Perníková chaloupka

Za devatero horami, devatero řekami, devatero poli s marihuanou o kterých místní šerif vůbec nevěděl, a za devatero vesničkami žil byl jeden les. A v tom lese žila byla chaloupka, ve které žili byli kromě různých plísní, bakterií a virů také čtyři lidé. Maminka a tatínek, kteří ovšem neměli jména, jak už to tak v pohádkách bývá, ale dostalo se jim přezdívek Mamka a Taťka. S těmi dvěma bydlely ještě děti, Mařka a Jeníček. Mařka získala své jméno poté, co si už ve dvou letech dokázala ubalit jointa a pěkně se zhulit. Proč se Jeníček jmenoval zrovna Jeníček, to nikdo neví. Víme jen, že svoje jméno nesnášel a nechával si drsňácky říkat Johny.
A jednoho dne se to stalo. Rodičům došly peníze, a tak se rozhodli, že své milované děti (které byly obě adoptované) dají na výchovu k Taťkově matce, aby je nestály tolik peněz, a tak Taťka vešel do luxusního dětského pokoje o rozloze 2x3 metry a tiše přeřval hudbu: „Mařko, Johny, stěhujete se k babičce.“ Děti se zatvářily znechuceně, ale po jemném otcově nakopnutí se rozhodly vyrazit. Cesta k babičce vedla přes hluboký a temný les. Mařka nesla v ruce košíček s bábovkou pro babičku, když vtom na ni zpoza stromu vyskočil vlk. Mařka zaječela leknutím, ale pak se vzpamatovala a řekla: „Vlku, ty idiote, splet sis pohádku. Červená karkulka prošla už před hodinou.“ Vlk jen tiše zaklel a se staženým ocasem se vrátil do křoví čekat na další směnu.
Po několika kilometrech chůze si děti uvědomily, že zřejmě zabloudily. Na příštím rozcestí naštěstí narazili na beznohého rytíře a zeptali se ho na cestu. Rytíř spadl z koně, přičemž udělal zvuk, jako když se sype železářství a ukázal jim směr. Mezitím mu však utekl kůň, a tak rytíř zůstal sklíčeně sedět na cestě.
Děti tedy vyrazily doporučeným směrem, ale brzy zjistily, že rytíř zřejmě nebyl zdejší, jelikož se dostaly do nejhlubší části lesa. Mařka navrhla Johnymu, aby vylezl na blízký telegrafní sloup a rozhlédl se po okolí. Když byl nahoře, Mařka zavolala: „Jeníčku, vidíš světýlko?“
Shora se ozvalo: „Neříkej mi Jeníčku! A když sme u toho vidění, divil bych se, kdybych si viděl na špičku nosu. Ale cejtim pervitin.“
Mařka se zaradovala: „Perník? No to je super, tak pojď hledat. Už mám stejně absťák.“
Johny slezl ze sloupu, postavil se na všechny čtyři a jal se očichávat terén. Přitom několikrát vrazil nosem do krtiny, neboť tma byla taková, že by se dala krájet. Mařka si také hned ukrojila, protože už měla veliký hlad.
Když už si Johny myslel, že se mu to jen zdálo a že v lese žádný perník není, Mařka uviděla v dáli světélko, z jehož směru se linula nejsilnější vůně (nebo zápach?) perníku. Oba se nedočkavě rozběhli za světélkem, ze kterého se posléze vyklubal domek. Tedy spíš barabizna, ale to nikomu nevadilo. V tu chvíli klika cvakla, dvéře letí… a z barabizny vystoupil mladý muž s lenonkami a řekl: „Mír s tebou, bratře. A sestro.“
„Panebože, hipík,“ zaklely děti. Ale mladík se zatvářil jakoby nic neřekli a zeptal se: „Nechcete perník, děcka? Tohle je totiž Perníková chaloupka. Ale mám tady i trávu.“
Děti zavýskly nadšením a vběhly do chaloupky, aby si pořádně zakalily. A pokud neumřeli nebo nespotřebovali všechny zásoby trávy a perníku, tak tam kalí dodnes. Mamka s Taťkou i babička z toho měli velikou radost, protože jim odpadl problém s výživou nevděčných potomků. A tak všichni žili šťastně až do smrti, což v některých případech nebylo dlouho.