Káně a Yetti

Slyšte lidé příběh tak pravdivý a dávný jako ten nejdivočejší závan větru, jež se od pradávna prohání po těch nejtajuplnějších zákoutích naši planety. Příběh o zrodu čisté lásky dvou bytostí, které hrátky toho tajemného pana jménem Osud spojily na stejné cestě dohromady poutem nejpevnějším. Je to už tak dávno. Tak dávno, že už sama matka příroda si jen s těží vzpomene, a přesto přetrval na věky věků. Na věky věků. Skrývá se v něm pravda odvěká. Stačí jen prožít mé vyprávění a najdete ji. Hledejte, neb naleznete to pravé kouzlo.
Stalo se to tak strašně dávno, že se ta léta dají jen stěží spočítat. A přesto se zdá, jakoby to proběhlo teprve včera. Možná ano. Možná taky ne. Kdo pak ví ? To je jen tajemství hlavních hrdinů. Nechme jim ho. Vraťme se raději do doby, kdy se začíná můj příběh vyvíjet. Jednoho vlahého letního večera, kdy lístky ve větru spolu nesměle laškovali a na lukách voněla do širokých dálav zelená tráva, kdy se koně vesele proháněli po pastvinách a ptáčci zpívali písně večera, narodilo se v hnízdě starého avšak překrásného vysokého stromu malé rozčepýřené káňátko. Nesměle pokukovalo po okolí. Bylo ještě drobné a maličké, přesto v hnízdě vesele odvádělo se svými staršími sourozenci. Nikdy dosud nepomyslelo na to, co v těch dálkách ve světě vlastně skrývá. Jen si tak bezstarostně skotačilo. Velice rádo se dívalo z hnízda dolů na okolní krajinu, poskakující a povykující děti, ovečky pasoucí se na lukách, obdělávaná pole a mráčky plovoucí po moři oblohy. To byl jeho svět.
Jednou poslala káněcí maminka káněcího tatínka na lov. Dlouho se nevracel, neboť v té zimě, kdy se všechno schovávalo do svých domovů, nemohl nic najít. Přesto se dále usilovně snažil hledat něco k snědku, aby rodina netrpěla hlady. Nejen, že nenašel nic k jídlu, nenašel už ani svůj domov. Nevrátil se. Zasáhl ho šíp neznámého lovce. Káněcí tatínek se skácel k zemi. Zavřel oči. Už je neotevřel. Už nikdy je neotevřel. Káněcí rodinka zaplakala. Káňátko nechápalo, proč se to muselo stát. Nevěřilo, že na světě existuje také zlo.
,, Vidíš káňátko, na světě nejsou jen kvetoucí louky. Poznáš i hluboké bahnité tůně,“ řekla káňátku káněcí maminka. Káňátko se jen smutně podívalo do Slunce. V tu chvíli ve vnitř tak trochu zestárlo. Změnilo se. Už nebylo tak skotačivé, rozverné jako dřív. Stávalo se z něj velké Káně.
Jak čas plynul, plynul jak divoká řeka, Káně rostlo a sílilo. Brzo se naučilo létat. Létalo moc rádo. Milovalo pohled z výšky. Létalo nad poli, nad luky, nad střechami, nad lesy a nad kopci. Jednoho dne, když slunce zapadalo za hory, podívalo se Káně na obzor, na to nádherné do oranžova zbarvené zapadající Slunce, které si hrálo s červánky. Ten pohled do dáli mu uhranul. Zajímalo ho, co se vlastně v těch dálavách skrývá. Toužilo ty dálky poznat. Chtěl vzlétnout, vydat se do neznámé krajiny. Nejvíc ho lákaly ty hory tyčící se na obzoru. Byli tak daleko. Tak moc daleko. Lákalo ho něco, co se v těch dálkách skrývá. Nevědělo však, co to vlastně je. Co hledá ? Po čem touží ? A jak to má vlastně najít ? Ptalo se Káně samo sebe. Tolik toužilo po poznání. Ta touha v něm přímo vřela. Vřela. Nedala se zadusit. Přemýšlelo.
Slunce padalo pomalu dolů. Káně už bylo rozhodnuté. Poletí ještě dnes. Poletí do dalekých krajů, které nikdy dříve nepoznalo.
Ještě chvíli pozorovalo vysokánské hory v dáli a pak, pak už vzlétlo. Naposled se podívalo na své rodné hnízdo, svůj rodný kraj. Trochu se mu zastesklo, že to tu opustí, ale letělo, neboť vědělo, že svůj kraj ponese s sebou ve svém srdci navěky. Nikdy na své rodiště nezapomene. Nikdy. Vždyť se přece kdykoliv může vrátit. A ono se vrátí.
