Osudy malého králíčka

Jednoho únorového dne bylo na dvorku rodinného domku i přes mrazivé počasí veselo, protože se konečně černé králičí samici narodila malá mláďata. Všechna byla černá, až na jedno, které mělo bílou tlapičku. Bylo menší než ostatní, ale přesto statečně bojovalo o mlíčko a přežívalo.
Když bylo králíčkům sotva pět dní, smrákalo se k večeru a jejich páníčci skončili s uzením masa. Nasypali králíkům zrní, nalili jim vodu a šli spát.
Chvíli před půlnocí náhle vzplanul mour v udírně, ale nikdo, kromě králíků, si toho nevšiml. Plameny se rozšiřovaly pomalu po dvoře a králíky začal v nose šimrat pálivý kouř. Snažili se dostat ven, kousali do pletiva, mocně dupali zadníma nohama, ale nic nepomohlo.
Brzy se oheň dostal až ke střeše nad králikárnou. Z ní začaly plynout jakési podivné výpary. Králíci se začali dusit. To už si všimli sousedé šlehajících plamenů, přivolali hasiče a vzbudili obyvatele domu. Ti urychleně vyklidili králíkárnu z dosahu ohně. Zanedlouho přijeli hasiči, vytáhli hadice a začali hasit. Asi po půl hodině konečně dohořel i poslední plamínek a požárníci unaveně odjeli. Majitelé domku smutně zjistili, že všichni králíci jsou mrtví…teda až na jednoho, byl to právě ten malý králíček s bílou tlapkou.
Jelikož se blížilo k jedné hodině ranní, nikdo neměl náladu zjišťovat, co všechno požár zničil. V jejich hlavě se honila spousta myšlenek, ale ta hlavní byla, co teď s malým králíčkem. Zdál se být vcelku zdravý, a proto ho jen umístili do vystlané krabice a usnuli.
Ráno to vše vypadalo jako hrozný sen. Naštěstí škody nebyly moc rozsáhlé, hodně to odnesla jen střecha kůlny nad králíkárnou.
A náš králíček se dožil rána. Celý den o něj všichni pečovali a dávali mu mléko. Dostal jméno Bobík.