Jak Pepáček našel nový domov.

Malá Anička Jarounková si poskakovala cestou ze školy domů, na zádech si nesla svoji aktovku a v ruce držela tašku se svými poklady. Měla tam obrázky z výtvarné výchovy, výrobky z keramiky a spoustu dalších krásných věcí. Když tu do ní nějaký nezbeda ze zadu žduchl, až spadla na zem. Když zvedne hlavu, tak vidí jak ten nezbeda utíká i s její taškou. Anička začala plakat. Chtěla zavolat, ale její hlásek se ztratil v záplavě slziček.
Už to vypadalo, že ten uličník i s Aniččinou taškou uteče, když tu najednou upadl a rozplácl se na chodníku jak široký tak dlouhý. Spadnul přímo vedle barevných kontejnerů na odpad. Anička začala volat: „To je moje taška, pomóóóc.“ Nezbeda se celý polekal a utíká pryč, až se mu od pat práší. Buď se tak moc stydí, a nebo má strach, že dostane vyhubováno. Aniččina taška byla rozsypaná po celém chodníku.
Nějaký dědeček Aničce pomohl na nožky a povídá: „Pojď, hezky ti to posbíráme.“ Hodný dědeček pomohl Aničce dávat věci do tašky a Anička začne zase uplakávat, protože její věci z keramiky se rozbily. Jen mezi zoubky tichounce dědečkovi říká: „To mělo být pro maminku.“ A dědeček ji pohladí a řekne: „Maminka to určitě pochopí. Vždyť jí můžeš místo toho namalovat krásný obrázek, ten ji určitě udělá taky radost.“ Jak dědeček dává věci do tašky, tak Anička najednou vyhrkne: „Ale toto není moje“ a ukazuje na malé plastové kostečky na chodníku. Dědeček se jí zeptá: „A líbí se ti?“ „Hmmm, moc, jsou moc pěkně barevné.“ „ Tak víš co? Vypadá to, že nikomu nepatří a ty určitě nutně potřebuješ náhradu za svoje rozbité věci. Tak si je vem a doma se maminky zeptej, jestli si je můžeš nechat, když sis je tu tak našla. A teď už utíkej honem domů“ dědeček se na ni usmál a pomalu odcházel. Anička samou roztržitostí sotva stihla zavolat: „Děkuju“. Potom už na nic nečekala a poslušně utíkala domů. Cestou si radostně prozpěvala a těšila se, jak si s kostkami bude hrát.
Doma všechno pověděla mamince a ta se vůbec nezlobila. Aničku pochválila, jak je šikovná, že všechno moc pěkně zvládla.
Celé odpoledne si Anička stavěla z kosteček ze stavebnice kterou našla. Postavila svojí malé panence Jaňulce křesílko, potom hned zas postýlku a další krásné věci. Večer do postýlky uložila panenku a šla spát.
Ale v noci … něco začalo šramotit, až to naši Aničku probudilo, Anička se dívá a panenka Jaňulka není ve své postýlce. Leží na zemi a postýlka je rozložená na hromádku kosteček. Už chce vstát a najednou vidi, kostečky se samy hýbou. Stačilo jen párkrát mrknout a před Aničkou stojí kostečkový panáček. „Ahoj, já jsem Pepáček a ty?“ Anička samým překvapení jen koktala: „Ja ja ja ja jsem Aaaaanička“
„Pěkně mě těší, já jsem Pepáček, pánáček ze stavebnice“
„Ale vždyť ty jsi moje stavebnice, nejsi panáček, teda jsi, ale jsi složený, ty jsi mluvící stavebnice“ vyhrkla ze sebe překvapená Anička.
„No máš vlastně pravdu, ale raději si říkám Pepáček, panáček ze stavebnice.“
„A co jsi dělal na tom chodníku?“
„Jeden chlapeček, který mě dostal kdysi dávno k narozeninám, mě už nechtěl. Dlouho mě nechal zasunutého v ošklivé krabici pod postelí. Nikdo si se mnou nehrál a nakonec mě odnesl pryč. Chtěl mě vyhodit. Podařilo se mi roztrhnout tašku a vysypat se na zem. A pak už všechno víš. Viděl jsem, jak běží ten dareba co ti sebral tašku, tak jsem se mu natočil pod nohy a on sebou plesknul na chodník. Když na mě uklouzl, musel jsem se tomu trošku smát. Bylo to docela legrační. Uličník jeden. To se nedělá brát někomu věci. Tak jsem ho za to trošku potrestal. Pak jsi mě našla ty a vzala jsi si mě domů. Já už nechci skončit v odpadcích. Ani nechci být jinak zapomenutá hračka. Necháš si mě?“
„Jasně, že si tě nechám, kdo má mluvícího panáčka ze stavebnice?“
„No všichni, co mají stavebnici, jen si nemysli, my všechny hračky víme a cítíme. Všechny hračky jsou živé. Ale máme pravidla a ty se musí dodržovat. Já je porušil, mluvím s tebou a to se nesmí, ale jak už jsem ti řekl, už nechci skončit v odpadcích.“
„Všechny hračky živé?“ potichu opakovala Anička a zvedla ze země Jaňulku. „Tak to je i moje Jaňulka živá?“ dívá se na ni a čeká, že panenka promluví.
„ No jasně, už jsem ti to řekl.“
„Jaňulko, Jaňulko, tak něco řekni, no tak Jaňulko.“ Ale Jaňulka nic neřekla, ležela Aničce tiše v rukou, tak jako vždycky.
„Nic ti nepoví“ řekl smutně panáček. „My přece nesmíme nic říkat, ale já vím, že ty to nikomu nepovíš. Tak jsem trošku lumpačil a řekl ti, jak to ve skutečnosti je. A víš co, od teď to bude naše velké tajemství. Ale neboj, Jaňulka tě má moc ráda, řekla mi to. I to, že si s ní moc pěkně hraješ“ dopověděl panáček. „Neboj se Pepáčku, nikomu to neřeknu a budu se o vás moc pěkně starat“ řekla Anička, zívla si a pomaličku položila hlavu na zem a usnula. Hned vedle panáčka Pepačka a panenky Jaňulky.
A i přesto, že ráno měla pocit, že se jí to všechno jen zdálo, tak se o svoje hračky moc hezky starala, uklízela je na svoje místo a vždycky dávala pozor, aby panenka Jaňulka a Pepaček byly pořád spolu. A od té doby měla pocit, že se její hračky víc a víc usmívají. A ona pořád vzpomínala na tu kouzelnou noc a kdyby se to ráno neprobudila na zemi, tak by asi nikdy nevěřila, že to byla pravda.