Tak tedy letělo. Pozorovalo při tom mizející louky, kde se pásli ovce, řeku, která z té výšky vypadala jako vinoucí se had. Vůbec nevědělo, kam to vlastně letí. Neznalo cíl své poznávací cesty. Jen letělo a cítilo se krásně. Příroda ho naprosto omámila. Když už se vznášelo v nebeském království moc dlouho, začalo se cítit unaveně. Bolela ho křídla. Rozhodlo se tedy, že přistane na louce pod sebou. Klesalo a klesalo. Pomalu a rozvážně. Přistálo na louce v objetí hlubokých lesů. Z dálky se k jeho sluchům neslo bublání potoka. Pocítilo hlad. V tu chvíli si uvědomilo, že vlastně neumí pořádně lovit. Toto se ještě tak dokonale nenaučilo jako létání. V křovinách zpozorovalo malou myšku. Letělo za ní, ale myška se rychle schovala do jamky. Káně zesmutnělo. Uvědomilo si, že se mělo některým věcem nejprve naučit než pozná svět. Pozdě bycha honit. Vrátilo by se domů, neznalo však cestu zpět.
Najedenou se začalo stmívat. Káně sedělo v trávě, když se nad ním rozsvítila hvězdná obloha. Měsíc jasně svítil. Sovy houkaly.Povídaly si o ztraceném Káněti. Vlci vyli. Káně dostalo strach. Tichounce pípalo. Plakalo. Za chvíli vysílením usnulo. Zdály se mu děsivé sny. O hladových příšerách, které ho chtějí sežrat. O velkých myších, jež se mu vysmívají. Poslední sen byl ale zvláštní. Nepatřil mezi ty zlé. Vidělo v něm svého káněcího tatínka, jak na něj dává z nebe pozor a říká : ,, Tajemství, které hledáš, nalezneš ve svém srdci.“
Káně se probudilo do teplého rána. Na trávě se blyštěla rosa. Pilné včelky létaly z květiny na květinu. Káně je pozorovalo. Přemýšlelo nad tím, co mu řekl káněcí tatínek ve snu. Bylo to nějaké znamení ? Jak se hledá v srdci ? Jak ? Nevědělo. Bylo ještě moc mladé, aby to pochopilo.
Ucítilo žízeň. Zaletělo si tedy k blízkému potůčku. Zasedlo na kámen a pilo. Kolem dokola si hrály lístky ve větru. Lesní zvěř vesele skotačila. Veverky skákaly z větve na větev. Všude se rozléhalo veselí. A přece Káně z toho cítilo něco zvláštního, snad nadpozemského. Nevědělo, co to znamená. A pak se to stalo. Káně mělo před sebou první zatěžkávací zkoušku. Objevila se před ním postava v černém kabátě. Vlasy měla černější než uhlí. Káně leknutím upadlo do vody. Postava přišla blíže. Ještě blíže. Došla až k polekanému káněti. Vzala ho do dlaní. Z očí ji sálaly plameny. Ty plameny žhnuly. Káně to moc pálilo. Kdo to je , ta postava ? Ďábel. Mefisto. Poranil Káněti křídla. Naštěstí se mu vysmeklo a uletělo. Ale už nebylo zase jako dřív. Už opět zestárlo. Stalo se silnějším v nitru. Trochu se zlobilo na okolní svět. Zlobilo se, protože nesnášelo zlo, bezpráví a nespravedlnost. Vědělo však, že se s tím musí smířit. Opustilo tedy hluboký les. Letělo daleko. Hodně daleko. Nevědělo kam. Letělo nad horami. Nad horami vysokými. Splnilo se mu přání. Vždy chtělo ty hory přeletět. A tyto působili jako ty největší monumenty. Pro Káně to byl dar. Vážil si toho, že nad těmi horami může letět. Vždyť ty hory, o těch už přece slyšelo z vyprávění káněcího tatínka a káněcí maminky, to jsou přece Himaláje. Himaláje se tyčili do opravdu obrovských výšin. A zima se tu zabydlela veliká. Veliká převeliká.
Káně pomalu opouštěly síly. Nevšimlo si, že Mefisto jej poranil víc než si myslelo. Z křídla mu po kapkách stékala krev. Bolelo ho to, ale letělo dál. Přeceňovalo své síly. Už nemohlo dál. Už vůbec nemohlo dál. Naposled zamávalo křídly a padalo dolů.
