Pejsek Kvído na toulkách

Jednou, když přišlo jaro, narodilo se na farmě jedné fence Astičce malé šťěňátko. Dali mu jméno Kvído. Když Kvído trochu povyrostl a uměl už čile běhat i štěkat, vzala ho maminka na výlet k lesu. Od farmy byl vzdálený jen asi pět minut chůze. Kvído viděl poprvé v životě veliké a hodně tvrdé rostlinky, které se pnuli snad až k samotným obláčkům. Všude lítali krásní velcí motýli a občas si některý z nich sedl na pařízek a pak zase vzlétl a sedl si kousek dál na mech. Maminka štěňátka, Astička, po chvíli zavětřila a pospíchala i s Kvídem k farmě. Páníček je zavolal. "Musíme si pospíšit, Kvído. Ať nemá náš pán starost." Řekla Astička. Jenže v tom spěchu si nevšimla, že Kvído přestal maminku poslouchat a rozběhl se za motýlkem. Tu a tam ještě prohnal kobylku, tu zase čmeláka, až najednou...Byl sám. Zastavil se, rozhlédl se kolem, ale maminka nikde. Až teď si uvědomil, že se zatoulal. Kousek se vrátil, ale byly tam dvě cestičky. Vydal se tedy tou, která byla hezčí a ne tak zarostlá. Díval se kolem a čichal známou vůni, ale stále nic. V tom slyší: "Ťuk Ťuk, klepy klep." Zvedne hlavičku a na stromě uvidí ptáčka ve fraku s červenou čepičkou na hlavě. Kvído se bál být dlouho sám v lese tak se toho ptáčka zeptal: "Dobrý den, pane ptáčníku. Ztratil jsem se mamince a nevím, kudy vede cesta domů." "Dobrý den, mladíče, a jak se jmenuješ? Jsem datel Jura a vedu kroniku všech mláďátek lesa i okolí. Podívám se do seznamu. Jaké je Tvé ctěné jméno, chlapče?" "Jmenuju se Kvído a bydlím na farmě u hodného pána s maminkou Astičkou." "Aha, moment. Podívám se do své kroniky mláďátek. Záznamy vedu pečlivě. Kde já jsem to jenom...." Zatímco datel Jura hledal v kronice, Kvído si sedl na kraj cestičky a prohlížel si datlíka. Má to ale zvláštní čepičku. Jestli pak je sundávací? Pomyslel si. "Á! Tady to mám!" Vykřikl Jura. Kvído poskočil a radostí vyštěkl. "Takže milý Kvído, pojď za mnou, já pomalu poletím směrem, kudy vede cesta domů k mamince. Maminku já dobře znám. Odehnala už několik kukaček od mého hnízda." Datlík ještě vyprávěl, co je v lese nového a kam by určitě šťěňátka sama chodit neměla, až dovedl Kvída na kraj lesa. "Vidíš tam to stavení?" Zeptal se datlík. "Ano, vidím", odpověděl malý Kvído. "Tak to je farma, kde jsi doma." "Hurá, za chviličku budu u maminky!" Zajásal Kvído. "Tak maminku pozdravuj a poběž. Už se stmívá." "Děkuju Ti datlíku, mamince pozdravy vyřídím." Kvído pelášil, co mu síly stačily, tu ve vysoké trávě něco zašustilo. Maminka se pro mě vrátila! Byla to skutečně Astička. Vyčmuchala kudy šla s Kvídem do lesa a tak se hned přivítali. Společně dohopsali vysokou trávou na farmu, kde jim nachystal páníček dobré papání, a když se najedli tak usnuli společně v teplém pelíšku a bylo zase dobře.