal polínka na oheň v kamnech. Když chtěl ale zatopit, studený komín ne a ne táhnout. Vetchá stařenka už seděla i se svou havětí u venkovního stolku. Když ale viděla, jak se z její polorozbořené chatrče valí dým, utřela si slinu, a ty, co už jí ukáply do hrnku, vylila. Vstala a se spoustou sprostých slov vpadla (doslova, zakopla totiž o Honzův ranec, ponechaný na zápraží) do dveří.
„Hele ty srando, já tu mám sice hrát hodnou postavu, ale koukej vypadnout od mojí plotny. Jsem už stará a mám sílu jenom na jedno velké kouzlo. Takže pokud tě za dobré srdce pošlu někam do lepší země, mohl by ze mě být bezdomovec, pač mi chalupu se svou šikovností ještě srovnáš se zemí. Laskavě s tím vařením vypadni ven. Ohniště i kotlík tam najdeš.“
Honza tedy souhlasil a nakonec se to všechno povedlo, voda se nespálila, pouze dvakrát vyvřela, ale ubohá žena si přece jen po půl hodině pochutnala. Za odměnu Honzu kouzlem poslala do nám již známé zapomenuté školy, a přičarovala mu trochu toho rozumu, poněvadž uznala, že na tento materiálek nepůsobí ani svěcená voda… Řekla mu jen: „Už máš aspoň trochu rozumu. Pošlu tě tedy do jedné zapomenuté školy. Ten rozum jsem ti přičarovala hlavně proto, že jsem řekla, že je to škola zakletá, nikoli zvláštní. Tam musíš osvobodit učitelky. Na to jak, snad přijdeš sám. Ty ti pak dají vzdělání. Jsou zakleté do hub na stírání tabule. Měj se tam…“
Sama si pak chatrč přečarovala do původní podoby, totiž vily s pěti koupelnami a stejným počtem ložnic, z bot samochodek udělala opět Ferrari, z pavouka svého osobního sluhu, a z opelichané české kočky domácí nádhernou angorskou… Počkala, až Honza zmizí úplně, protože ještě nevěřila, že nově nabytý rozum ovládá více, než mužské pudy ovládají jeho a ze sebe znovu udělala krasavici Lolo s příjmením podobným názvu jejího auta v dobách, kdy ještě ani netušila, že se jí kýble silikonu na její hrudi stanou jedné noci při spaní ve špatné pozici osudnými.
Honza se tedy objevil ve škole, kde ihned našel učebnu a v ní první houbu. Díky novému rozumu, a zčásti i zmíněným mužským genům věděl, jak zbavit prokletí ženy zakleté do ledasčeho, (nakonec cucačka zabírala na žáby, i na věčný spánek až smrt – tak vznikla nekrofilie, milé děti). Ale co s houbami? Rozhodl se tedy vyzkoušet klasickou metodu líbání. Zkusil to jednou, podruhé ale stále nic. Potřetí, když se mu to již začínalo líbit, se málem zadusil křídovým prachem, jenž na houbě spočíval, a proto Honzu jeho nová záliba rychle opustila. Prskajíc na všechny strany houbou ve vzteku mrštil proti tabuli.
„Auvajs ty imbecile,“ ozvalo se z ní po dopadu na zem.
„Jů, ty mluvíš?!?“
„Komu tykáš, zmetku? Chceš zhoršenou známku z chování? Za trest napíšeš padesátkrát na tabuli: Už nikdy nebudu tykat učitelce. A jestli to se mnou pak utřeš, budeš psát na tabuli tresty tak dlouho, až bude z doverských křídových útesů pláž.“
Honza, netušil ani co to jsou doverské křídové útesy, ani to, že právě mrskl o tabuli s bývalou zeměpisářkou.
„A co že jste taková zaprášená?“
„Ležím tu začarovaná už věky. Ty bys po takové době taky nevypadal zrovna k světu…“
„Tak víte co?“ řekl Honza a rozhodl se, že houbu alespoň zbaví prachu pod proudem vody. (Pokud zde ještě vodárny neustřihly vodovod.)
Sotva se houby dotkla první kapka vody, změnila se v mladou a na učitelku i hezkou ženu. Navíc pod tekoucí vodou brzy připomínala miss mokré tričko, což byla na tehdejší poměry nevídaná soutěž. No, a protože Honzovi šlo především o to jedno (vzdělání, vy hovádka moje – sexík bude až v dalších pohádkách), pokračoval i v dalších třídách. Pouze věk učitelek se neustále stupňoval.
A ač s tím dámy nebyly dvakrát spokojené (protože si říkaly, že i ten tupec, co je zaklel, na tom byl líp), daly Honzovi potřebné vzdělání a udělaly z něj relativně chytrého člověka. Nakonec jich na něj přece bylo hned sedm. Honza na místní škole později začal dělat ředitele, protože ten původní se po své poslední návštěvě trhu pravděpodobně stal obětí koloběhu přírody odborně zvaného potravní řetězec.
Sedmero učitelek pro jistotu odešlo, aby se jim nepřihodil ještě jednou podobný příběh a na druhém konci světa si otevřely soukromou školu. Dnes jsou bohaté, mají vily s pěti koupelnami, Ferrari a ty zamindrákovanější si do sebe nechaly píchnout nějaký ten silikon nevědouce, že jsou muži, kteří na nebo u svých žen jen neradi vidí věci, kterými by je mohly zabít. Jako třeba auta a tak…