Přistálo na zemi ve studeném sněhu. Zbarvil se od krve do červena. O kousek vedle stála ohromná jeskyně. V oné ohromné jeskyni žil tvor jménem Yetti. V tu chvíli, kdy Káně dopadlo na zem, zrovna vyráběl malé lokomotivy ze sněhu. Žil tu sám. Lekl se, jak se ozvala rána. Pomalu vylezl z jeskyně. Káně si ho všimlo. Bálo se a tak dělalo, jako že je mrtvé. Yetti ale viděl jak rychle mu buší srdíčko. Přišel ke Káněti. Blíž. Blíž. Káněti bušilo srdce jako o závod. Bálo se. Moc se bálo. Yetti vzal Káně jemně do dlaní. Něžně mu hladil jeho poraněné křídlo.
,,Kde ses tu vzalo,chudáčku malé ? A kdo vlastně jsi ? Tebe jsem tu ještě neviděl,“ povídal tiše Yetti. Bylo mu Káněte líto. Vzal si ho tedy do jeskyně. Ošetřil ho a nakrmil ho. Káně se cítilo jako v bavlnce. A mělo radost, že taky konečně poznalo dobrého tvora.
,,Já jsem Káně. Chtělo jsem poznat svět. Ale už nemohu letět dál. Potkalo jsem zlo,“ řeklo unavené Káně. Hledělo svému zachránci oddaně s vděkem do očí. Yetti měl oči hluboké, modré a vyzařovalo z nich dobro. Káně si ten pohled zamilovalo. Uklidňovalo ho to. Jeho plachá povaha mu však nedovolovala dívat se tam stále.
,, Neboj. Postarám se o tebe, vyléčím tě a pak budeš zase moci létat,“ ujistil Yetti Káně.
A tak se stalo, že Káně zůstalo u Yettiho. Chtělo tu zůstat než se uzdraví. Yetti se o Káně pěkně staral. Rádi si spolu povídali. Pili čaj. Měli se krásně. Káně si Yettiho nesmírně vážilo. Cítilo s ním takový zvláštní krásný pocit, který se rozléval v okolí jeho srdce. Něco takového Káně nikdy nepocítilo. Bylo to pro něj něco nového. Pocit doposud nepoznaný. Zrodila se v něm snad láska ? Káně si to nechtělo přiznat, ale opravdu to tak bylo. Nedalo na sobě nic znát, jelikož jeho povaha, nesmělá a plachá, mu to nedovolovala. Jen na Yettiho užasle hledělo. Nejvíce milovalo, když se mu mohlo dívat hluboko do očí, ale jen chviličku. Stydělo se. Moc se stydělo. Tak to pokračovalo několik dní.
Když Káně se už cítilo trošku lépe, vydal se Yetti na lov. Káně zůstalo samo v jeskyni. Na kulatém dřevěném stole tiše plápolala svíčka. Hořela a hořela. Kolem dokola se rozléhalo ticho. Jen vítr venku vesele skotačil. Hrál si se sněhem, který se mu vzdával. Káně posmutnělo. Vědělo, že v těchto krajích je těžké něco ulovit. Tušilo, že na Yettiho bude muset hodně dlouho čekat. Jak dlouho, to raději ani nedomyslelo. Už teď se mu tak moc stýskalo. Bálo se, že ho už nikdy nespatří. Ten pocit spaloval jeho srdce žárem přemocným. Ten oheň se nedal uhasit. Uhasil by ho jen Yettiho návrat. Yettiho oči pronásledovali Káně ve snech. A nejen v nich. Vždy a všude. Hledalo je v nebi, Slunci i oblacích. Někdy, když se toulalo kolem jeskyně, myslelo jen a jen na ně. Ukazovali mu cestu, ale ztráceli se. Nechtělo je ztratit nadobro. Chtělo znovu zažít ten jeho milý hluboký pohled plný zvláštní dobroty a něhy, tak citlivý, snad i smutný. Když se Yettiho výraz modrozelených očí smísil s jeho podmanivým úsměvem, probudilo to v Káněti pocit neskutečně éterický. Jakoby toto ,krásné, Káně už někdy zažilo. Jakoby už se někdy dříve do jeho očí dívalo. Ztrácí se v nich. Rádo, moc rádo by se v nich někdy utopilo. Umožní mu to Yetti někdy ? Kdy ? Káněti toto moc chybělo. Chtělo se ještě opájet Yettiho pohledem. Jen to mu stačilo ke štěstí. Nežádalo lísku. Jen ten pohled a úsměv. Nikdo jiný jako on takové oči a úsměv podle Káněte neměl. Yettiho oči byli obrazem jeho duše. Nikdo Káně tak jako on neoslovil. A to se mu chtěl teď Yetti ztratit ? Zrovna teď, když ho konečně našlo.
