Neobyčejný příběh obyčejného děvčete II

Kapitola 2. Pádem pouze začíná…

Po několika dlouhých okamžicích, když se konečně zastavil kolotoč světel vířících za zavřenými víčky, otevřela pomalu oči a opatrně se začala rozhlížet. Ještě stále ochromená strachem, že když se pohne, poletí kamsi do neznáma. Bylo tady zvláštní šero. Když si opřela hlavu o zem a podívala se nad sebe, zjistila proč. Strom, vedle nějž ležela, vyrůstal ze dna malé oválné rokle. Koldokola jejího okraje rostly další, jejichž větve se navzájem dotýkaly a proplétaly, tvoříc tak jakousi střechu, která propouštěla jen tolik světla, že bylo možné rozeznávat obrysy a tvary, ale nic víc. Je to jako puklice. Napadlo ji a musela se zasmát, protože si připadala jak brambora na dně hrnce. „Aspoň že tu není vařící voda.“ Dodala ještě nahlas a rozhlížela se dál. Cestička očividně vedla po jejím okraji, ale nebýt toho, že si při otočce dupla a uvolnila tak deštěm a časem změklý okraj, nikdy by si rokle nejspíš nevšimla. Zkusila opatrně pohnout nohama a rukama. S ulehčením, že má údy v celku, se začala zdvíhat ze země.

Byla stále jako omámená a v hlavě jí za čelem v rytmu srdce tepala bolest. Zdálo se však, že nic horšího se jí při pádu nestalo, což byl, vzhledem ke krkolomnému pádu, skoro zázrak. Když konečně stála na nohou, pro jistotu se ještě opřela o kmen starého stromu a zhluboka dýchala. Potom se v ní ale znovu začala probouzet Zvědavice. Její velké oči se do široka otevřely, jak se snažily nasát z toho podivného místa každičký detail, jež se jim podaří příšeří ukrást.

Když teď stála, mohla si lépe prohlédnout i dno. Strom, u nějž se zastavila, vyrůstal z prostřed téměř dokonalého kruhu a stěny se také zvedaly a rozšiřovaly s podivuhodnou pravidelností. „Jako by tu díru někdo vykopal a stromy zasázel.“ Napadlo Perlu. Ale pak tu úvahu pustila z hlavy, protože její oči se zarazily na něčem ještě zajímavějším. Západem lehce nachové slunce našlo v „puklici“ větví jinak nenápadný otvor a teď se jím dralo v úzkém paprsku, který se jako ukazovátko zabodl snad jen krok a půl od Perly ke kořenu jejího zeleného ochránce. Svezla se očima po paprsku jako po skluzavce až ke kořenu. Pak se ještě naklonila, protože se jí zazdálo, jako by něco ten sluneční prst odráželo. A taky že ano, bylo to stále zřetelnější. Paprsek se nezabodával do země, ale rozléval se po nějaké plošce. To už ale Zvědavice vyhrávala na plné čáře. Bolest hlavy byla zapomenuta a drobná postavička klečela vedle toho zvláštního lesku, ručky se dychtivě natahovaly, už už aby tu záhadu rozluštily. Srdce se rozběhlo do rychlého tempa a tělem se rozlil známý pocit napjatého vzrušení z očekávání nového objevu.

Konečně ležela v posteli. Za obvázaným čelem se jí honily události toho perného dne. Byla to její postel, na stropě se formovaly důvěrně známé stíny. Vůně, zvuky, všechno bylo stejné jako nespočet již uplynulých nocí, ale Perle všechno připadalo tak jiné, nové. Něco se muselo změnit. Ale co? Rozčíleně se převalila pod peřinou a v myšlenkách se vracela po stopách dnešních zážitků až do chvíle, kdy ucítila na rukou chlad a v zádech mrazení, když špinavýma rozechvělýma rukama vysvobodila kovovou schránku z jejího úkrytu, v němž snad den, snad sto let , čekala na ten jedinečný lidský dotek. Alespoň tak to Perla cítila, když si téměř posvátně prohlížela její pravidelné tvary, aby v zápětí nedočkavě očišťovala zbytky hlíny, které mohly ukrývat zámek, nebo cokoli, co drželo víko pevně na svém místě. Snažila se přitom, co nejvíce využít slábnoucí pruh světla, jenž propojoval dno rokliny s okolním světem. Za chvíli však již nebylo vidět téměř nic. Už bude noc, došlo jí konečně a začala horečně přemýšlet jak se dostat z téhle pasti domů. Zvědavice byla na chvilku i s objevem zapomenuta. S truhličkou podpaží se začala drápat do strmého kopce, což bylo pro vyčerpané děvče téměř nad jeho síly. Obava z možných následků ji však popoháněla, takže se jí to nakonec podařilo. Vyškrábala se až k cestičce a zjistila, že ještě úplná tma není. Ale brzo už bude. Rozběhla se proto směrem, kterým tušila východ z lesíku a skutečně se po mnohem kratší době, než jakou šla sem, ocitla u trnité závory. Ani se moc nerozmýšlela. Jen se víc zachumlala do kabátku a začala překážku zdolávat. K domovu doběhla už za hluboké noci. Nebýt toho, že měsíc byl téměř v úplňku, neviděla by si ani na špičky bot. Takhle před sebou rozeznala známé, i když bílým světlem měsíce lehce rozmazané, křivky jejich stavení dostatečně včas, aby si uvědomila, že svůj objev nemůže jen tak přinést domů. Sehnula se proto k uvolněnému kameni u paty zídky objímající jejich malou zahrádku. Nazdvihla ho a on na oplátku odkryl dutinu, kterou si Perla minulé léto vybudovala. Jako trezoru jí svěřovala do ochrany své největší a nejtajnější poklady. I když se záhadnou truhličkou se žádný z nich nemohl rovnat. Pečlivě vrátila kámen na původní místo a zdráhavě došla k brance. Čím blíž byla domovním dveřím, tím se její kroky zpomalovaly. Padala na ní úzkost z toho, co bude doma a navíc se začínaly ozývat všechny namožené a potlučené svaly. A samozřejmě také neošetřená rána na čele. Dveře se však neúprosně blížily a tak nadešla chvíle, kdy nebylo zbytí a musela vzít za mosaznou kliku a dveře s důvěrně známým vrznutím otevřít.

Teď už ale ležela pod peřinou, dýchala vůni heřmánku. strach i výčitky rodičů zůstaly za dubovými dveřmi ložnice a smutek neúprosně vytlačila radost z nově nabytých dojmů. Jenom únava s mládím nakonec přemohly všechno a poslali ji do říše snů. Těsně před usnutím, však ještě, jako když klíč cvakne v zámku, přišlo k Perle poznání. Všechno kolem je stejné. To já jsem se změnila. Teď už jsem si jistá. Má cenu se ptát, protože venku čeká spousta odpovědí.