Sami dva

Budu vám vyprávět pohádku. O smutku. O pláči. O bezmoci. O zoufaltsví. O šílenství.

Malý chlapec stojí na náměstí velikého města a pláče. Sám. Pláče pro sebe samého. Ze sebe samého. Tisíce a tisíce lidí okolo procházejí a nikdo se neotočí. Snad ho nevidí. Možná ho vidět nechtějí. Proč?

„Viděl jsem krev, která kolovala v žilách živých lidí. Viděl jsem smrt, která přišla až druhý den. Viděl jsem sebe, když jsem umíral.“

Záblesky kruté sebereflexe deformují mysl. Co má vlastně smysl?

Velkoměsto pod pobledlou oblohou je místo trpících stvoření. Nikdo však netrpí, proč?

„Viděl jsem těhotné ženy, co nesly deformované děti. Viděl jsem zamilované lidi, jak se opíjejí do bezvědomí.“

Nemysli, jen nemysli. Neuvidíš pak tu smrt. Tu zhoubu, ten úpadek. Budeš moct žít. A nezapomeň na morálku. Jen na ni nezapomínej, až budeš vraždit. Vždycky se můžeš ospravedlnit. A teď jdi. Jdi a zabíjej.

Což jsem byl zrozen jen pro tohle? Věčnou samotu?

„Viděl jsem v létě umrzlé bezdomovce. Viděl jsem mladé v domovech důchodců.“

Každý má právo na život. Ne! Každý má povinnost žít! Drží je při životě dogma o zbabělosti sebevraždy. Drží je při životě lež. Klam. Převrácený smutek.

Víme, co je krása?

„Viděl jsem Vincenta van Gogha v blázinci. Viděl jsem , jak si Marylin Monroe bere prášky na spaní.“

Už můžeš, můžeš se na něj podívat. Uvidíš plačící krásu. Plačící smrt. Můžeš jít. Osvoboď ho. Pro něj. Už tak dlouho trpí. Ale nikdy se o tom nikdo nedoví.

„Viděl jsem Paula Verlaina, jak miluje děvku. Viděl jsem Beethovena, jak umírá na syfilis.“

U plačícího chlapce se zastavila mladá dívka. Podívala se něj a on na ní. A plakali spolu. Navěky. Sami. Dva.