Káně zalezlo zpátky do jeskyně. Venku mrzlo a Káněti byla zima. Čekalo trpělivě na Yettiho, který se zrovna v tuto chvíli bořil v závějích sněhu. Zanechával za sebou své veliké šlápoty, jež pak rozfoukal běsnící vichr. Na co v tu chvíli asi myslel ? Co se mu honilo hlavou ? Musel myslet na lov. Lov. Jedině lov. Už dlouho nic nepojedl. Měl hlad. Hlavně chtěl nakrmit Káně, aby mohlo brzo vzlétnout, aby se uzdravilo. Když v tom zapadl celý do závěje sněhu. Dlouho se nemohl vyhrabat ven. Pak se chytl stromu, který vedle stál a vyšplhal se ze závěje. Uviděl před sebou temný hluboký les. Vyšel tedy do tohoto lesa lovit.
Mezitím Káně tiše plakalo ve svém pelíšku. Bálo se. Smutnilo. Smutnilo po Yettim. Propuklo v hořký usedavý pláč. Smutek polil celé jeho srdce. Celé jeho srdce. Co se to s ním stalo ? Co ?
,,Yetti ! Yetti ! Yetti ! Vrať se prosím. Netrap mou duší. Mé srdce pro tebe volá a pláče,“ pípalo tiše Káně. Jeho zoufalství rostlo s každým dnem, kdy se Yetti nevracel. Yetti se navracel už týden. Káně se však nemuselo vůbec ničeho bát. Vždyť Yetti si umí vždy poradit. V tuto chvíli zrovna ulovil nějaké menší zvířátko a těšil se, až ho donese Káněti do jeskyně. Byl už na cestě zpět. Země se pod jeho kroky otřásala. A zase zapadl do závěje. A zase se vyšplhal nahoru. Ničeho se nebál. Ničeho, statečný a silný Yetti.
Káně si prohlíželo jeskyni. Ze zdi se na něj smály obrázky květin, o jakých vždy Yetti snil a jaké si je představoval. Svíce už pomalu dohořela. V jeskyni se rozprostřela tma. Temná a strašidelná tma. V koutě se lehce chvěla obrovská pavučina. V pavučině rejdilo spoustu malých pavoučků. Káněti se tato hra líbila. Chtěla se stát také součástí té krásné pavučiny. Polekalo se tmy. Rozhodlo se, že se projde kolem jeskyně. Tam venku je sice zima, ale není tam taková tma. Káně se samotné v jeskynní tmě bálo. Pavučinu, která ho rozptylovala a dodávala odvahu, už v té tmě nevidělo. Vyšlo tedy ven. Zima až praští. Pozdravilo se s větrem. Vždycky byl jeho kamarád a provázel ho na jeho cestě. Provázel ho až sem. Vítr se stal vlastně už dávno nejlepším kamarádem Káněte. Procházelo se kolem dokola. Vyhlíželo Yettiho. Ten stále nikde. Káně se cítilo poněkud nervozní.Klovalo se zobákem do svých tmavě hnědých pérek na křídlech. Tiše a nesměle pípalo.
,,Yetti ,“ volalo srdceryvně.
,,Yetti, prosím, vrať se,“ volalo dál. Ale Yetti se stále nevracel. Káně tedy celé promrzlé čekalo před jeskyní. Na tom samém místě usnulo. Spalo a spalo hlubokým spánkem. Zdály se mu opět děsivé sny. Děsivé sny o tom, že už se Yetti nikdy nevrátí, že nechá Káně jen tak samotné napospas tomu všemu, co tu na něj muž jménem Osud nastraží. Házelo s sebou ze sna.
Mezitím se pomalu blížil Yetti k jeskyni. Když uviděl spící Káně před jeskyní, opatrně jej vzal do svých obrovských dlaní. Chtěl jej položit do teplého pelíšku. Vešel do jeskyně. Zachytil se do té krásné pavučiny. Položil Káně do pelíšku. Díval se, jak podřimuje. Za chvíli také usnul.
Když ráno prosvitly do jeskyně sluneční paprsky, Káně se probudilo. Už nevěřilo, že by tam Yetti se objevil. A to bylo překvapení, když ho uvidělo zachumlaného pod peřinou ! Zaradovalo se. Pozdravilo slunce. Vesele, však tiše, aby Yettiho neprobudilo, zapípalo. Probudili se už i pavoučci v pavučině. Za chvíli otevřel oči i Yetti a mile se na Káně usmál. Nasnídali se a dlouho si povídali.
