Jak se rarášci polepšili

Rarášci jsou malí uličníci. Nechci říct, že jsou stvoření nějak zákeřná, jenom vím, jak dokážou lidičky potrápit. Když se vám takový rárášek zabydlí doma, no to je vám pěkné nadělení. To najednou tatínkové hledají klíče od auta, maminky peněžku, nebo třeba telefon. Dědečkové a babičky brýle apod. To jedné holčičce Kačence rarášci udělali takovou lumpárnu, že se opravdu vystrašila. Maminka tu Kačenku uložila do pelíšku, dala jí pusinku na dobrou noc a odešla. Jak se Kačence začali zavírat očka, tak najednou slyší z krabice na hračky jak se chechtá jedna chechtací rybička. Přemýšlí, kdo jí mohl zapnout a začala se trošku bát. Strachy raději zavolala maminku. Ta tu rybičku z krabice vytáhla a odnesla pryč. Mamince to taky přišlo divné, ale myslela si, že se asi rybka nějak pokazila. Ale já vím, že to byli rarášci. Oni ti rarášci, jsou malincí tvorečkové, sotva na prst velicí a hrozně škodolibí. Jak můžou, už tropí lumpárny a mají z toho náramnou radost. Jsou to stvoření čiperná a rychlá a proto je nikdy nikdo nevidí a přesto poznáte, že u vás jsou. No schválně děti, už se u vás doma něco ztratilo. A vaše maminka si byla dočista jistá, že to dala zrovna sem a najednou je to fuč. U nás se například pořád ztrácí čajové lžičky. Samozřejmě, že to jsou rarášci. Ještě teď se občas nějaký nezbedný rarášek totiž najde, ale teď už se s nimi dá jakž tak žít. Dříve to bylo o dost horší. Rarášci byli uličníci jak se patří a nebýt jedné příhody, která se jim stala, tak se nám s nimi žije těžko dodnes. Já vám povím, jak to tenkrát bylo.

To jednou, už je to moc a moc dlouho se jedna rodina rarášku nastěhovala do chaloupky k hodné babičce Antonínce. Babička bydlela daleko od ostatních lidí, až u samého lesa Temnína. Babička Antonínka je v domečku ucítila sotva se nastěhovali. To proto milé děti, že to byla kouzelná babička. Rarášci i přes všechny lumpárny nejsou stvoření nijak chytrá a tak jim nedošlo, že stěhovat se ke kouzelným babičkám jim může být tuze na škodu.

Už první den, co se zabydleli u naší babičky jí vyměnili rendlík sádla za koště. Takže když šla babička pro sádlo, našla koště a když ho dávala na své místo, našla rendlík sádla. Co vám budu povídat, hned vědělo o co se tu jedná. A rozhodla se, že rarášky za tyhle nezbednosti pěkně vytrestá.

Rarášci jak provedou nějakou tu lumpárnu, hned pozorují jak se jim vyvedla. Jenže naše kouzelná babička toho využila a když zjistila, že ji schovali všechny vařečky, tak na sobě nedala nic znát a úplně potichounku pověděla:
„Čáry máry, vařečky dřevěné,
láry fáry, vařečky schované
vraťte se namísto vaše,
hnedle vedle téhle kaše.“
A šup vařečky byly hned na místě, kam patří. To rarášky trošku zaskočilo a divili se, jak je možné, že jsou vařečky v kredenci, když oni sami je dali jinam. Ale protože neslyšeli a nevěděli jak jsou ty kouzelné babičky šikovné, tak je vůbec nenapadlo, že si ty vařečky babička přičarovala zpátky.
A tak to šlo několik dní pořád dokola. Rarášci babičce schovali klíče od domečku a babička zašeptala:

„Čáry máry, klíče moje zastaralé,
láry fáry, klíče moje zatoulané,

utíkejte honem zpátky,
do naší roubené chatky.
Hned na to babičce rarášci vyměnili bylinky za sušené hříbky. Babička Antonínka na sobě nedala nic znát a opět tichounce pronesla.
„Čáry máry, bylinky trhané,
láry fáry, hříbečky sušené,
vyměňte se hnedle,
jen co řeknu jedle.“
Šlo to tak pořád dokola a rarášci už z toho byli na smrt nemocní. Pořád se trápili. Vůbec se nesmáli, jejich škodolibá radost byla najednou ta tam. Po pár dnech už dočista věřili, že jim to jejich řemeslo nějak nejde. Jejich poslední záchranou, byl nápad toho nejmenšího raráška. „Přestěhujeme se jinam, kamarádi“ pravil odvážně rarášek. A natotata se přesunuli do vedlejší hájovny k myslivci Bartolomějovi. Široko daleko od babičky Antonínky nebyla jiná chaloupka, tak rarašci putovali rovnou sem. Jenže myslivec Bartoloměj byl sice šikovný správce lesa Temnína, ale taky řádný popleta. Vůbec mu nepřišlo divné, že flintu místo na polici nad botníkem má pod postelí a že místo chleba v ošatce má mysliveckou kamizolku. On totiž všechno hledal i normálně, tak se ničemu nedivil a to naše rarášky vykolejilo znovu. Teď už dočista věřili, že ztratili schopnost provozovat lumpárny. A když potkali jiné rarášky tak jim hned povykládali co se jim přihodilo. Vykládali své příběhy tak dopodrobna, že většina rarášku o sobě začala taky pochybovat. Od těch dob, když se nějakému raráškovi něco nepovedlo, hned to roztruboval do světa. A tak většina rarášků si začala místo nezbedností raději vykládat pohádky. I teď se najdou rarášci, kteří zkouší co umí, ale není jich tolik a netropí vylomeniny tak často. Díky tomu se nám s nimi žije o dost snáz. Protože milé děti, kdyby rarášci tropili takové vylomeniny jako dříve, tak by jste doma nenašli vůbec nic. To by se vám totiž každý den přinejmenším jedna věc zatoulala úplně jinam. To by bylo pořízení, raději ani nemyslet. A proto pěkně děkujeme babičce Antonínce, že je tak hezky vytrestala.