Tak uplynulo pár dní. Káně se už zotavilo a chystalo se na cestu zpět. Ještě naposled si prohlédlo svá teď už i lesklá hnědá křídla. Dívalo se daleko za obzor. Najednou si všimlo, že tu všude kolem kvetou květiny. Jak je to možné ? V Himalájích? I Yetti si toho všiml. Potěšilo ho to. Miloval přírodu. Káně ve skutečnosti nikam letět nechtělo. Toužilo tu zůstat s Yettim. Své přání se však stydělo vyslovit. Zase posmutnělo. Jeho oči už nezářili tak vesele jak předtím. Vědělo, že nastane smutné loučení.
Yetti stál s Kánětem před jeskyní. Dívali se sobě hluboce do očí. Slunce směle pálilo. Země se zelenala, kvetla. Chtěla jim něco naznačit. Káně v tu chvíli pochopilo, že to co tak dlouho hledalo v dálkách už našlo. Hledalo lásku. Už pochopilo větu káněcího tatínka. Našlo ji ve svém srdci.Pochopilo, za jakým tajemstvím to vlastně letělo. A teď to mělo zase opustit ? Krvácela mu duše.
,, Přeji ti hodně štěstí na tvé další cestě,“ povídal Yetti Káněti. Podívalo se mu do očí.
,, Děkuji ti za všechno, Yetti,“ poděkovalo Káně. A pak už jen vzlétlo a vzneslo se daleko za obzor. Nechalo u jeskyně Yettiho, který také posmutněl. Káně mu začalo chybět. Věděl to už ten včerejší večer. Podíval se za obzor. Zavřel oči. Schoval se do pavučiny. Káně se však nemělo kde schovat. Jeho trápení ho tak tížilo, že muselo přistát na vysokém kopci a jen se tak dívat do Slunce. Tiše plakalo. Pípalo.
,,Yetti,“ volalo Káně sledujíc poletující motýlky. Slunce pálilo stále více.
,,Káně,“ volal Yetti z jeskyně svým ladným, krásně znějícím hlasem, který Káně tolik milovalo. Nedal se přeslechnout.
,, Káně, potkáme se ?“ volal dále Yetti. Káně to zaslechlo. Rozbušilo se mu srdíčko novou nadějí. Vzlétlo. Letělo zpět k jeskyni. Letělo, ani cesty pod sebou si nevšímalo. Doletělo k jeskyni, kde Yetti stál. Už do dálky věnoval Káněti svůj hluboký úsměv plný něhy. Káně přilétlo rovnou k němu.
,, Jsem moc rád, že jsem tě poznal. Mám tě rád. Prosím, neopouštěj mne,“ řekl Káněti a díval se mu při tom do očí. Pohladil ho jemně za křídlo. Políbil ho na zobáček. Káně se v tu chvíli vznášelo radostí. Všechno kolem rozkvetlo. Květiny hrály všemi barvami. Ptáčci se honily s motýli po obloze. Všechno se v tu chvíli změnilo. Vše se stalo krásnějším.
,, Já jsem také moc rádo, že jsem tě poznalo. Mám tě moc rádo. Zůstanu s tebou. Děkuji za to, že jsi a že mne máš rád,“ odvětilo Káně. Pohlédlo naposled do dáli.Do tajemné dáli. Teď už jistojistě vědělo, že to co celou tu dobu tak usilovně hledalo v dálkách, byla čistá láska. Jeho hledání šťastně skončilo.
Yetti a Káně zářili štěstím. Každý den žili svým příběhem, o kterém nikdo nevěděl. Kráčeli spolu bok po boku pěkně za obzor vstříc teplému, smějícímu se Slunci. Vraceli se spolu domů. Yettiho dlouhé vlasy vlály ve větru. Jemně hladili pérka Káněte. Šli a šli až za obzorem úplně zmizeli a tam jejich krásný příběh plný lásky pokračuje dál. Nechme je šťastně a spokojené. Oba totiž našli ve svých dálkách, to co hledali – čistou naplněnou lásku.
Oblohu zakrylo hvězdné nebe. Vítr mírně foukal. Je to už tak dávno… A přece ten příběh žije až do dnes i s Kánětem a Yettim. Až toto poznáte, pochopíte celé tajemství tohoto pravdivého příběhu. Hodně štěstí Yetti, hodně štěstí Káně. Ať vás Slunce na vašich cestách provází… Toť vše…